I agree with you and admit that for long time, I thought the same. I knew and liked all those jokes about Austrians and how they are Slovaks of Germany and also about their cellars. But few days in the country that gave to world so important things like Adolf Hitler, Niki Lauda, Red Bull and GLOCK pistols made me to do some deadly serious thinking (ok, not so serious). I had to live according to Austrian rules these few days, to study their life and to function socially in somewhat different way than just like the common tourist. So I wrote following ten points that should prove the thoughs of František Palacký are still alive, even in 21st century.
By Luděk Staněk, Reflex
Translated by Karel Musil
Original article: http://www.reflex.cz/clanek/zivot-a-styl/42696/10-duvodu-proc-by-ceska-republika-mela-byt-okamzite-anektovana-rakouskem.html
I know, you are wondering why Austria? If annexation, it should be some really awesome country – Germany, United states (of America) or Great Britain. Someone proper, ideally someone, who didn’t occupied us yet.
I agree with you and admit that for long time, I thought the same. I knew and liked all those jokes about Austrians and how they are Slovaks of Germany and also about their cellars. But few days in the country that gave to world so important things like Adolf Hitler, Niki Lauda, Red Bull and GLOCK pistols made me to do some deadly serious thinking (ok, not so serious). I had to live according to Austrian rules these few days, to study their life and to function socially in somewhat different way than just like the common tourist. So I wrote following ten points that should prove the thoughs of František Palacký are still alive, even in 21st century.
1) First and foremost point. Everybody would economicaly prosper from the annexation to Austria. The prices of almost everything are mostly the same in Austria and in Czech Republic, but Austrians have got Austrian wages. And Austrian rents, too. More so, nobody dares to sell stuff so overpriced nor lacking quality like in Czech republic. No wonder that Czech outlets of global syndicates are the one of the few in the whole Europe that do well financially.
2) Quality of services. I guess I’ll sound like someone, who traveled to West after 1989 for the first time (or like the Czech president Václav Klaus, when he writes his famous ignorant travel journals). Mind that in Austria you’ll get the proper services for your money! When you withdraw money from the cash mashine, you can choose which nominal value of paper bills you want!!! And bank doesn’t charge this! Unseen. When you want to buy the local phone card, you don’t have to wait in the operator’s office for one hour. In Czech republic even the salespersons can’t navigate through the complicated and overpriced tariffs. You can buy cheaper connection than in Czech republic and just go home. Nobody will bother you with speeches like „if you sign yourself for 10 years, call 60 hours a day, you’ll crow in six o’clock once a week and now jump on one leg and sing Mary got the little lamb, if your mother is black-haired and your wife is 165 cm tall, I could offer you superuseful tarif… but not with the cellphone you want“.
In short, we’d profit from this again.
3) Entertainment. Austrians, despite the Czech prejudices, enjoy the same entertainmen like Czech do. They have one of the best public televisions in Europe, that can do much enjoyable programming than any Czech TV could do in ten years. News aren’t presented by retired models or by men for whom is the use of teleprompter the greatest intelectual challenge in their life. Austrians are used to dub everything, same as Czechs do, so neither this wouldn’t be a cultural shock. We could be pretty sure that Austrians would be generous and they’d let Czechs to speak their native language and let Czech to re-dub the Austrian dubbing. And Czechs could say to themselves that even the most embarasing TV shows that they are Austrians who are embarassing and not to be ashamed for the desperates at Kavčí Hory who think this is how the teenager show should look like.
4) Politics. Austrian politics isn’t complicated. It could be described as the long-running opposition agreement, but there isn’t so much stealing. Or if there is, it’s invisible. Due to the present deranged condition of Czech politics, most of the Czechs would be confident with such improvement.
5) Food. Austrians cook most of the meals that Czech consider their national ones. Even better.
6) Calm borders and the end of Austrian inferiority complexes. With the help of annexation, there would be peace at Czech southern borders. Frankly, Austrians aren’t worried so much about Temelín, but they don’t like that those annoying Czechs beyond border are doing whatever they want. In this situation, Austrians would have to demolish Temelín by themselves, because then it would be their thing – and you can be sure that they wouldn’t be so eager. After all – the all-night lightning in the picturesque Tirol villages can’t glow by itself, righ…
7) Bureaucracy. No, the reconnection to Austria wouldn’t abolish the annoying Czech bureaucracy, but it would give it the meaning. By the way, Czechs learned the paperwork from Austrians, who are masters of this craft. With one exception – there is system in Austrian’s paperwork. You have to fill the same amount of forms in Czech republic as in Austrian, but the difference is that in Czech republic you have to fill one half of it completly needlessly and the clerks lose the other half. At least you know that in Austria this annoying paperwork gives some sense to someone above.
8) Swearing. If Czechs could lament again under the Austrian yoke, they could improve their artistic ability to mutter and grumble about those above them. And they would finaly have the reason.
9) Language barrier. Most of Austrians would never learn to speak Czech, they are too proud and confident and lazy for that. For this reason, the muttering mentioned above would be pretty free.
10) It’s the best possibility. Seriously – Czechs tried it with Slovaks. Polish – not even by mistake, so goes with Germans as well. If you think about it, Austrians are the best neighbours that could annexate Czechs.
František Palacký (1798 – 1876) – Czech historian, politician. He was the proponent of Austroslavism, a movement that wanted to solve Slavic issues under the rule of Habsburg monarchy. See http://en.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Palack%C3%BD
Kavčí hory – area in Prague where the Czech Television headquarters are located.
In 1998, due to the equal results of the elections, two strongest parties - the left-sided ČSSD and right-sided ODS - agreed on the ruling of the left-sided party in return for certain advantages for the right-sided party.
Infamous Czech nuclear power station. See http://en.wikipedia.org/wiki/Temel%C3%ADn_Nuclear_Power_Station.
Read more!
sobota, 30. července 2011
sobota, 2. července 2011
FMV: Tender Loving Care
Mám slabost pro svérázné kombinace. Dát dohromady film a hru není nic neobvyklého, dělalo se to posledních dvacet let (a pokud půjdeme ještě dál, tak licencované hry podle filmů tu byly už v osmdesátých letech). Co ale spojit interaktivní film s psychologickým testem? Přesně to nabízí multimediální projekt Tender Loving Care.
Psycholog dr. Turner (zahraný Johnem Hurtem, který rovněž namluvil veškeré testy ve hře) přijíždí v červeném sporťáku bez střechy před ničím neobvyklý dům. Přesto se http://www.blogger.com/img/blank.gifdává slyšet, že v domě se cosi zlého stalo a po vás jakožto osobě nezatížené předchozími událostmi chce pomoc s vyřešením celé nepříjemné situace.
Michael a Allison se potkali na vysoké, v posteli jim to klapalo, vzali se a měli dceru Judy. Když dceři bylo šest let, rodina měla autonehodu a Judy proletěla hlavou předním sklem. Po půl roce je Allison v téměř katatonickém stavu a odmítá uvěřit, že je její dcera mrtvá. Doktor Turner na pomoc zavolá svou známou (a pravděpodobně i dřívější milenku) Katherine, atraktivní a velmi inteligentní čerstvou terapeutku, která se k manželům nastěhuje. Frustrovaného a nadrženého Michaela blonďatá ďáblice přitahuje, ale zároveň má k jejím terapeutickými metodám značné námitky…
Katherine rozehraje velmi nebezpečnou hru, jejímž cílem je dostat Allison do normálního stavu, zároveň si ale nebere servítky a používá k tomu jakékoli metody, které se jí zdají vhodné – včetně svedení manžela pacientky (nemluvě o tom, že se spolu s Allison věnují meditacím v Evině rouše).
Co a jak se stane, je v hrubých obrysech dáno scénářem, na vás jako na hráči/divákovi je, jakým způsobem to bude zobrazeno. Interaktivní stránka projektu totiž spočívá v prvé řadě v tom, že po každé filmové ukázce vám doktor Turner položí několik otázek ohledně vašich pocitů a dojmů z nastalé situace. V závislosti na vašich odpovědích pak uvidíte více či méně cenzurované momenty a ve většině případů se nedá příliš odhadnout, jaký budou mít vaše volby účinek a které ze zásoby natočených scén budou vybrány. Je tu poněkud ztížena možnost save/load, takže v podstatě jedinou možností jak vidět jiné momenty je začít hrát hru znovu a zvolit jiné odpovědi.
Poté, co zodpovíte otázky k právě shlédnutému videu máte možnost projít si dům (případně doktorovu ordinaci) a podívat se, co aktéři čtou za knihy nebo co píšou do deníčků. Občas je to hodně zajímavé čtení a zvláště Katherine má velmi pestrou http://www.blogger.com/img/blank.gifminulost. Občas vás při slídění přistihne jedna z postav a pěkně od plic vám sdělí, co si (o vás) myslí, Katherine má sklony dokonce peskovat za nedůvěru v její osobuhttp://www.blogger.com/img/blank.gif. Abyste spustili další sekvenci ze života tohoto milostného trojúhelníku (je nejednoznačné, jestli spolu Allison s Katherine něco měly… do jisté míry to závisí na vašich odpovědí) přichází na řadu TAT test, po jehož zodpovězení se zpřístupní doktorovy poznámky o vás samých. Závěr prozrazovat nebudu, neboť hra jich má údajně několik – a můžu vás ujistit, že někdo zemře (při mé hře vzal Michael Katherine přes hlavu kladivem. A to jsem chtěl happy-end). Nakonec se vám zpřístupní i kompletní výsledky psychologického testu, jehož podklady sbíral dr. Turner po celou dobu hry. Tady jsou ty mé a jak já, tak má přítelkyně si myslíme, že to docela sedí (až na to, že mě nikdy nelákalo paření do rána). Co myslíte vy? Read more!
Psycholog dr. Turner (zahraný Johnem Hurtem, který rovněž namluvil veškeré testy ve hře) přijíždí v červeném sporťáku bez střechy před ničím neobvyklý dům. Přesto se http://www.blogger.com/img/blank.gifdává slyšet, že v domě se cosi zlého stalo a po vás jakožto osobě nezatížené předchozími událostmi chce pomoc s vyřešením celé nepříjemné situace.
Michael a Allison se potkali na vysoké, v posteli jim to klapalo, vzali se a měli dceru Judy. Když dceři bylo šest let, rodina měla autonehodu a Judy proletěla hlavou předním sklem. Po půl roce je Allison v téměř katatonickém stavu a odmítá uvěřit, že je její dcera mrtvá. Doktor Turner na pomoc zavolá svou známou (a pravděpodobně i dřívější milenku) Katherine, atraktivní a velmi inteligentní čerstvou terapeutku, která se k manželům nastěhuje. Frustrovaného a nadrženého Michaela blonďatá ďáblice přitahuje, ale zároveň má k jejím terapeutickými metodám značné námitky…
Katherine rozehraje velmi nebezpečnou hru, jejímž cílem je dostat Allison do normálního stavu, zároveň si ale nebere servítky a používá k tomu jakékoli metody, které se jí zdají vhodné – včetně svedení manžela pacientky (nemluvě o tom, že se spolu s Allison věnují meditacím v Evině rouše).
Co a jak se stane, je v hrubých obrysech dáno scénářem, na vás jako na hráči/divákovi je, jakým způsobem to bude zobrazeno. Interaktivní stránka projektu totiž spočívá v prvé řadě v tom, že po každé filmové ukázce vám doktor Turner položí několik otázek ohledně vašich pocitů a dojmů z nastalé situace. V závislosti na vašich odpovědích pak uvidíte více či méně cenzurované momenty a ve většině případů se nedá příliš odhadnout, jaký budou mít vaše volby účinek a které ze zásoby natočených scén budou vybrány. Je tu poněkud ztížena možnost save/load, takže v podstatě jedinou možností jak vidět jiné momenty je začít hrát hru znovu a zvolit jiné odpovědi.
Poté, co zodpovíte otázky k právě shlédnutému videu máte možnost projít si dům (případně doktorovu ordinaci) a podívat se, co aktéři čtou za knihy nebo co píšou do deníčků. Občas je to hodně zajímavé čtení a zvláště Katherine má velmi pestrou http://www.blogger.com/img/blank.gifminulost. Občas vás při slídění přistihne jedna z postav a pěkně od plic vám sdělí, co si (o vás) myslí, Katherine má sklony dokonce peskovat za nedůvěru v její osobuhttp://www.blogger.com/img/blank.gif. Abyste spustili další sekvenci ze života tohoto milostného trojúhelníku (je nejednoznačné, jestli spolu Allison s Katherine něco měly… do jisté míry to závisí na vašich odpovědí) přichází na řadu TAT test, po jehož zodpovězení se zpřístupní doktorovy poznámky o vás samých. Závěr prozrazovat nebudu, neboť hra jich má údajně několik – a můžu vás ujistit, že někdo zemře (při mé hře vzal Michael Katherine přes hlavu kladivem. A to jsem chtěl happy-end). Nakonec se vám zpřístupní i kompletní výsledky psychologického testu, jehož podklady sbíral dr. Turner po celou dobu hry. Tady jsou ty mé a jak já, tak má přítelkyně si myslíme, že to docela sedí (až na to, že mě nikdy nelákalo paření do rána). Co myslíte vy? Read more!
FMV: Phantasmagoria 2 - Puzzle of flesh
Je to už nějaká doba, co jsem si založil tento blog. To jsem byl ještě student… Jeden čas jsem psal poměrně pravidelně, ale pak už toho volného času tolik nebylo, nebyla chuť, a když už se nakonec něco našlo, po několika řádcích jsem každý nový pokus smazal. Teď už nejsem studentem, takže bych to chtěl ještě zkusit. Něčím, co mám v živé paměti – Phantasmagorií 2: Puzzle of flesh. Jedním z dřívějších článků bylo pojednání o FMV – o hrách využívajcí tzv. full motion video. Duo her s názvem Phantasmagoria patří k pozdějším a méně známým adventurním titulům společnosti Sierra – a jak už to tak bývá, sekvel kvalit (podle některých už tehdy pochybných) prvního dílu ani zdaleka nedosahuje. Ubylo interakce, ubylo brutality a především se jedná o samostatnou položku, který nemá se svou předchůdkyní prakticky nic společného.
Zatímco v první Phantasmagorii se hráč ocitl v kůži mladé spisovatelky Adrienne, která koupila osaměle se tyčící dům, kdysi obývaný kouzelníkem, jehož jméno si nepamatuji, zato si pamatuji, že každou ze svých manželek zavraždil nějakým obzvláště odporným a sadistickým způsobem (jak ostatně Adrianne díky vizím zjistí a s ní i hráč. To vše se živými herci). Kouzelník byl posedlý démonem a právě toho Adrianne – aniž by to chtěla a tušila – probudila při prolézání domu. Démon posedne jejího manžela, který se postupně chová hůř a hůř (např. Adrianne znásilní) a vše nakonec vyvrcholí jejím během o život přes celý dům, aby nakonec těsně unikla smrti na křesle s nabroušeným kyvadlem, vyhnula se rozdrcení lebky a jen tak mimochodem svého manžela zabila. Příběh má určité paralely s Kingovým/Kubrickovým Osvícením.
Puzzle of Flesh je pro změnu příběh nerdovsky vyhlížejícího Curtise Craiga, který pracuje léky vyrábějící společnosti, intimně se stýká s jednou kolegyní, druhá jej bezostyšně svádí, je tak trochu zamilovaný do svého nejlepšího přítele, který je gay (mimochodem zcela nejsympatičtější postava celé hry) – a nesmím zapomenout ani na to, že Curtis byl asi před rokem hospitalizován v blázinci.
Curtis by ze všeho nejraději psal příbalové informace k práškům (které mají desítky nepříjemných vedlejších účinků), to by jej ovšem nesměly pronásledovat vidiny – jednak scény z minulosti, kde jej jeho matka nadhání s nožem v ruce, pouští do něj elektrický proud a nakonec ji najde oběšenou, to vše ve zralém věku šesti let, a jednak vize veskrze současné, při kterých jej pronásleduje jakési monstrum a slyší hlasy. Co začalo jako pohodový týden, kdy jediným problémem bylo dostat z pod gauče peněženku za pomoci ochočené krysy jménem Blob (a potom dostat krysu z pod gauče za pomoci oříškové tyčinky), z toho se během pěti dnů stává brutální psychologický horor plný korporátních tajemství, krvavých vražd, které protagonista možná spáchal a možná ne (někdo tu evidentně hraje hru Deset malých černoušků, podle pravidel Agathy Christie) a nesmím zapomenout ani na svérázné zobrazení praktik sado-maso, do kterých Curtise zasvěcuje jeho druhá kolegyně.
Jak se příběh odvíjí a Curtis čím dál tím magoří (to si aspoň myslí jeho psycholožka a také policistka, která vraždy v kanceláři vyšetřuje), dostáváme se čím dál tím víc do hájemství Akt X (jak jedna z postav poznamená) a v závěru hry dokonce i zcela mimo planetu Zemi. A příběhu by popravdě řečeno daleko více slušelo, kdyby byl odvyprávěn v rámci jednoho či dvou dílů televizního seriálu či jako film, zpracování jakožto hra bylo provedeno dosti neuměle. Interaktivita je tu o dost menší než u prvního dílu – a přestože na tom třeba takový Star Trek: Borg byl daleko hůře, byl pře(d)vedený daleko zábavnějším způsobem. Na rozdíl od jiných adventur si zde nemůžete vybrat předměty hovoru, můžete pouze kliknout na danou postavu (pravda, občas můžete zapříst hovor o některých předmětech z inventáře). Pokud ale musíte kliknout třikrát či čtyřikrát, abyste slyšeli celý rozhovor, který byl rozkouskovánhttp://www.blogger.com/img/blank.gif jen kvůli jeho délce, je to naprostý opruz. Stejně nemůžete dělat nic jiného než ten rozhovor dokončit.
Ale abych jen nehanil. Casting se povedl (přestože jde víceméně o herce, kteří jinak příliš hereckých příležitostí nedostali): představitel Curtise dovede brilantně zahrát jak nejistotu a zjevnou oběť situace, tak i šílence, který nemá moc daleko k běsnění (k tomu ostatně pomáhá i pozice kamery, když jej v takových chvílích snímá z lehkého nadhledu). Jeho přítelkyně mě příliš nezaujala, jeho SM učitelka ovšem zaujala i mou slečnu. Je prostě škoda, že z takového materiálu vznikla jen nepříliš dobrá hra. Ostatně - posuďte sami v této koláži/traileru. A přestože hra obsahuje dva závěry, happy-endem není ani jeden z nich.
Read more!
Zatímco v první Phantasmagorii se hráč ocitl v kůži mladé spisovatelky Adrienne, která koupila osaměle se tyčící dům, kdysi obývaný kouzelníkem, jehož jméno si nepamatuji, zato si pamatuji, že každou ze svých manželek zavraždil nějakým obzvláště odporným a sadistickým způsobem (jak ostatně Adrianne díky vizím zjistí a s ní i hráč. To vše se živými herci). Kouzelník byl posedlý démonem a právě toho Adrianne – aniž by to chtěla a tušila – probudila při prolézání domu. Démon posedne jejího manžela, který se postupně chová hůř a hůř (např. Adrianne znásilní) a vše nakonec vyvrcholí jejím během o život přes celý dům, aby nakonec těsně unikla smrti na křesle s nabroušeným kyvadlem, vyhnula se rozdrcení lebky a jen tak mimochodem svého manžela zabila. Příběh má určité paralely s Kingovým/Kubrickovým Osvícením.
Puzzle of Flesh je pro změnu příběh nerdovsky vyhlížejícího Curtise Craiga, který pracuje léky vyrábějící společnosti, intimně se stýká s jednou kolegyní, druhá jej bezostyšně svádí, je tak trochu zamilovaný do svého nejlepšího přítele, který je gay (mimochodem zcela nejsympatičtější postava celé hry) – a nesmím zapomenout ani na to, že Curtis byl asi před rokem hospitalizován v blázinci.
Curtis by ze všeho nejraději psal příbalové informace k práškům (které mají desítky nepříjemných vedlejších účinků), to by jej ovšem nesměly pronásledovat vidiny – jednak scény z minulosti, kde jej jeho matka nadhání s nožem v ruce, pouští do něj elektrický proud a nakonec ji najde oběšenou, to vše ve zralém věku šesti let, a jednak vize veskrze současné, při kterých jej pronásleduje jakési monstrum a slyší hlasy. Co začalo jako pohodový týden, kdy jediným problémem bylo dostat z pod gauče peněženku za pomoci ochočené krysy jménem Blob (a potom dostat krysu z pod gauče za pomoci oříškové tyčinky), z toho se během pěti dnů stává brutální psychologický horor plný korporátních tajemství, krvavých vražd, které protagonista možná spáchal a možná ne (někdo tu evidentně hraje hru Deset malých černoušků, podle pravidel Agathy Christie) a nesmím zapomenout ani na svérázné zobrazení praktik sado-maso, do kterých Curtise zasvěcuje jeho druhá kolegyně.
Jak se příběh odvíjí a Curtis čím dál tím magoří (to si aspoň myslí jeho psycholožka a také policistka, která vraždy v kanceláři vyšetřuje), dostáváme se čím dál tím víc do hájemství Akt X (jak jedna z postav poznamená) a v závěru hry dokonce i zcela mimo planetu Zemi. A příběhu by popravdě řečeno daleko více slušelo, kdyby byl odvyprávěn v rámci jednoho či dvou dílů televizního seriálu či jako film, zpracování jakožto hra bylo provedeno dosti neuměle. Interaktivita je tu o dost menší než u prvního dílu – a přestože na tom třeba takový Star Trek: Borg byl daleko hůře, byl pře(d)vedený daleko zábavnějším způsobem. Na rozdíl od jiných adventur si zde nemůžete vybrat předměty hovoru, můžete pouze kliknout na danou postavu (pravda, občas můžete zapříst hovor o některých předmětech z inventáře). Pokud ale musíte kliknout třikrát či čtyřikrát, abyste slyšeli celý rozhovor, který byl rozkouskovánhttp://www.blogger.com/img/blank.gif jen kvůli jeho délce, je to naprostý opruz. Stejně nemůžete dělat nic jiného než ten rozhovor dokončit.
Ale abych jen nehanil. Casting se povedl (přestože jde víceméně o herce, kteří jinak příliš hereckých příležitostí nedostali): představitel Curtise dovede brilantně zahrát jak nejistotu a zjevnou oběť situace, tak i šílence, který nemá moc daleko k běsnění (k tomu ostatně pomáhá i pozice kamery, když jej v takových chvílích snímá z lehkého nadhledu). Jeho přítelkyně mě příliš nezaujala, jeho SM učitelka ovšem zaujala i mou slečnu. Je prostě škoda, že z takového materiálu vznikla jen nepříliš dobrá hra. Ostatně - posuďte sami v této koláži/traileru. A přestože hra obsahuje dva závěry, happy-endem není ani jeden z nich.
Read more!
neděle, 6. června 2010
Underdogs - filmoví podpsi
To to letí… koukám, že zase uplynul celý semestr od chvíle, kdy jsem naposledy napsal do blogu… témat by bylo, ale vždy začnu něco psát a tak v polovině zjišťuji, že už o tom nemám co říct, nebo nemám dostatek podkladů… Každopádně. V tomto článku se můžete těšit na filmové podpsy… no, řekněme raději podvraťáky.
Pokud se budete obtěžovat s listováním ve slovníku, popřípadě zaměstnáte nějaký internetový, vyskočí vám definice slova „underdog“ jako předpokládaný poražený, smolař či prohrávající. Toto označení jsem použil pro takové filmy, které na první pohled odrazovaly příšerným hodnocením (v řeči čísel – 50% a méně, bráno podle ČSFD), ale které mě příjemně překvapily natolik, že jsem jim udělil hodnocení čtyři, výjimečně pět hvězdiček (což znamená rozpětí 70% - 100%).
Může se velice snadno stát, že váš názor na tyto filmy (pokud jste je viděli nebo je uvidíte) se bude více blížit k hlasu většiny. Ale třeba také ne. Domnívám se, že i když mnoho skutečností mluví proti těmto snímkům (a seriálům), zaslouží si díky kvalitám, které jsem u nich objevil, alespoň šanci na ne-zatracení.
Často máme tendenci měřit všechna audiovizuální díla stejným metrem – ať jde o hollywoodský blockbuster, nízkorozpočtový direct-to-DVD nebo nedejbože něco z televize, nebo dokonce z nějaké české. Jak ale budete tento článek brát, je jen na vás – nikdo vám nebrání brát jej třeba jako seznam filmů, které nikdy nechcete vidět:)
Začněme třeba s českými.
Svatba upírů (Jaroslav Soukup, 1993, 48%)
Tento pokus o komediální romantický kostýmní horor jste možná viděli. Film je místy roztahaný a ne vše v něm je jasné, přesto je občas skutečně zábavný. Kromě toho, českých filmů o upírech zas tak moc nemáme… a Bartošové to zamlada hodně slušelo.
Ukázka 1: Ukázka 2:
Pták Ohnivák (Václav Vorlíček, 1997, 39%)
Na Ptáku Ohnivákovi jsem byl ještě se školou, už tehdy na mně zapůsobil démonický Karel Roden. Film tehdejší kritika strhala a ještě dnes je považován za to nejhorší, co Václav Vorlíček kdy natočil (i když – našlo by se), Pták Ohnivák VYPADÁ jako vypelichaná vycpanina, ale romantická linie ke mně přesto promlouvá dostatečně na to, abych tuhle v koprodukci s Německem natočenou pohádku nezatracoval. A má hezkou hudbu, složil Ondřej Soukup.
Mezi námi přáteli (Vlado Štancel, 2006, 23%)
Zrzavě zarostlý ďábel Vlado Štancel, známý z Černých ovcí a České sody, kde se tak ožral, až se z toho poblil, natočil údajně první český nezávislý film, za který z něj kritika servala kůži zaživa a většina diváků to taky nepřekousla. K ději – muž středního věku (zahraný samotným režisérem) začne jednoho dne přemýšlet, jestli náhodou nemá malý penis… co z toho vznikne, považuji za velmi chytrou komedii, zvláště povedenou figurkou v ní je pak zavilý sektář v podání Jaromíra Dulavy.
Taťka (Jiří Vanýsek, 2003, 36%)
Igor Bareš exceluje v malém televizním filmu zasazeném do pohraničního městečka Mikulov. Dodal bych „malebného“, ale to už trochu moc zavání kýčem…
Kája a Zabi (Pavel Jandourek, 2007, 30%)
Představte si, že hrajete počítačovou hru a vaše herní postava, v tomto případě hrdinka ne nepodobná Laře Croft, vyleze ven do skutečného světa… Jitka Schneiderová hraje přítelkyni otce malého kluka, který je oním hráčem… Technicky na velmi slušné úrovni, pokud se nepletu, jde také o první český projekt, ve kterém byl použit bullet-time známý z Matrixu.
Cinka Panna (Dušan Rapoš, 2008, 19%)
Dušan Rapoš je něco jako slovenský Troška nebo Olmer, tedy veskrze nenáviděný tvůrce, u kterého se část diváctva křižuje pokaždé, když natočí nový film. Nebo možná i většina… Cinka Panna je slovensko-maďarsko český koprodukční historický film o cikánské houslistce. Přiznám se, že filmy s cikánskou tematikou nemusím, spíše se jim snažím vyhýbat, Cinka Panna je ale dle mého názoru skutečně kvalitním filmem s překrásnou herečkou v hlavní roli, technicky dobře zvládnutým a navíc je mi sympatický kvůli příběhu, ve kterém se žena snaží dosáhnout svého snu, přestože se to ještě žádné předtím nepodařilo.
Filmy
Vánoce naruby (Christmas with the Kranks, Joe Roth, USA, 2004, 50%)
Vánoční komedie podle scénáře Chrise Columbuse (Sám doma, první dva díly Harry Pottera), který zpracovává příběh známého spisovatele Johna Grishama, v hlavních rolích Tim Allen a Jamie Lee Curtis o manželském páru středních let, kteří po odchodu dcery na vysokou nevidí důvod, proč by měli slavit Vánoce – přesněji řečeno se je rozhodnou přímo bojkotovat. Čímž naštvou všechny sousedy v ulici, kteří se mohou přetrhnout, aby měli tu nejlepší vánoční výzdobu – a snaží se přesvědčit i Kranksovy. Z toho plyne řada zběsilých situací, včetně scény jako vystřižené ze zombíe hororu. Trailer
Žoldák: Legie zkázy (Soldier, Paul W. S. Anderson, VB-USA, 1998, 46%)
Kurt Russel jako voják, který se po uvedení novějšího typu stává zastaralým a putuje na planetu, která složí celému blízkému vesmíru jako skládka. Místní obyvatelstvo právě čelí hrozbě vyhubení v podobě vojáků nového typu. Žoldák is going to kill them all (vojáky, ne osadníky). Film obecně považovaný za to nejhorší, co Paul blabla Anderson natočil, údajně navazuje na kultovní sci-fi Blade Runner. Popravdě se mi tenhle líbil daleko víc než opus Ridleyho Scotta… Trailer
Sleduje tě vrah (The Watcher, Joe Charbanic, USA, 2000, 49%)
James Spader jako psychicky zlomený ex-FBI agent na práškách. Keanu Reeves jako psychopatický sériový vrah osamělých žen, kvůli kterému bývalý agent tolik trpí. Vrah našel jeho stopu i v Chicagu, kam se přestěhoval… kolotoč vražd začíná nanovo. Přestože snímek údajně vznikal za velice nepříznivé situace pro Reevese, který byl donucen hrát na základě smlouvy, na které kdosi zfalšoval jeho podpis, přesto považuji tento film za jeden z nejkvalitnějších v subžánru o sériových vrazích. Trailer
Krysa (Rat, Steve Barron, VB-USA, 2000, 48%)
Po vzoru Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny se pan Flynn promění v krysu… šokovaná rodina v čele s matkou v podání Imeldy Stauntonové (Dolores Umbridgeová z Harryho Pottera V) situaci řeší dosti svérázným způsobem… když v rodinné radě neprojde upálení v krbu odvezou krysu do kafilérie. Jenže on se vrátí… Silně ironická černá komedie o rodinných vztazích s nesrozumitelným irským přízvukem.
Ja ne spík Ingliš aneb Fantozzi ve škole (Io no spik inglish, Carlo Vanzina, Itálie, 1995, 48%)
Série o panu účetním Fantozzim v podání Paola Vilaggia zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co může Itálie ve světě filmu nabídnout. Navzdory dementnímu českému názvu ale tento snímek nepatří do příběhů smůlou stiženého úředníčka, vypráví naopak o postarším pojišťovákovi, který se musí naučit anglicky, pokud nechce přijít o práci. Zaplatí si proto kurz ve Velké Británii, po příjezdu ale zjistí, že mezi ním a ostatními studenty je rozdíl asi padesáti let…
Kocour (The Cat in the hat, Bo Welch, USA, 2003, 38%)
Úchylný a děsivě přeplácaný snímek na motivy knihy Dr. Seusse v hlavní roli s Michaelem Myersem. Vše je strašně barevné, herci přehrávají až běda a já se při sledování královsky bavil… Trailer
Maska Junior (Son of the Mask, Lawrence Guterman, USA, 2005, 20%)
Vzpomínáte, jak si Jim Carrey nasazoval masku a ta z něj dělala šíleného zeleného démona, co se uměl pořádně natahovat a ojel každou ženskou v dohledu? Zde se dozvíme, že maska, kterou vytvořil bůh Loki, zadělala na pořádnou patálii s jeho božským otcem Odinem. Držitel masky totiž během jejího nošení zplodil dítě, které tak přebralo část jeho kouzelných schopností, a Loki musí masku i dítě najít dřív, než se stane něco strašného… a mezitím mimino zblblé kreslenými groteskami z televize dovádí k šílenství svého lidského „otce“. Trailer
Catwoman (USA-Austrálie, Pitof, 2004, 33%)
Děkuji studiu, že mě navezlo do téhle sračky, prohlásila údajně Halle Berry při přebírání Zlatých malin. Kočičí žena z druhého Batmana se znovu objevuje v samostatném filmu a my můžeme sledovat proměnu ušlápnuté puťky v zuřivou bestii v černém latexu… Do objevení Catwoman je to nuda, ale pak se film rozjede a nezastaví se. Trailer
Gamebox (GameBox 1.0, USA, 2004, 48%)
Charlie testuje počítačové hry. Jednoho dne mu na stůl přijde konzole s instrukcemi, dle kterých má naskenovat obrázky Dívky a Padoucha, kteří budou ve hře vystupovat. Charlie si vybere fotku své mrtvé přítelkyně a policisty, který ji zabil… Gamebox je však hra krajně nebezpečná a pokud v ní třikrát zemřete, zemře i vaše tělo… Silně nízkorozpočtový film, ale přesto zajímavě natočený. Trailer
Dračí doupě (Dungeons and Dragons, Courtney Solomon, USA-ČR, 2000, 27%)
Fantasy příběh s poměrně komplikovaným dějem, se slizkým Malkovichem a Jeremy Ironsem, natáčený v Praze, svorně nenáviděný všemi kromě mně. Druhý díl je o DOST slabší. Trailer
May (Lucky McKee, USA, 2002, 50%)
May je osamělá dívka, která umí krásně šít… zná spoustu lidí, na kterých se jí líbí vždy jediná část… proto je zabíjí a z hezkých částí si skládá toho nejlepšího, nejkrásnějšího společníka… Hororové drama. Trailer
Chuckyho sémě (Seed of Chucky, Don Mancini, USA, 2004, 49%)
Zatím poslední díl série o vraždící panence Chuckym, proslavené především prvními třemi díly nazvanými Dětská hra. A zároveň první díl, které jsem z této série viděl. Namluvil Brad Dourif, kterého můžete znát jako Červivce z Pána prstenů… A Jennifer Tilly nejen že mluví Chuckyho manželku Tiffany, ale sama také ve filmu hraje… samu sebe:) Trailer
Emmanuelle (Just Jaeckin, Francie, 1974, 46%)
Nejslavnější softporno světa s krásnou Sylvií Kristel. Emmanuelle žije se svým manželem v Thajsku a celý film nedělá nic jiného, než probouzí svou sexualitu experimentováním v této oblasti… Začátek a konec
(konec první části)
Read more!
Pokud se budete obtěžovat s listováním ve slovníku, popřípadě zaměstnáte nějaký internetový, vyskočí vám definice slova „underdog“ jako předpokládaný poražený, smolař či prohrávající. Toto označení jsem použil pro takové filmy, které na první pohled odrazovaly příšerným hodnocením (v řeči čísel – 50% a méně, bráno podle ČSFD), ale které mě příjemně překvapily natolik, že jsem jim udělil hodnocení čtyři, výjimečně pět hvězdiček (což znamená rozpětí 70% - 100%).
Může se velice snadno stát, že váš názor na tyto filmy (pokud jste je viděli nebo je uvidíte) se bude více blížit k hlasu většiny. Ale třeba také ne. Domnívám se, že i když mnoho skutečností mluví proti těmto snímkům (a seriálům), zaslouží si díky kvalitám, které jsem u nich objevil, alespoň šanci na ne-zatracení.
Často máme tendenci měřit všechna audiovizuální díla stejným metrem – ať jde o hollywoodský blockbuster, nízkorozpočtový direct-to-DVD nebo nedejbože něco z televize, nebo dokonce z nějaké české. Jak ale budete tento článek brát, je jen na vás – nikdo vám nebrání brát jej třeba jako seznam filmů, které nikdy nechcete vidět:)
Začněme třeba s českými.
Svatba upírů (Jaroslav Soukup, 1993, 48%)
Tento pokus o komediální romantický kostýmní horor jste možná viděli. Film je místy roztahaný a ne vše v něm je jasné, přesto je občas skutečně zábavný. Kromě toho, českých filmů o upírech zas tak moc nemáme… a Bartošové to zamlada hodně slušelo.
Ukázka 1: Ukázka 2:
Pták Ohnivák (Václav Vorlíček, 1997, 39%)
Na Ptáku Ohnivákovi jsem byl ještě se školou, už tehdy na mně zapůsobil démonický Karel Roden. Film tehdejší kritika strhala a ještě dnes je považován za to nejhorší, co Václav Vorlíček kdy natočil (i když – našlo by se), Pták Ohnivák VYPADÁ jako vypelichaná vycpanina, ale romantická linie ke mně přesto promlouvá dostatečně na to, abych tuhle v koprodukci s Německem natočenou pohádku nezatracoval. A má hezkou hudbu, složil Ondřej Soukup.
Mezi námi přáteli (Vlado Štancel, 2006, 23%)
Zrzavě zarostlý ďábel Vlado Štancel, známý z Černých ovcí a České sody, kde se tak ožral, až se z toho poblil, natočil údajně první český nezávislý film, za který z něj kritika servala kůži zaživa a většina diváků to taky nepřekousla. K ději – muž středního věku (zahraný samotným režisérem) začne jednoho dne přemýšlet, jestli náhodou nemá malý penis… co z toho vznikne, považuji za velmi chytrou komedii, zvláště povedenou figurkou v ní je pak zavilý sektář v podání Jaromíra Dulavy.
Taťka (Jiří Vanýsek, 2003, 36%)
Igor Bareš exceluje v malém televizním filmu zasazeném do pohraničního městečka Mikulov. Dodal bych „malebného“, ale to už trochu moc zavání kýčem…
Kája a Zabi (Pavel Jandourek, 2007, 30%)
Představte si, že hrajete počítačovou hru a vaše herní postava, v tomto případě hrdinka ne nepodobná Laře Croft, vyleze ven do skutečného světa… Jitka Schneiderová hraje přítelkyni otce malého kluka, který je oním hráčem… Technicky na velmi slušné úrovni, pokud se nepletu, jde také o první český projekt, ve kterém byl použit bullet-time známý z Matrixu.
Cinka Panna (Dušan Rapoš, 2008, 19%)
Dušan Rapoš je něco jako slovenský Troška nebo Olmer, tedy veskrze nenáviděný tvůrce, u kterého se část diváctva křižuje pokaždé, když natočí nový film. Nebo možná i většina… Cinka Panna je slovensko-maďarsko český koprodukční historický film o cikánské houslistce. Přiznám se, že filmy s cikánskou tematikou nemusím, spíše se jim snažím vyhýbat, Cinka Panna je ale dle mého názoru skutečně kvalitním filmem s překrásnou herečkou v hlavní roli, technicky dobře zvládnutým a navíc je mi sympatický kvůli příběhu, ve kterém se žena snaží dosáhnout svého snu, přestože se to ještě žádné předtím nepodařilo.
Filmy
Vánoce naruby (Christmas with the Kranks, Joe Roth, USA, 2004, 50%)
Vánoční komedie podle scénáře Chrise Columbuse (Sám doma, první dva díly Harry Pottera), který zpracovává příběh známého spisovatele Johna Grishama, v hlavních rolích Tim Allen a Jamie Lee Curtis o manželském páru středních let, kteří po odchodu dcery na vysokou nevidí důvod, proč by měli slavit Vánoce – přesněji řečeno se je rozhodnou přímo bojkotovat. Čímž naštvou všechny sousedy v ulici, kteří se mohou přetrhnout, aby měli tu nejlepší vánoční výzdobu – a snaží se přesvědčit i Kranksovy. Z toho plyne řada zběsilých situací, včetně scény jako vystřižené ze zombíe hororu. Trailer
Žoldák: Legie zkázy (Soldier, Paul W. S. Anderson, VB-USA, 1998, 46%)
Kurt Russel jako voják, který se po uvedení novějšího typu stává zastaralým a putuje na planetu, která složí celému blízkému vesmíru jako skládka. Místní obyvatelstvo právě čelí hrozbě vyhubení v podobě vojáků nového typu. Žoldák is going to kill them all (vojáky, ne osadníky). Film obecně považovaný za to nejhorší, co Paul blabla Anderson natočil, údajně navazuje na kultovní sci-fi Blade Runner. Popravdě se mi tenhle líbil daleko víc než opus Ridleyho Scotta… Trailer
Sleduje tě vrah (The Watcher, Joe Charbanic, USA, 2000, 49%)
James Spader jako psychicky zlomený ex-FBI agent na práškách. Keanu Reeves jako psychopatický sériový vrah osamělých žen, kvůli kterému bývalý agent tolik trpí. Vrah našel jeho stopu i v Chicagu, kam se přestěhoval… kolotoč vražd začíná nanovo. Přestože snímek údajně vznikal za velice nepříznivé situace pro Reevese, který byl donucen hrát na základě smlouvy, na které kdosi zfalšoval jeho podpis, přesto považuji tento film za jeden z nejkvalitnějších v subžánru o sériových vrazích. Trailer
Krysa (Rat, Steve Barron, VB-USA, 2000, 48%)
Po vzoru Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny se pan Flynn promění v krysu… šokovaná rodina v čele s matkou v podání Imeldy Stauntonové (Dolores Umbridgeová z Harryho Pottera V) situaci řeší dosti svérázným způsobem… když v rodinné radě neprojde upálení v krbu odvezou krysu do kafilérie. Jenže on se vrátí… Silně ironická černá komedie o rodinných vztazích s nesrozumitelným irským přízvukem.
Ja ne spík Ingliš aneb Fantozzi ve škole (Io no spik inglish, Carlo Vanzina, Itálie, 1995, 48%)
Série o panu účetním Fantozzim v podání Paola Vilaggia zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co může Itálie ve světě filmu nabídnout. Navzdory dementnímu českému názvu ale tento snímek nepatří do příběhů smůlou stiženého úředníčka, vypráví naopak o postarším pojišťovákovi, který se musí naučit anglicky, pokud nechce přijít o práci. Zaplatí si proto kurz ve Velké Británii, po příjezdu ale zjistí, že mezi ním a ostatními studenty je rozdíl asi padesáti let…
Kocour (The Cat in the hat, Bo Welch, USA, 2003, 38%)
Úchylný a děsivě přeplácaný snímek na motivy knihy Dr. Seusse v hlavní roli s Michaelem Myersem. Vše je strašně barevné, herci přehrávají až běda a já se při sledování královsky bavil… Trailer
Maska Junior (Son of the Mask, Lawrence Guterman, USA, 2005, 20%)
Vzpomínáte, jak si Jim Carrey nasazoval masku a ta z něj dělala šíleného zeleného démona, co se uměl pořádně natahovat a ojel každou ženskou v dohledu? Zde se dozvíme, že maska, kterou vytvořil bůh Loki, zadělala na pořádnou patálii s jeho božským otcem Odinem. Držitel masky totiž během jejího nošení zplodil dítě, které tak přebralo část jeho kouzelných schopností, a Loki musí masku i dítě najít dřív, než se stane něco strašného… a mezitím mimino zblblé kreslenými groteskami z televize dovádí k šílenství svého lidského „otce“. Trailer
Catwoman (USA-Austrálie, Pitof, 2004, 33%)
Děkuji studiu, že mě navezlo do téhle sračky, prohlásila údajně Halle Berry při přebírání Zlatých malin. Kočičí žena z druhého Batmana se znovu objevuje v samostatném filmu a my můžeme sledovat proměnu ušlápnuté puťky v zuřivou bestii v černém latexu… Do objevení Catwoman je to nuda, ale pak se film rozjede a nezastaví se. Trailer
Gamebox (GameBox 1.0, USA, 2004, 48%)
Charlie testuje počítačové hry. Jednoho dne mu na stůl přijde konzole s instrukcemi, dle kterých má naskenovat obrázky Dívky a Padoucha, kteří budou ve hře vystupovat. Charlie si vybere fotku své mrtvé přítelkyně a policisty, který ji zabil… Gamebox je však hra krajně nebezpečná a pokud v ní třikrát zemřete, zemře i vaše tělo… Silně nízkorozpočtový film, ale přesto zajímavě natočený. Trailer
Dračí doupě (Dungeons and Dragons, Courtney Solomon, USA-ČR, 2000, 27%)
Fantasy příběh s poměrně komplikovaným dějem, se slizkým Malkovichem a Jeremy Ironsem, natáčený v Praze, svorně nenáviděný všemi kromě mně. Druhý díl je o DOST slabší. Trailer
May (Lucky McKee, USA, 2002, 50%)
May je osamělá dívka, která umí krásně šít… zná spoustu lidí, na kterých se jí líbí vždy jediná část… proto je zabíjí a z hezkých částí si skládá toho nejlepšího, nejkrásnějšího společníka… Hororové drama. Trailer
Chuckyho sémě (Seed of Chucky, Don Mancini, USA, 2004, 49%)
Zatím poslední díl série o vraždící panence Chuckym, proslavené především prvními třemi díly nazvanými Dětská hra. A zároveň první díl, které jsem z této série viděl. Namluvil Brad Dourif, kterého můžete znát jako Červivce z Pána prstenů… A Jennifer Tilly nejen že mluví Chuckyho manželku Tiffany, ale sama také ve filmu hraje… samu sebe:) Trailer
Emmanuelle (Just Jaeckin, Francie, 1974, 46%)
Nejslavnější softporno světa s krásnou Sylvií Kristel. Emmanuelle žije se svým manželem v Thajsku a celý film nedělá nic jiného, než probouzí svou sexualitu experimentováním v této oblasti… Začátek a konec
(konec první části)
Read more!
čtvrtek, 21. ledna 2010
„We’re all the Gathering“
Koukáte na horory? Já moc ne, nebaví mě, nebojím se u nich a nejvíc jsem si je zatím užil v kině, kam na ně ale chodím ještě méně než na jiné žánry. Snímek Zjevení jsem si pořídil jen kvůli své oblíbené herečce Christině Ricci a právě jsem s ní(m) strávil chvílemi poměrně nudných 83 minut. Přesto mi ale film přišel svým způsobem zajímavý…
Malé městečko ve Velké Británii. Během jakéhosi festivalu vytáhne kluk svou přítelkyni na blízký kopec. Po chvíli přemlouvání se unavená dívka konečně vyšplhá až na vrchol, povzdechne si, že si měli vzít deku a vzápětí zjistí, že její kluk zmizel. Jeden neuvážený krok a trhlina v zemi pohltí i ji…
V kopci se skrývá zajímavý nález – kostel z prvního století po Kristu, s největší pravděpodobností vybudovaný Josefem z Arimateje, s nejstarším spodobněním Ukřižování. Oltářní obraz tvoří basreliéfy tváří – a ukřižovaný je proti všem tradicím zobrazen zády do kostela…
Následující děj už není tolik důležitý, Christina Ricci se zde objevuje zničehonic jako Američanka, co po autonehodě ztratila paměť a taky šílenec s brokovnicí, který konečně dá filmu jakýs takýs spád.
A co je vlastně zač to Shromáždění (Gathering), které dává filmu jméno? Kdysi to byli lidé… ti, kteří jsou zobrazeni na basreliéfu, i ti, které jedna z postav objevuje na obrazech starých mistrů i na filmových pásech s atentátem na Kennedyho. Stále ty samé tváře. Podle legendy „přišli ze Západu i z Východu, aby se podívali na Ukřižování. Ale ne ze zbožnosti, ale kvůli touze po krvi.“ A byli za to prokleti, nuceni být svědky krvavých událostí, ať už jsou jimi autonehody nebo lynče. Nezaujatě pozorují, co se kolem nich děje, bez toho, aby se jich to nějak dotýkalo…
Docela přesný popis otrlého filmového diváka, kterého se nedotýká ani to nejbrutálnější násilí… může si dovolit být nezaujatým pozorovatelem, protože on nemá na zobrazovaných aktivitách žádný podíl… jen sleduje, někdy zaujatě, někdy nezaujatě.
Všichni jsme Shromáždění:) Hezký nový rok 2010.
Zjevení (The Gathering; Brian Gilbert, Velká Británie - USA, 2002)
Read more!
Malé městečko ve Velké Británii. Během jakéhosi festivalu vytáhne kluk svou přítelkyni na blízký kopec. Po chvíli přemlouvání se unavená dívka konečně vyšplhá až na vrchol, povzdechne si, že si měli vzít deku a vzápětí zjistí, že její kluk zmizel. Jeden neuvážený krok a trhlina v zemi pohltí i ji…
V kopci se skrývá zajímavý nález – kostel z prvního století po Kristu, s největší pravděpodobností vybudovaný Josefem z Arimateje, s nejstarším spodobněním Ukřižování. Oltářní obraz tvoří basreliéfy tváří – a ukřižovaný je proti všem tradicím zobrazen zády do kostela…
Následující děj už není tolik důležitý, Christina Ricci se zde objevuje zničehonic jako Američanka, co po autonehodě ztratila paměť a taky šílenec s brokovnicí, který konečně dá filmu jakýs takýs spád.
A co je vlastně zač to Shromáždění (Gathering), které dává filmu jméno? Kdysi to byli lidé… ti, kteří jsou zobrazeni na basreliéfu, i ti, které jedna z postav objevuje na obrazech starých mistrů i na filmových pásech s atentátem na Kennedyho. Stále ty samé tváře. Podle legendy „přišli ze Západu i z Východu, aby se podívali na Ukřižování. Ale ne ze zbožnosti, ale kvůli touze po krvi.“ A byli za to prokleti, nuceni být svědky krvavých událostí, ať už jsou jimi autonehody nebo lynče. Nezaujatě pozorují, co se kolem nich děje, bez toho, aby se jich to nějak dotýkalo…
Docela přesný popis otrlého filmového diváka, kterého se nedotýká ani to nejbrutálnější násilí… může si dovolit být nezaujatým pozorovatelem, protože on nemá na zobrazovaných aktivitách žádný podíl… jen sleduje, někdy zaujatě, někdy nezaujatě.
Všichni jsme Shromáždění:) Hezký nový rok 2010.
Zjevení (The Gathering; Brian Gilbert, Velká Británie - USA, 2002)
Read more!
sobota, 17. října 2009
1984 očima Orwella, Radforda a Feniče
O románu 1984 slyšel snad úplně každý, snad každý snad zná pojem Velký bratr. Velké množství lidí román četlo a část zase viděla filmovou adaptaci. Obsah tak snad není nutné představovat… a snad ani to, že za minulého režimu se k nám tato kniha nedostala. Přesto však i (česko)slovenský tvůrce přinesl v roce 1984 svou vizi světa a společnosti, jako to svou adaptací stejnojmenného románu udělal i režisér Michael Radford.
Jen ve zkratce. Román 1984 vypráví o totalitním světě očima úředníka Winstona Smithe, který je tajně nespokojen s panujícími podmínkami (veřejně by se to neodvážil dát najevo) a jeho odpor roste po seznámení a navázání milostného vztahu s dívkou Julií. Tento vztah, jakožto ani nespokojenost s panujícími poměry však nezůstane bez povšimnutí represivních složek totalitního státu (které reprezentuje muž, který se po většinu knihy tváří jako přítel a na oko oba milence podporuje) a po čase jsou oba zatčeni, vyslýcháni a mučeni. Smith dohnaný strachem k šílenství pak svou dívku zradí, načež jej propuštěn, aby dožil svůj život jako spořádaný občan zcela zbaven jakýchkoliv tužeb a vlastního myšlení.
V roce, do kterého je děj románu zasazen, byla natočena filmová adaptace britským filmařem Michaelem Radfordem. Film poměrně věrně zachycuje ducha předlohy.
V roce 1984 byl i na druhé straně železné opony natočen film, tentokrát nikoli dystopický, ale postihující tehdejší současnost: téměř zapomenutý celovečerní debut na Slovensku narozeného Fera Feniče (dnes známého spíše jako zakladatele společnosti Febio, která stojí za Febio festem, dokumentárními pořady typu Gen či Českou sodou) – Džusový román.
Džusový román je film o mladé dívce Aleně (Alena Mihulová), která dojíždí z rodné vesnice za prací do města. Otec jezdí po montážích a věčně není doma, postarší matka pracuje v drůbežárně a neustále dceři vyčítá, že se jí nechce pracovat v místě bydliště. Práce ve městě, konkrétně v továrně, ovšem není o moc záživnější (popravdě jsem nepochopil, co to tam vlastně dělá a jsem nakloněn věřit tomu, že ani hlavní představitelka) a jedinou kamarádkou je jí o půl metru vyšší Jitka.
Z kolotoče blbé práce, blbých lidí a blbé muziky jí vytrhne až kámoš Jitčina snoubence, který se věnuje kulturistice a do kterého se Alena zamiluje. Když se pak opět setkají na Jitčině svatbě, kulturista hučí do Aleny tak dlouho, až se nakonec venku pomilují. Napsal jsem – pomilují? Správný výraz by spíš měl být, že ojel panenskou dívku na valníku s bramborami, pak chvíli oddychoval s rukama za hlavou a pocitem, jaký je kanec, načež šel zpátky na svatební hostinu a ožral se, zatímco Alena stále ležela nahá na pytlích.
Malá odbočka. Vzpomínáte si na film Barbar Conan? Ten byl sice natočen už v roce 1982, čímž se narušuje naše pojednání o roce 1984, uvádím jej však kvůli jiné souvislosti. Pokud jste film viděli, pamatujete si asi, že Conanova vesnice byla přepadena jezdci Thulsy Soudce (James Earl Jones), dospělí pobiti a děti odvlečeny do otroctví, aby roztáčely obrovité kolo . Nakonec zůstává už jen, teď už dospělý Conan, který se sveřepým výrazem zírá do nikam a tlačí a tlačí a točí a točí.
Co to má společného s naprosto podřadnou událostí na československé vesnici? Vůbec nic… snad jen… když se totiž k ránu sál, ve kterém se svatební hostina konala, uzamyká, chrápající kulturista Franta je uklízečkami vytažen před hospodu. Protože by mu ujel autobus, Alena dojde domů pro kárku, horko těžko na ní svého prvního uloží a pak skoro stokilového chlapa veze – do kopce – k autobusové zastávce. Místo majestátního Polendourise zní Janda s Oknem mé lásky („Kdo tě líbá, když né já“). Ještě mu zastrčí do kapsy svou fotku a pak už se jen dívá, jak jej řidič táhne do busu na zádech.
Jak už to tak bývá, ne právě vydařená noc nezůstane bez následků a Alena zjistí, že je těhotná. Vydává se proto za Frantou, ale ten se už z ubytovny, kde bydlel, odstěhoval a ona za ním jede do města, kde má stálé bydliště. Místo milence jí ale otevře jeho manželka.
Maminka jí nakáže skákat ze stolu, pít (svařené víno?) a sedět na kbelíku s horkou vodou… a kamarádka jí poradí potrat, že to nic není – taky si tím prošla a teď je vdaná a čeká další dítě. Projde si pokořujícím sezením před potratovou komisí plnou odpudivých tváří a pak už je vezena na operační sál, kde se – již omámená před zákrokem - stává svědkem potratu jiné ženy. Nahá se zhroutí na kachličky.
Po několika dnech je už zase zpátky v továrně. Kamarádka odchází na mateřskou dovolenou, Alena se ujímá nově příchozího děvčete a pak už ji jen vidíme, jak zase stojí u stroje. Tentokrát ovšem s děsivě prázdným výrazem…
Možná někdo namítne, že Alenin příběh jen těžko může být horší než to, čím si prošel Winston Smith. Já na to říkám: Skutečně…?
Džusový román byl do distribuce uveden až čtyři roky po svém natočení. Fero Fenič poté natočil už jen jediný celovečerní film - Zvláštní bytosti z roku 1990.
Read more!
Jen ve zkratce. Román 1984 vypráví o totalitním světě očima úředníka Winstona Smithe, který je tajně nespokojen s panujícími podmínkami (veřejně by se to neodvážil dát najevo) a jeho odpor roste po seznámení a navázání milostného vztahu s dívkou Julií. Tento vztah, jakožto ani nespokojenost s panujícími poměry však nezůstane bez povšimnutí represivních složek totalitního státu (které reprezentuje muž, který se po většinu knihy tváří jako přítel a na oko oba milence podporuje) a po čase jsou oba zatčeni, vyslýcháni a mučeni. Smith dohnaný strachem k šílenství pak svou dívku zradí, načež jej propuštěn, aby dožil svůj život jako spořádaný občan zcela zbaven jakýchkoliv tužeb a vlastního myšlení.
V roce, do kterého je děj románu zasazen, byla natočena filmová adaptace britským filmařem Michaelem Radfordem. Film poměrně věrně zachycuje ducha předlohy.
V roce 1984 byl i na druhé straně železné opony natočen film, tentokrát nikoli dystopický, ale postihující tehdejší současnost: téměř zapomenutý celovečerní debut na Slovensku narozeného Fera Feniče (dnes známého spíše jako zakladatele společnosti Febio, která stojí za Febio festem, dokumentárními pořady typu Gen či Českou sodou) – Džusový román.
Džusový román je film o mladé dívce Aleně (Alena Mihulová), která dojíždí z rodné vesnice za prací do města. Otec jezdí po montážích a věčně není doma, postarší matka pracuje v drůbežárně a neustále dceři vyčítá, že se jí nechce pracovat v místě bydliště. Práce ve městě, konkrétně v továrně, ovšem není o moc záživnější (popravdě jsem nepochopil, co to tam vlastně dělá a jsem nakloněn věřit tomu, že ani hlavní představitelka) a jedinou kamarádkou je jí o půl metru vyšší Jitka.
Z kolotoče blbé práce, blbých lidí a blbé muziky jí vytrhne až kámoš Jitčina snoubence, který se věnuje kulturistice a do kterého se Alena zamiluje. Když se pak opět setkají na Jitčině svatbě, kulturista hučí do Aleny tak dlouho, až se nakonec venku pomilují. Napsal jsem – pomilují? Správný výraz by spíš měl být, že ojel panenskou dívku na valníku s bramborami, pak chvíli oddychoval s rukama za hlavou a pocitem, jaký je kanec, načež šel zpátky na svatební hostinu a ožral se, zatímco Alena stále ležela nahá na pytlích.
Malá odbočka. Vzpomínáte si na film Barbar Conan? Ten byl sice natočen už v roce 1982, čímž se narušuje naše pojednání o roce 1984, uvádím jej však kvůli jiné souvislosti. Pokud jste film viděli, pamatujete si asi, že Conanova vesnice byla přepadena jezdci Thulsy Soudce (James Earl Jones), dospělí pobiti a děti odvlečeny do otroctví, aby roztáčely obrovité kolo . Nakonec zůstává už jen, teď už dospělý Conan, který se sveřepým výrazem zírá do nikam a tlačí a tlačí a točí a točí.
Co to má společného s naprosto podřadnou událostí na československé vesnici? Vůbec nic… snad jen… když se totiž k ránu sál, ve kterém se svatební hostina konala, uzamyká, chrápající kulturista Franta je uklízečkami vytažen před hospodu. Protože by mu ujel autobus, Alena dojde domů pro kárku, horko těžko na ní svého prvního uloží a pak skoro stokilového chlapa veze – do kopce – k autobusové zastávce. Místo majestátního Polendourise zní Janda s Oknem mé lásky („Kdo tě líbá, když né já“). Ještě mu zastrčí do kapsy svou fotku a pak už se jen dívá, jak jej řidič táhne do busu na zádech.
Jak už to tak bývá, ne právě vydařená noc nezůstane bez následků a Alena zjistí, že je těhotná. Vydává se proto za Frantou, ale ten se už z ubytovny, kde bydlel, odstěhoval a ona za ním jede do města, kde má stálé bydliště. Místo milence jí ale otevře jeho manželka.
Maminka jí nakáže skákat ze stolu, pít (svařené víno?) a sedět na kbelíku s horkou vodou… a kamarádka jí poradí potrat, že to nic není – taky si tím prošla a teď je vdaná a čeká další dítě. Projde si pokořujícím sezením před potratovou komisí plnou odpudivých tváří a pak už je vezena na operační sál, kde se – již omámená před zákrokem - stává svědkem potratu jiné ženy. Nahá se zhroutí na kachličky.
Po několika dnech je už zase zpátky v továrně. Kamarádka odchází na mateřskou dovolenou, Alena se ujímá nově příchozího děvčete a pak už ji jen vidíme, jak zase stojí u stroje. Tentokrát ovšem s děsivě prázdným výrazem…
Možná někdo namítne, že Alenin příběh jen těžko může být horší než to, čím si prošel Winston Smith. Já na to říkám: Skutečně…?
Džusový román byl do distribuce uveden až čtyři roky po svém natočení. Fero Fenič poté natočil už jen jediný celovečerní film - Zvláštní bytosti z roku 1990.
„Nemiluju, protože neumím to,
nemiluju a každej o mně ví to.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Táta s mámou se mě pořád ptají,
jestli už mě kámoši líbávají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Já říkám jo, ale pláču potají,
kluci si mně vůbec nevšímají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Tak si zpívám abych nebyla sama
a s kytarou toulám se večerama.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Zítra ráno zas půjdu do tý dřiny,
za vejdělek koupím si nový džíny.
To nevadí, malou o-pičku mám
malou o-pičku mám.
A po práci utíkám do konzumu
za přesčasy koupím si flašku mlíka.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Nikdo neví, co ve mně je a není
a co z mejch snů najde svý naplnění.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám. “
nemiluju a každej o mně ví to.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Táta s mámou se mě pořád ptají,
jestli už mě kámoši líbávají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Já říkám jo, ale pláču potají,
kluci si mně vůbec nevšímají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Tak si zpívám abych nebyla sama
a s kytarou toulám se večerama.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Zítra ráno zas půjdu do tý dřiny,
za vejdělek koupím si nový džíny.
To nevadí, malou o-pičku mám
malou o-pičku mám.
A po práci utíkám do konzumu
za přesčasy koupím si flašku mlíka.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.
Nikdo neví, co ve mně je a není
a co z mejch snů najde svý naplnění.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám. “
Read more!
pátek, 9. října 2009
Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).
Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.
A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.
Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).
O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).
Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.
Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.
Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…
Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.
(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!
Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.
A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.
Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).
O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).
Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.
Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.
Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…
Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.
(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!
středa, 22. července 2009
Souboj čarodějů
Řekne-li se fantasy, většině z nás automaticky naskočí obrázek světa elfů, trpaslíků, nějaký ten čaroděj a tak dále. Čaroděj v klasickém fantasy příběhu bývá jen jeden – vezměte si třeba takového Hobita. Proč? Protože kdyby jich bylo víc, asi by se spolu porvali. A právě o soubojích čarodějů a jejich zobrazování ve filmu bude můj dnešní příspěvěk. A jak už je mým zvykem, dočkáte se i názorných ukázek:).
Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.
Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?
Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.
Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…
Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).
Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!
Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.
Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?
Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.
Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…
Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).
Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)