Fingon's blog

10 reasons why should be Czech republic immediately annexated by Austria (Translated article)

2011-07-30T15:26:00.005+02:00

I agree with you and admit that for long time, I thought the same. I knew and liked all those jokes about Austrians and how they are Slovaks of Germany and also about their cellars. But few days in the country that gave to world so important things like Adolf Hitler, Niki Lauda, Red Bull and GLOCK pistols made me to do some deadly serious thinking (ok, not so serious). I had to live according to Austrian rules these few days, to study their life and to function socially in somewhat different way than just like the common tourist. So I wrote following ten points that should prove the thoughs of František Palacký are still alive, even in 21st century.

By Luděk Staněk, Reflex
Translated by Karel Musil
Original article: http://www.reflex.cz/clanek/zivot-a-styl/42696/10-duvodu-proc-by-ceska-republika-mela-byt-okamzite-anektovana-rakouskem.html

I know, you are wondering why Austria? If annexation, it should be some really awesome country – Germany, United states (of America) or Great Britain. Someone proper, ideally someone, who didn’t occupied us yet.

I agree with you and admit that for long time, I thought the same. I knew and liked all those jokes about Austrians and how they are Slovaks of Germany and also about their cellars. But few days in the country that gave to world so important things like Adolf Hitler, Niki Lauda, Red Bull and GLOCK pistols made me to do some deadly serious thinking (ok, not so serious). I had to live according to Austrian rules these few days, to study their life and to function socially in somewhat different way than just like the common tourist. So I wrote following ten points that should prove the thoughs of František Palacký are still alive, even in 21st century.

1) First and foremost point. Everybody would economicaly prosper from the annexation to Austria. The prices of almost everything are mostly the same in Austria and in Czech Republic, but Austrians have got Austrian wages. And Austrian rents, too. More so, nobody dares to sell stuff so overpriced nor lacking quality like in Czech republic. No wonder that Czech outlets of global syndicates are the one of the few in the whole Europe that do well financially.

2) Quality of services. I guess I’ll sound like someone, who traveled to West after 1989 for the first time (or like the Czech president Václav Klaus, when he writes his famous ignorant travel journals). Mind that in Austria you’ll get the proper services for your money! When you withdraw money from the cash mashine, you can choose which nominal value of paper bills you want!!! And bank doesn’t charge this! Unseen. When you want to buy the local phone card, you don’t have to wait in the operator’s office for one hour. In Czech republic even the salespersons can’t navigate through the complicated and overpriced tariffs. You can buy cheaper connection than in Czech republic and just go home. Nobody will bother you with speeches like „if you sign yourself for 10 years, call 60 hours a day, you’ll crow in six o’clock once a week and now jump on one leg and sing Mary got the little lamb, if your mother is black-haired and your wife is 165 cm tall, I could offer you superuseful tarif… but not with the cellphone you want“.

In short, we’d profit from this again.

3) Entertainment. Austrians, despite the Czech prejudices, enjoy the same entertainmen like Czech do. They have one of the best public televisions in Europe, that can do much enjoyable programming than any Czech TV could do in ten years. News aren’t presented by retired models or by men for whom is the use of teleprompter the greatest intelectual challenge in their life. Austrians are used to dub everything, same as Czechs do, so neither this wouldn’t be a cultural shock. We could be pretty sure that Austrians would be generous and they’d let Czechs to speak their native language and let Czech to re-dub the Austrian dubbing. And Czechs could say to themselves that even the most embarasing TV shows that they are Austrians who are embarassing and not to be ashamed for the desperates at Kavčí Hory who think this is how the teenager show should look like.

4) Politics. Austrian politics isn’t complicated. It could be described as the long-running opposition agreement, but there isn’t so much stealing. Or if there is, it’s invisible. Due to the present deranged condition of Czech politics, most of the Czechs would be confident with such improvement.

5) Food. Austrians cook most of the meals that Czech consider their national ones. Even better.

6) Calm borders and the end of Austrian inferiority complexes. With the help of annexation, there would be peace at Czech southern borders. Frankly, Austrians aren’t worried so much about Temelín, but they don’t like that those annoying Czechs beyond border are doing whatever they want. In this situation, Austrians would have to demolish Temelín by themselves, because then it would be their thing – and you can be sure that they wouldn’t be so eager. After all – the all-night lightning in the picturesque Tirol villages can’t glow by itself, righ…

7) Bureaucracy. No, the reconnection to Austria wouldn’t abolish the annoying Czech bureaucracy, but it would give it the meaning. By the way, Czechs learned the paperwork from Austrians, who are masters of this craft. With one exception – there is system in Austrian’s paperwork. You have to fill the same amount of forms in Czech republic as in Austrian, but the difference is that in Czech republic you have to fill one half of it completly needlessly and the clerks lose the other half. At least you know that in Austria this annoying paperwork gives some sense to someone above.

8) Swearing. If Czechs could lament again under the Austrian yoke, they could improve their artistic ability to mutter and grumble about those above them. And they would finaly have the reason.

9) Language barrier. Most of Austrians would never learn to speak Czech, they are too proud and confident and lazy for that. For this reason, the muttering mentioned above would be pretty free.

10) It’s the best possibility. Seriously – Czechs tried it with Slovaks. Polish – not even by mistake, so goes with Germans as well. If you think about it, Austrians are the best neighbours that could annexate Czechs.

František Palacký (1798 – 1876) – Czech historian, politician. He was the proponent of Austroslavism, a movement that wanted to solve Slavic issues under the rule of Habsburg monarchy. See http://en.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Palack%C3%BD
Kavčí hory – area in Prague where the Czech Television headquarters are located.
In 1998, due to the equal results of the elections, two strongest parties - the left-sided ČSSD and right-sided ODS - agreed on the ruling of the left-sided party in return for certain advantages for the right-sided party.
Infamous Czech nuclear power station. See http://en.wikipedia.org/wiki/Temel%C3%ADn_Nuclear_Power_Station.

FMV: Tender Loving Care

2011-07-02T23:27:00.002+02:00

Mám slabost pro svérázné kombinace. Dát dohromady film a hru není nic neobvyklého, dělalo se to posledních dvacet let (a pokud půjdeme ještě dál, tak licencované hry podle filmů tu byly už v osmdesátých letech). Co ale spojit interaktivní film s psychologickým testem? Přesně to nabízí multimediální projekt Tender Loving Care.

Psycholog dr. Turner (zahraný Johnem Hurtem, který rovněž namluvil veškeré testy ve hře) přijíždí v červeném sporťáku bez střechy před ničím neobvyklý dům. Přesto se http://www.blogger.com/img/blank.gifdává slyšet, že v domě se cosi zlého stalo a po vás jakožto osobě nezatížené předchozími událostmi chce pomoc s vyřešením celé nepříjemné situace.

Michael a Allison se potkali na vysoké, v posteli jim to klapalo, vzali se a měli dceru Judy. Když dceři bylo šest let, rodina měla autonehodu a Judy proletěla hlavou předním sklem. Po půl roce je Allison v téměř katatonickém stavu a odmítá uvěřit, že je její dcera mrtvá. Doktor Turner na pomoc zavolá svou známou (a pravděpodobně i dřívější milenku) Katherine, atraktivní a velmi inteligentní čerstvou terapeutku, která se k manželům nastěhuje. Frustrovaného a nadrženého Michaela blonďatá ďáblice přitahuje, ale zároveň má k jejím terapeutickými metodám značné námitky…

Katherine rozehraje velmi nebezpečnou hru, jejímž cílem je dostat Allison do normálního stavu, zároveň si ale nebere servítky a používá k tomu jakékoli metody, které se jí zdají vhodné – včetně svedení manžela pacientky (nemluvě o tom, že se spolu s Allison věnují meditacím v Evině rouše).

Co a jak se stane, je v hrubých obrysech dáno scénářem, na vás jako na hráči/divákovi je, jakým způsobem to bude zobrazeno. Interaktivní stránka projektu totiž spočívá v prvé řadě v tom, že po každé filmové ukázce vám doktor Turner položí několik otázek ohledně vašich pocitů a dojmů z nastalé situace. V závislosti na vašich odpovědích pak uvidíte více či méně cenzurované momenty a ve většině případů se nedá příliš odhadnout, jaký budou mít vaše volby účinek a které ze zásoby natočených scén budou vybrány. Je tu poněkud ztížena možnost save/load, takže v podstatě jedinou možností jak vidět jiné momenty je začít hrát hru znovu a zvolit jiné odpovědi.

Poté, co zodpovíte otázky k právě shlédnutému videu máte možnost projít si dům (případně doktorovu ordinaci) a podívat se, co aktéři čtou za knihy nebo co píšou do deníčků. Občas je to hodně zajímavé čtení a zvláště Katherine má velmi pestrou http://www.blogger.com/img/blank.gifminulost. Občas vás při slídění přistihne jedna z postav a pěkně od plic vám sdělí, co si (o vás) myslí, Katherine má sklony dokonce peskovat za nedůvěru v její osobuhttp://www.blogger.com/img/blank.gif. Abyste spustili další sekvenci ze života tohoto milostného trojúhelníku (je nejednoznačné, jestli spolu Allison s Katherine něco měly… do jisté míry to závisí na vašich odpovědí) přichází na řadu TAT test, po jehož zodpovězení se zpřístupní doktorovy poznámky o vás samých. Závěr prozrazovat nebudu, neboť hra jich má údajně několik – a můžu vás ujistit, že někdo zemře (při mé hře vzal Michael Katherine přes hlavu kladivem. A to jsem chtěl happy-end). Nakonec se vám zpřístupní i kompletní výsledky psychologického testu, jehož podklady sbíral dr. Turner po celou dobu hry. Tady jsou ty mé a jak já, tak má přítelkyně si myslíme, že to docela sedí (až na to, že mě nikdy nelákalo paření do rána). Co myslíte vy?

FMV: Phantasmagoria 2 - Puzzle of flesh

2011-07-02T17:10:00.004+02:00

Je to už nějaká doba, co jsem si založil tento blog. To jsem byl ještě student… Jeden čas jsem psal poměrně pravidelně, ale pak už toho volného času tolik nebylo, nebyla chuť, a když už se nakonec něco našlo, po několika řádcích jsem každý nový pokus smazal. Teď už nejsem studentem, takže bych to chtěl ještě zkusit. Něčím, co mám v živé paměti – Phantasmagorií 2: Puzzle of flesh. Jedním z dřívějších článků bylo pojednání o FMV – o hrách využívajcí tzv. full motion video. Duo her s názvem Phantasmagoria patří k pozdějším a méně známým adventurním titulům společnosti Sierra – a jak už to tak bývá, sekvel kvalit (podle některých už tehdy pochybných) prvního dílu ani zdaleka nedosahuje. Ubylo interakce, ubylo brutality a především se jedná o samostatnou položku, který nemá se svou předchůdkyní prakticky nic společného.

Zatímco v první Phantasmagorii se hráč ocitl v kůži mladé spisovatelky Adrienne, která koupila osaměle se tyčící dům, kdysi obývaný kouzelníkem, jehož jméno si nepamatuji, zato si pamatuji, že každou ze svých manželek zavraždil nějakým obzvláště odporným a sadistickým způsobem (jak ostatně Adrianne díky vizím zjistí a s ní i hráč. To vše se živými herci). Kouzelník byl posedlý démonem a právě toho Adrianne – aniž by to chtěla a tušila – probudila při prolézání domu. Démon posedne jejího manžela, který se postupně chová hůř a hůř (např. Adrianne znásilní) a vše nakonec vyvrcholí jejím během o život přes celý dům, aby nakonec těsně unikla smrti na křesle s nabroušeným kyvadlem, vyhnula se rozdrcení lebky a jen tak mimochodem svého manžela zabila. Příběh má určité paralely s Kingovým/Kubrickovým Osvícením.

Puzzle of Flesh je pro změnu příběh nerdovsky vyhlížejícího Curtise Craiga, který pracuje léky vyrábějící společnosti, intimně se stýká s jednou kolegyní, druhá jej bezostyšně svádí, je tak trochu zamilovaný do svého nejlepšího přítele, který je gay (mimochodem zcela nejsympatičtější postava celé hry) – a nesmím zapomenout ani na to, že Curtis byl asi před rokem hospitalizován v blázinci.

Curtis by ze všeho nejraději psal příbalové informace k práškům (které mají desítky nepříjemných vedlejších účinků), to by jej ovšem nesměly pronásledovat vidiny – jednak scény z minulosti, kde jej jeho matka nadhání s nožem v ruce, pouští do něj elektrický proud a nakonec ji najde oběšenou, to vše ve zralém věku šesti let, a jednak vize veskrze současné, při kterých jej pronásleduje jakési monstrum a slyší hlasy. Co začalo jako pohodový týden, kdy jediným problémem bylo dostat z pod gauče peněženku za pomoci ochočené krysy jménem Blob (a potom dostat krysu z pod gauče za pomoci oříškové tyčinky), z toho se během pěti dnů stává brutální psychologický horor plný korporátních tajemství, krvavých vražd, které protagonista možná spáchal a možná ne (někdo tu evidentně hraje hru Deset malých černoušků, podle pravidel Agathy Christie) a nesmím zapomenout ani na svérázné zobrazení praktik sado-maso, do kterých Curtise zasvěcuje jeho druhá kolegyně.

Jak se příběh odvíjí a Curtis čím dál tím magoří (to si aspoň myslí jeho psycholožka a také policistka, která vraždy v kanceláři vyšetřuje), dostáváme se čím dál tím víc do hájemství Akt X (jak jedna z postav poznamená) a v závěru hry dokonce i zcela mimo planetu Zemi. A příběhu by popravdě řečeno daleko více slušelo, kdyby byl odvyprávěn v rámci jednoho či dvou dílů televizního seriálu či jako film, zpracování jakožto hra bylo provedeno dosti neuměle. Interaktivita je tu o dost menší než u prvního dílu – a přestože na tom třeba takový Star Trek: Borg byl daleko hůře, byl pře(d)vedený daleko zábavnějším způsobem. Na rozdíl od jiných adventur si zde nemůžete vybrat předměty hovoru, můžete pouze kliknout na danou postavu (pravda, občas můžete zapříst hovor o některých předmětech z inventáře). Pokud ale musíte kliknout třikrát či čtyřikrát, abyste slyšeli celý rozhovor, který byl rozkouskovánhttp://www.blogger.com/img/blank.gif jen kvůli jeho délce, je to naprostý opruz. Stejně nemůžete dělat nic jiného než ten rozhovor dokončit.

Ale abych jen nehanil. Casting se povedl (přestože jde víceméně o herce, kteří jinak příliš hereckých příležitostí nedostali): představitel Curtise dovede brilantně zahrát jak nejistotu a zjevnou oběť situace, tak i šílence, který nemá moc daleko k běsnění (k tomu ostatně pomáhá i pozice kamery, když jej v takových chvílích snímá z lehkého nadhledu). Jeho přítelkyně mě příliš nezaujala, jeho SM učitelka ovšem zaujala i mou slečnu. Je prostě škoda, že z takového materiálu vznikla jen nepříliš dobrá hra. Ostatně - posuďte sami v této koláži/traileru. A přestože hra obsahuje dva závěry, happy-endem není ani jeden z nich.

Underdogs - filmoví podpsi

2010-06-06T22:42:00.004+02:00

To to letí… koukám, že zase uplynul celý semestr od chvíle, kdy jsem naposledy napsal do blogu… témat by bylo, ale vždy začnu něco psát a tak v polovině zjišťuji, že už o tom nemám co říct, nebo nemám dostatek podkladů… Každopádně. V tomto článku se můžete těšit na filmové podpsy… no, řekněme raději podvraťáky.

Pokud se budete obtěžovat s listováním ve slovníku, popřípadě zaměstnáte nějaký internetový, vyskočí vám definice slova „underdog“ jako předpokládaný poražený, smolař či prohrávající. Toto označení jsem použil pro takové filmy, které na první pohled odrazovaly příšerným hodnocením (v řeči čísel – 50% a méně, bráno podle ČSFD), ale které mě příjemně překvapily natolik, že jsem jim udělil hodnocení čtyři, výjimečně pět hvězdiček (což znamená rozpětí 70% - 100%).

Může se velice snadno stát, že váš názor na tyto filmy (pokud jste je viděli nebo je uvidíte) se bude více blížit k hlasu většiny. Ale třeba také ne. Domnívám se, že i když mnoho skutečností mluví proti těmto snímkům (a seriálům), zaslouží si díky kvalitám, které jsem u nich objevil, alespoň šanci na ne-zatracení.

Často máme tendenci měřit všechna audiovizuální díla stejným metrem – ať jde o hollywoodský blockbuster, nízkorozpočtový direct-to-DVD nebo nedejbože něco z televize, nebo dokonce z nějaké české. Jak ale budete tento článek brát, je jen na vás – nikdo vám nebrání brát jej třeba jako seznam filmů, které nikdy nechcete vidět:)

Začněme třeba s českými.

Svatba upírů (Jaroslav Soukup, 1993, 48%)

Tento pokus o komediální romantický kostýmní horor jste možná viděli. Film je místy roztahaný a ne vše v něm je jasné, přesto je občas skutečně zábavný. Kromě toho, českých filmů o upírech zas tak moc nemáme… a Bartošové to zamlada hodně slušelo.
Ukázka 1: Ukázka 2:

Pták Ohnivák (Václav Vorlíček, 1997, 39%)

Na Ptáku Ohnivákovi jsem byl ještě se školou, už tehdy na mně zapůsobil démonický Karel Roden. Film tehdejší kritika strhala a ještě dnes je považován za to nejhorší, co Václav Vorlíček kdy natočil (i když – našlo by se), Pták Ohnivák VYPADÁ jako vypelichaná vycpanina, ale romantická linie ke mně přesto promlouvá dostatečně na to, abych tuhle v koprodukci s Německem natočenou pohádku nezatracoval. A má hezkou hudbu, složil Ondřej Soukup.

Mezi námi přáteli (Vlado Štancel, 2006, 23%)

Zrzavě zarostlý ďábel Vlado Štancel, známý z Černých ovcí a České sody, kde se tak ožral, až se z toho poblil, natočil údajně první český nezávislý film, za který z něj kritika servala kůži zaživa a většina diváků to taky nepřekousla. K ději – muž středního věku (zahraný samotným režisérem) začne jednoho dne přemýšlet, jestli náhodou nemá malý penis… co z toho vznikne, považuji za velmi chytrou komedii, zvláště povedenou figurkou v ní je pak zavilý sektář v podání Jaromíra Dulavy.

Taťka (Jiří Vanýsek, 2003, 36%)
Igor Bareš exceluje v malém televizním filmu zasazeném do pohraničního městečka Mikulov. Dodal bych „malebného“, ale to už trochu moc zavání kýčem…

Kája a Zabi (Pavel Jandourek, 2007, 30%)

Představte si, že hrajete počítačovou hru a vaše herní postava, v tomto případě hrdinka ne nepodobná Laře Croft, vyleze ven do skutečného světa… Jitka Schneiderová hraje přítelkyni otce malého kluka, který je oním hráčem… Technicky na velmi slušné úrovni, pokud se nepletu, jde také o první český projekt, ve kterém byl použit bullet-time známý z Matrixu.

Cinka Panna (Dušan Rapoš, 2008, 19%)

Dušan Rapoš je něco jako slovenský Troška nebo Olmer, tedy veskrze nenáviděný tvůrce, u kterého se část diváctva křižuje pokaždé, když natočí nový film. Nebo možná i většina… Cinka Panna je slovensko-maďarsko český koprodukční historický film o cikánské houslistce. Přiznám se, že filmy s cikánskou tematikou nemusím, spíše se jim snažím vyhýbat, Cinka Panna je ale dle mého názoru skutečně kvalitním filmem s překrásnou herečkou v hlavní roli, technicky dobře zvládnutým a navíc je mi sympatický kvůli příběhu, ve kterém se žena snaží dosáhnout svého snu, přestože se to ještě žádné předtím nepodařilo.

Filmy

Vánoce naruby (Christmas with the Kranks, Joe Roth, USA, 2004, 50%)

Vánoční komedie podle scénáře Chrise Columbuse (Sám doma, první dva díly Harry Pottera), který zpracovává příběh známého spisovatele Johna Grishama, v hlavních rolích Tim Allen a Jamie Lee Curtis o manželském páru středních let, kteří po odchodu dcery na vysokou nevidí důvod, proč by měli slavit Vánoce – přesněji řečeno se je rozhodnou přímo bojkotovat. Čímž naštvou všechny sousedy v ulici, kteří se mohou přetrhnout, aby měli tu nejlepší vánoční výzdobu – a snaží se přesvědčit i Kranksovy. Z toho plyne řada zběsilých situací, včetně scény jako vystřižené ze zombíe hororu. Trailer

Žoldák: Legie zkázy (Soldier, Paul W. S. Anderson, VB-USA, 1998, 46%)

Kurt Russel jako voják, který se po uvedení novějšího typu stává zastaralým a putuje na planetu, která složí celému blízkému vesmíru jako skládka. Místní obyvatelstvo právě čelí hrozbě vyhubení v podobě vojáků nového typu. Žoldák is going to kill them all (vojáky, ne osadníky). Film obecně považovaný za to nejhorší, co Paul blabla Anderson natočil, údajně navazuje na kultovní sci-fi Blade Runner. Popravdě se mi tenhle líbil daleko víc než opus Ridleyho Scotta… Trailer

Sleduje tě vrah (The Watcher, Joe Charbanic, USA, 2000, 49%)

James Spader jako psychicky zlomený ex-FBI agent na práškách. Keanu Reeves jako psychopatický sériový vrah osamělých žen, kvůli kterému bývalý agent tolik trpí. Vrah našel jeho stopu i v Chicagu, kam se přestěhoval… kolotoč vražd začíná nanovo. Přestože snímek údajně vznikal za velice nepříznivé situace pro Reevese, který byl donucen hrát na základě smlouvy, na které kdosi zfalšoval jeho podpis, přesto považuji tento film za jeden z nejkvalitnějších v subžánru o sériových vrazích. Trailer

Krysa (Rat, Steve Barron, VB-USA, 2000, 48%)

Po vzoru Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny se pan Flynn promění v krysu… šokovaná rodina v čele s matkou v podání Imeldy Stauntonové (Dolores Umbridgeová z Harryho Pottera V) situaci řeší dosti svérázným způsobem… když v rodinné radě neprojde upálení v krbu odvezou krysu do kafilérie. Jenže on se vrátí… Silně ironická černá komedie o rodinných vztazích s nesrozumitelným irským přízvukem.

Ja ne spík Ingliš aneb Fantozzi ve škole (Io no spik inglish, Carlo Vanzina, Itálie, 1995, 48%)

Série o panu účetním Fantozzim v podání Paola Vilaggia zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co může Itálie ve světě filmu nabídnout. Navzdory dementnímu českému názvu ale tento snímek nepatří do příběhů smůlou stiženého úředníčka, vypráví naopak o postarším pojišťovákovi, který se musí naučit anglicky, pokud nechce přijít o práci. Zaplatí si proto kurz ve Velké Británii, po příjezdu ale zjistí, že mezi ním a ostatními studenty je rozdíl asi padesáti let…

Kocour (The Cat in the hat, Bo Welch, USA, 2003, 38%)

Úchylný a děsivě přeplácaný snímek na motivy knihy Dr. Seusse v hlavní roli s Michaelem Myersem. Vše je strašně barevné, herci přehrávají až běda a já se při sledování královsky bavil… Trailer

Maska Junior (Son of the Mask, Lawrence Guterman, USA, 2005, 20%)

Vzpomínáte, jak si Jim Carrey nasazoval masku a ta z něj dělala šíleného zeleného démona, co se uměl pořádně natahovat a ojel každou ženskou v dohledu? Zde se dozvíme, že maska, kterou vytvořil bůh Loki, zadělala na pořádnou patálii s jeho božským otcem Odinem. Držitel masky totiž během jejího nošení zplodil dítě, které tak přebralo část jeho kouzelných schopností, a Loki musí masku i dítě najít dřív, než se stane něco strašného… a mezitím mimino zblblé kreslenými groteskami z televize dovádí k šílenství svého lidského „otce“. Trailer

Catwoman (USA-Austrálie, Pitof, 2004, 33%)

Děkuji studiu, že mě navezlo do téhle sračky, prohlásila údajně Halle Berry při přebírání Zlatých malin. Kočičí žena z druhého Batmana se znovu objevuje v samostatném filmu a my můžeme sledovat proměnu ušlápnuté puťky v zuřivou bestii v černém latexu… Do objevení Catwoman je to nuda, ale pak se film rozjede a nezastaví se. Trailer

Gamebox (GameBox 1.0, USA, 2004, 48%)

Charlie testuje počítačové hry. Jednoho dne mu na stůl přijde konzole s instrukcemi, dle kterých má naskenovat obrázky Dívky a Padoucha, kteří budou ve hře vystupovat. Charlie si vybere fotku své mrtvé přítelkyně a policisty, který ji zabil… Gamebox je však hra krajně nebezpečná a pokud v ní třikrát zemřete, zemře i vaše tělo… Silně nízkorozpočtový film, ale přesto zajímavě natočený. Trailer

Dračí doupě (Dungeons and Dragons, Courtney Solomon, USA-ČR, 2000, 27%)

Fantasy příběh s poměrně komplikovaným dějem, se slizkým Malkovichem a Jeremy Ironsem, natáčený v Praze, svorně nenáviděný všemi kromě mně. Druhý díl je o DOST slabší. Trailer

May (Lucky McKee, USA, 2002, 50%)

May je osamělá dívka, která umí krásně šít… zná spoustu lidí, na kterých se jí líbí vždy jediná část… proto je zabíjí a z hezkých částí si skládá toho nejlepšího, nejkrásnějšího společníka… Hororové drama. Trailer

Chuckyho sémě (Seed of Chucky, Don Mancini, USA, 2004, 49%)

Zatím poslední díl série o vraždící panence Chuckym, proslavené především prvními třemi díly nazvanými Dětská hra. A zároveň první díl, které jsem z této série viděl. Namluvil Brad Dourif, kterého můžete znát jako Červivce z Pána prstenů… A Jennifer Tilly nejen že mluví Chuckyho manželku Tiffany, ale sama také ve filmu hraje… samu sebe:) Trailer

Emmanuelle (Just Jaeckin, Francie, 1974, 46%)

Nejslavnější softporno světa s krásnou Sylvií Kristel. Emmanuelle žije se svým manželem v Thajsku a celý film nedělá nic jiného, než probouzí svou sexualitu experimentováním v této oblasti… Začátek a konec

(konec první části)

„We’re all the Gathering“

2010-01-21T00:25:00.002+01:00

Koukáte na horory? Já moc ne, nebaví mě, nebojím se u nich a nejvíc jsem si je zatím užil v kině, kam na ně ale chodím ještě méně než na jiné žánry. Snímek Zjevení jsem si pořídil jen kvůli své oblíbené herečce Christině Ricci a právě jsem s ní(m) strávil chvílemi poměrně nudných 83 minut. Přesto mi ale film přišel svým způsobem zajímavý…

Malé městečko ve Velké Británii. Během jakéhosi festivalu vytáhne kluk svou přítelkyni na blízký kopec. Po chvíli přemlouvání se unavená dívka konečně vyšplhá až na vrchol, povzdechne si, že si měli vzít deku a vzápětí zjistí, že její kluk zmizel. Jeden neuvážený krok a trhlina v zemi pohltí i ji…

V kopci se skrývá zajímavý nález – kostel z prvního století po Kristu, s největší pravděpodobností vybudovaný Josefem z Arimateje, s nejstarším spodobněním Ukřižování. Oltářní obraz tvoří basreliéfy tváří – a ukřižovaný je proti všem tradicím zobrazen zády do kostela…

Následující děj už není tolik důležitý, Christina Ricci se zde objevuje zničehonic jako Američanka, co po autonehodě ztratila paměť a taky šílenec s brokovnicí, který konečně dá filmu jakýs takýs spád.

A co je vlastně zač to Shromáždění (Gathering), které dává filmu jméno? Kdysi to byli lidé… ti, kteří jsou zobrazeni na basreliéfu, i ti, které jedna z postav objevuje na obrazech starých mistrů i na filmových pásech s atentátem na Kennedyho. Stále ty samé tváře. Podle legendy „přišli ze Západu i z Východu, aby se podívali na Ukřižování. Ale ne ze zbožnosti, ale kvůli touze po krvi.“ A byli za to prokleti, nuceni být svědky krvavých událostí, ať už jsou jimi autonehody nebo lynče. Nezaujatě pozorují, co se kolem nich děje, bez toho, aby se jich to nějak dotýkalo…

Docela přesný popis otrlého filmového diváka, kterého se nedotýká ani to nejbrutálnější násilí… může si dovolit být nezaujatým pozorovatelem, protože on nemá na zobrazovaných aktivitách žádný podíl… jen sleduje, někdy zaujatě, někdy nezaujatě.

Všichni jsme Shromáždění:) Hezký nový rok 2010.

Zjevení (The Gathering; Brian Gilbert, Velká Británie - USA, 2002)

1984 očima Orwella, Radforda a Feniče

2009-10-17T13:09:00.006+02:00

O románu 1984 slyšel snad úplně každý, snad každý snad zná pojem Velký bratr. Velké množství lidí román četlo a část zase viděla filmovou adaptaci. Obsah tak snad není nutné představovat… a snad ani to, že za minulého režimu se k nám tato kniha nedostala. Přesto však i (česko)slovenský tvůrce přinesl v roce 1984 svou vizi světa a společnosti, jako to svou adaptací stejnojmenného románu udělal i režisér Michael Radford.

Jen ve zkratce. Román 1984 vypráví o totalitním světě očima úředníka Winstona Smithe, který je tajně nespokojen s panujícími podmínkami (veřejně by se to neodvážil dát najevo) a jeho odpor roste po seznámení a navázání milostného vztahu s dívkou Julií. Tento vztah, jakožto ani nespokojenost s panujícími poměry však nezůstane bez povšimnutí represivních složek totalitního státu (které reprezentuje muž, který se po většinu knihy tváří jako přítel a na oko oba milence podporuje) a po čase jsou oba zatčeni, vyslýcháni a mučeni. Smith dohnaný strachem k šílenství pak svou dívku zradí, načež jej propuštěn, aby dožil svůj život jako spořádaný občan zcela zbaven jakýchkoliv tužeb a vlastního myšlení.

V roce, do kterého je děj románu zasazen, byla natočena filmová adaptace britským filmařem Michaelem Radfordem. Film poměrně věrně zachycuje ducha předlohy.

V roce 1984 byl i na druhé straně železné opony natočen film, tentokrát nikoli dystopický, ale postihující tehdejší současnost: téměř zapomenutý celovečerní debut na Slovensku narozeného Fera Feniče (dnes známého spíše jako zakladatele společnosti Febio, která stojí za Febio festem, dokumentárními pořady typu Gen či Českou sodou) – Džusový román.

Džusový román je film o mladé dívce Aleně (Alena Mihulová), která dojíždí z rodné vesnice za prací do města. Otec jezdí po montážích a věčně není doma, postarší matka pracuje v drůbežárně a neustále dceři vyčítá, že se jí nechce pracovat v místě bydliště. Práce ve městě, konkrétně v továrně, ovšem není o moc záživnější (popravdě jsem nepochopil, co to tam vlastně dělá a jsem nakloněn věřit tomu, že ani hlavní představitelka) a jedinou kamarádkou je jí o půl metru vyšší Jitka.

Z kolotoče blbé práce, blbých lidí a blbé muziky jí vytrhne až kámoš Jitčina snoubence, který se věnuje kulturistice a do kterého se Alena zamiluje. Když se pak opět setkají na Jitčině svatbě, kulturista hučí do Aleny tak dlouho, až se nakonec venku pomilují. Napsal jsem – pomilují? Správný výraz by spíš měl být, že ojel panenskou dívku na valníku s bramborami, pak chvíli oddychoval s rukama za hlavou a pocitem, jaký je kanec, načež šel zpátky na svatební hostinu a ožral se, zatímco Alena stále ležela nahá na pytlích.

Malá odbočka. Vzpomínáte si na film Barbar Conan? Ten byl sice natočen už v roce 1982, čímž se narušuje naše pojednání o roce 1984, uvádím jej však kvůli jiné souvislosti. Pokud jste film viděli, pamatujete si asi, že Conanova vesnice byla přepadena jezdci Thulsy Soudce (James Earl Jones), dospělí pobiti a děti odvlečeny do otroctví, aby roztáčely obrovité kolo . Nakonec zůstává už jen, teď už dospělý Conan, který se sveřepým výrazem zírá do nikam a tlačí a tlačí a točí a točí.

Co to má společného s naprosto podřadnou událostí na československé vesnici? Vůbec nic… snad jen… když se totiž k ránu sál, ve kterém se svatební hostina konala, uzamyká, chrápající kulturista Franta je uklízečkami vytažen před hospodu. Protože by mu ujel autobus, Alena dojde domů pro kárku, horko těžko na ní svého prvního uloží a pak skoro stokilového chlapa veze – do kopce – k autobusové zastávce. Místo majestátního Polendourise zní Janda s Oknem mé lásky („Kdo tě líbá, když né já“). Ještě mu zastrčí do kapsy svou fotku a pak už se jen dívá, jak jej řidič táhne do busu na zádech.

Jak už to tak bývá, ne právě vydařená noc nezůstane bez následků a Alena zjistí, že je těhotná. Vydává se proto za Frantou, ale ten se už z ubytovny, kde bydlel, odstěhoval a ona za ním jede do města, kde má stálé bydliště. Místo milence jí ale otevře jeho manželka.

Maminka jí nakáže skákat ze stolu, pít (svařené víno?) a sedět na kbelíku s horkou vodou… a kamarádka jí poradí potrat, že to nic není – taky si tím prošla a teď je vdaná a čeká další dítě. Projde si pokořujícím sezením před potratovou komisí plnou odpudivých tváří a pak už je vezena na operační sál, kde se – již omámená před zákrokem - stává svědkem potratu jiné ženy. Nahá se zhroutí na kachličky.

Po několika dnech je už zase zpátky v továrně. Kamarádka odchází na mateřskou dovolenou, Alena se ujímá nově příchozího děvčete a pak už ji jen vidíme, jak zase stojí u stroje. Tentokrát ovšem s děsivě prázdným výrazem…

Možná někdo namítne, že Alenin příběh jen těžko může být horší než to, čím si prošel Winston Smith. Já na to říkám: Skutečně…?

Džusový román byl do distribuce uveden až čtyři roky po svém natočení. Fero Fenič poté natočil už jen jediný celovečerní film - Zvláštní bytosti z roku 1990.

„Nemiluju, protože neumím to,
nemiluju a každej o mně ví to.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Táta s mámou se mě pořád ptají,
jestli už mě kámoši líbávají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Já říkám jo, ale pláču potají,
kluci si mně vůbec nevšímají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Tak si zpívám abych nebyla sama
a s kytarou toulám se večerama.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Zítra ráno zas půjdu do tý dřiny,
za vejdělek koupím si nový džíny.
To nevadí, malou o-pičku mám
malou o-pičku mám.

A po práci utíkám do konzumu
za přesčasy koupím si flašku mlíka.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Nikdo neví, co ve mně je a není
a co z mejch snů najde svý naplnění.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám. “

Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty

2009-10-09T18:33:00.002+02:00

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).

Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.

A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.

Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).

O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).

Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.

Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.

Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…

Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.

(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)

Souboj čarodějů

2009-07-22T20:07:00.003+02:00

Řekne-li se fantasy, většině z nás automaticky naskočí obrázek světa elfů, trpaslíků, nějaký ten čaroděj a tak dále. Čaroděj v klasickém fantasy příběhu bývá jen jeden – vezměte si třeba takového Hobita. Proč? Protože kdyby jich bylo víc, asi by se spolu porvali. A právě o soubojích čarodějů a jejich zobrazování ve filmu bude můj dnešní příspěvěk. A jak už je mým zvykem, dočkáte se i názorných ukázek:).

Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.

Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?

Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.

Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…

Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).

Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)

Fingon je sám doma I: Óda na automatickou pračku

2009-07-06T12:59:00.001+02:00

Nejen filmy je člověk živ… a protože jsem zase sám doma (ségra je au-pair ve Skotsku, máma na dovolené v Chorvatsku - no, je tu ještě otec, ale ten se v tomhle případě nepočítá, protože mi ten lenoch vůbec s ničím nepomůže a než čekat na to, jestli po dvou dnech přece jen umyje nádobí, to si je radši umyju sám), musím se starati o domácnost. Není to zas tak těžké a vlastně to ani nezabere tolik času, jen mě otravuje, že jsem na to úplně sám. Teprve v takové chvíli dokáže člověk ocenit výdobytky moderní společnosti – třeba takovou automatickou pračku…

Je to vážně úžasný vynález. Naházíte tam prádlo, nasypete prášek, nalijete aviváž (případně obráceně – mám slabost pro jeden tekutý prací prášek, moc hezky voní), namačkáte pár knoflíků (máme novou pračku, takže ještě pořád luštím manuál, ale po čtvrté várce už se s tím ani neotravuji) a mám půldruhé hodiny volného času, kterou mohu vyplnit sledováním filmu, vařením nebo obojím dohromady.

Propad na nižší stupeň technologického (vlastně technického, Dr. Anička Batistová by ze mě asi radost neměla, není divu, že známka z této zkoušky mi příliš čest nedělá) vybavení je velmi bolestný. Není to tak dávno, co nám naše předchozí automatka odešla do Křemíkového nebe a mně nezbylo než si vyprat v ruce. S hlasitým sakrováním jsem do koupelny natahal kýble, do jednoho napustil horkou vodu a nasypal prášek, do druhého studenější a bez prášku, třetí zůstal prázdný na vyprané prádlo – matně jsem si vzpomínal, že za starých časů takhle máma prala, když měla míň prádla, než aby stálo za to ládovat ho do skákavého blbce z Tatramatu.

Ti (v tomto případě ale spíše ty) z vás, kteří s praním v ruce mají zkušenosti, nejspíš obrátí oči v sloup, stejně jako já, když jsem po usušení zjistil, že je prádlo drsné a zůstaly na něm bílé skvrny od pracího prášku. Řešení mě napadlo, ale pro jistotu jsem to zkonzultoval na dálku s výše zmíněnou sestrou a ta mi potvrdila dvě věci: ano, musím to vyprat znovu a ano, musím to vymáchat ve více vodách. Moje ubohé ruce, já, velký drsňák, jsem si pochopitelně ani v jednom případě nevzal gumové rukavice, takže moje věrné přítelkyně (ehm…) nakonec nedopadly zrovna nejlépe… Nakonec jsem se dozvěděl, že i do ručního praní mohu přidat aviváž, takže na nový pokus už prádlo dopadlo mnohem lépe.

Podruhé jsem vytáhl pračku po babičce. Žádná automatka, jediné, co umožňovala regulovat byla doba praní, která končila na pěti minutách – a protože kolečko už dávno upadlo, musel jsem tyčku otáčet kleštěmi. A nasprchovat do ní horkou vodu, abych nezapomněl. A pochopitelně zase použít kbelíky s vodou na přeprání. Tentokrát jsem si rukavice vzal…

Bohužel ani automatka není samospasitelná, ještě musím zapracovat na dávkování jednotlivých přísad. Kdo už ji někdy viděl zblízka, tak ví, že jednotlivé nádržky mají určené rysky pro maximální množství prací látky. Bohužel mám ve zvyku sypat a lít je přesně k té rysce, i když to údajně není potřeba – a sranda je i s aviváží, která stéká velmi pomalu. Zrovna v sobotu jsem nalil jeden vršek a tekutina se ještě neobjevila v sloupci. Protože v láhvi už zůstalo jen malé množství, rozhodl jsem se jí tam dolít celou… a pak už jsem mohl jen bezmocně sledovat, jak tekutina pomalu přelézá přes rysku… prádlo tentokrát vonělo opravdu dobře…

Nahota v práci...

2009-07-04T02:13:00.005+02:00

Mám za sebou perný den. Máma odjela do Chorvatska a já zůstal doma sám s otcem. Když napíšu, že jsem právě teď dokončil úklid, tak mi asi nebudete věřit, když pro jistotu dodám, že mě v devět vytáhla kamarádka do hospody a byl jsem mimo dům skoro do půlnoci tak už to snad bude lepší. Přes pozdní noční hodinu bych ale rád ještě sepsal jeden článek. Inspiroval mě k tomu jiný článek, který jsem si zálibně přečetl dnešní odpoledne – byl o zlepšení výkonnosti a vztahů na pracovišti tím, že všichni zaměstnanci přijdou do kanceláře nazí a tak také budou pracovat. Asi nikoho nepřekvapí, že mi to připomnělo jeden film – a jelikož podtitul mého blogu zní filmy neznámé a zapomenuté, povím vám dnes o jednom francouzském.

Nedávno jsem psal článek o filmech, které napsaly či režírovaly hvězdy v nich hrajících. Docela dobře jsem mohl přihodit i snímek Má žena je herečka (2001).
Sportovní komentátor Yves (Yves Attal), normální chlápek, je ženatý se superžhavou herečkou Charlotte (Charlotte Gainsbourg – asi vám už dochází, že tento manželský pár ve filmu hraje sám sebe – a Attal k němu pochopitelně napsal i scénář). Charlotte právě odjela do Londýna točit film – a Yvesovi přátelé nemají nic lepšího na práci než popichovat jej a předhazovat mu myšlenku, že je mu Charlotte určitě nevěrná. A o Charlotte se pochopitelně zajímá její herecký partner, se kterým má točit intimní scénu.

Yves už nedokáže doma v Paříži dál čekat a odjíždí přes kanál za svou manželkou, rovnou na místo natáčení. Netuší ale, že Charlotte se natolik stydí točit erotickou scénu, že si na režisérovi vymůže, aby kromě ní a hereckého partnera byli nazí i členové štábu a vůbec všichni na place… takže když její manžel pln hnán šílenou žárlivostí vrazí na plac, překvapení je až moc velké… (video jsem nakonec musel vyrobit sám - a pak jsem také zjistil, že se sice vrhne v žárlivosti na plac, ale až ke konci filmu, tato scéna je spíše na začátku a Yves ji jde vlastně jen normálně navštívit).

Jak to dopadne? Nepamatuji si… ta scéna veškeré další vzpomínky spolehlivě přehlušila…

Dobrodružství Roberta Langtona, kouzlo střihu a Máří Magdaléna

2009-06-28T21:56:00.004+02:00

Před chvílí jsem se dodíval na prodlouženou verzi filmu Šifra mistra Leonarda. Přiměla mě přemýšlet o několika věcech, které spolu příliš nesouvisejí. Tajemství Máří Magdalény, Ježíše, Svatého grálu, ale i přízemnější a filmu bližší témata jako umění střihu. Je to trochu dlouhé, ale když se tomu otevřete, tak se vám to snad i bude líbit, abych parafrázoval jistou scénu z Moulin Rouge…

1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.

Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).

2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál

Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.

Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.

Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.

Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).

3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)

Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).

Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.

4)Umění střihu

Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).

V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).

Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.

Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.

Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.

Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).

Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.

Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).

Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)

Majkl a já

2009-06-27T00:37:00.003+02:00

Zemřel Michael Jackson. No bóže. Původně jsem se k tomu nechtěl nijak vyjadřovat, ostatně jsem se to dozvěděl až den poté dopoledne a bylo mi to celkem jedno. V roce 1995 mi zemřel děda, v roce 1997 babička z druhé strany, zemřel první kluk mé kamarádky i starší ségra mého spolužáka z gymplu. Zemřel Karel Svoboda i Heath Ledger, Waldemar Matuška a mnozí další. Nemá cenu omílat stále dokola starou pravdu, že lidé umírají a dříve nebo později umře jeden každý z nás. Je Jacksonova smrt tolik jiná než ty, které jsme už zažili dřív? Co takhle článek, který není jen jednostranně adorační? O mrtvých jen dobře…?

Asi největší problém je ten, že zpěvák, který ovlivnil mé dětství a dospívání zemřel ještě dříve, než jsem se o něm vůbec dozvěděl. Mým idolem byl Freddie Mercury a ne výhonek rozvětvené rodiny Jacksonových. Informace o něm ke mně doléhaly vždy jen tak z povzdálí a většinou to nebylo nic příjemného: Jackson pedofil; Jackson co si bělí obličej; Jackson co nosí roušku a nechává si do baráku vhánět čistý kyslík; Jackson co se odstěhoval na blízký východ; Jackson co se přátelí s Maculay Culkinem; ranč Neverland; měsíční chůze a hrabání si do rozkroku.

Přestože ke mně jeho songy občas doléhaly a potkal jsem i jednu holčinu, která jej uměla velice dobře napodobovat, po většinu doby jsem jím byl prakticky netknutý – snad také proto, že mě sledovat videoklipy nikdy moc nebavilo a od Šmoulů jsem plynule přešel k Rammsteinům a od těch pro změnu k Eře nebo k Mozartovi. Nakonec na mně přece jen zaútočil tou zbraní, na kterou jsem citlivý nejvíce – filmem, respektive filmově zvládnutými klipy režírované renomovanými režiséry jako Martin Scorsese nebo John Landis. Ano, mluvím o videoklipech Thriller, Bad a Black or White.

K jeho hudbě můžu mít výhrady, ale nemůžu mu upřít, že byl výborným tanečníkem. Těžko říct, co z těch věcí vyjmenovaných výše byla pravda, co pomluvy a co leželo mezi. Michael Jackson zemřel (snad, třeba u takového Presleyho to taky není stoprocentně jisté), ať odpočívá v pokoji. No a já si zase pustím Weird Al Yankovice a jeho Fat!

PS: Earthsong taky není špatná...

Estetika trapnosti: Ricky Gervais a Komparz

2009-06-26T02:14:00.002+02:00

Možná jste před nějakou dobou na ČT2 zahlédli sitcom Kancl (The Office), za kterým stojí tvůrčí tandem Ricky Gervais a Stephen Merchant, kteří se dělí o scénář, režii a v případě jejich druhého seriálu Komparz (Extras) i o hlavní role. Je nutné předem říci, že jejich seriály se vyznačují velmi specifickým druhem humoru, na který diváci odkojení jeho jinými britskými bratříčky (např. Monty Python’s flying circus, Mr. Bean, Černá zmije, Červený trpaslík, IT Crowd či Black Books, abych vyjmenoval ty nejvýznamnější) nejsou připraveni. Pokud čekáte šňůru gagů a studiový smích, tito tvůrci vám nejspíš připraví pořádně studenou sprchu. Jako mně.

Kancl jsem si původně pustil jen tak z nudy a byl jsem naprosto znechucen: ani tak ne výchozí premisou (kancelář velké firmy, jejíž zaměstnance sledují televizní kamery při běžném provozu a všichni to vědí), jako spíše hlavní postavou, šéfem jménem David Brent (Gervais), to největší hovado, jaké si jen dovedete přestavit. Kancl byl poté uveden i v americké verzi, která se pyšní daleko větším počtem řad, ale zatím jsem s ní neměl tu čest.

Gervaisova další postava, komparzista Andy Millman, už je daleko příjemnější člověk, kterého mi místy bylo i celkem líto. Celé dny obchází místa, kde se natáčejí filmy a snaží se sehnat alespoň jednu větu ve filmu. Potkává se s nejrůznějšími celebritami (Ben Stiller, Kate Winslet, Vinnie Jones, Samuel L. Jackson, doprovází je na večírcích a snaží se prosadit jako herec. Kromě mnoha dalších s ním tento osud sdílí i jeho lehce připitomělá kamarádka Maggie, se kterou Andy probírá svoje myšlenky a hodnocení lidí, se kterými je právě v kontaktu (a většinou to není nic příjemného) – jenže Maggie nemá na práci nic lepšího, než vždycky všechno vyslepičit právě té osobě, které se to nejvíce týká a tím nepřestává svého kamaráda uvádět do neuvěřitelně trapných situací, stejně jako jeho nablblý dvoumetrový agent Darren.

Fascinuje mě Gervaisova snaha stávat se středem trapných výstupů – napíše a sehraje situaci, která pro něj v každé situaci končí trapasem, jehož je obětí. Je to jiný druh humoru, než jaký používá například Sacha Baron Cohen coby Borat – Cohen v Boratově kůži úmyslně ztrapňuje sebe, ale jen proto, aby tuto trapnost přenesl na lidi kolem a odhalil tak jejich slabiny, hloupost, omezenost, nebo jen neschopnost nadhledu – kdyby tím neztrapnil kolemjdoucí, nebude masturbovat u obchodu s dámským spodním prádlem ani kadit v parku, nebude popichovat americké feministky prohlášením o vědeckých objevech o velikosti ženského mozku, nebude zpívat text Kazakhstan is the best na nápěv Star-Spangled Banner na texaském rodeu. Dělá si legraci ze sebe, aby si ji dělal z obětí kolem sebe.

Gervais naopak píše scény tak, aby postavy, se kterými přijde do kontaktu, byly v nastalé trapné situaci vůči Andymu v převaze – protože to on schovává za maskou falešné zdvořilosti své skutečné a často velmi drsné názory ohledně postižených, ale i třeba bývalé přítelkyně. Bohužel je natolik důvěřivý, že své skutečné postoje ventiluje před Maggie, která ani po mnohačetných zkušenostech nedokáže držet jazyk za zuby a s prostoduchostí dítěte (několikrát přiznanou a Andym také vyčítanou) nedokáže provést správně ani jedinou z diverzních a úhybných akcí, které na ní Andy vyžaduje v případě, kdy se daly věci už příliš do pohybu.

Situace se nezlepší ani na konci první a po celou dobu druhé série – Patrick Stewart (aka kapitán Picard ze Star Treku, který neopomene dvakrát zmínit) dá Andymu šanci a jeho scénář putuje do BBC, kde se líbí – jeho natočení je však podmíněno Andyho ústupky, které ovšem z Andyho vize nenechají kámen na kameni. Antihrdina je nyní postaven před zásadní dilema: buď si zachová integritu, na ústupky nepřistoupí a neštěkne po něm ani po jeho projektu ani pes, nebo se podřídí a udělá ze sebe kašpara s parukou, brýlemi a jednou otřepanou hláškou.

Andy se podřídí… a nastává další vlna ponížení, tentokrát při vzestupu a pádu jeho jako celebrity. Skutečné celebrity teď nepotkává na place, ale při svém společenském životě. Defilují nám před očima karikatury herců jako Orlando Bloom (který není schopen pochopit, že ho nějaká žena nechce), Daniel Radcliffe (kterého pro změnu buzeruje matka a snaží se ojet každou holku v dosahu, přičemž sebou neustále nosí – rozbalený! – kondom), David Bowie (kterého Andy potká v baru a který na něj okamžitě složí ponižující písničku), nějaký týpek z kapely Coldplay (Chris Martin, za každou cenu propagující své nové album - popravdě jsem o něm v životě neslyšel) a pak také Ian McKellen, který mu přednese přednášku na téma co to znamená být hercem – a vůbec celý tento díl je velmi zábavný a dojde i na vazelínu.

Kromě všech těchto pohrom jej stíhá i úspěšnější kolega, který nevynechá jedinou příležitost se Andymu vysmát – a i jeho milostný (neexistující) život je předmětem posměchu po celou dobu seriálu – chudák Andy přišel o panictví v osmadvaceti a není nic, co by nemohla ponížená a odkopnutá přítelkyně omlátit svému bývalému o hlavu, ať už je to přímý přenos nebo ne.

Na závěr bych rád zmínil dva filmy, které se předchozího textu prakticky netýkají, mají ale spojitost se závěrem celého seriálu v podobě vánočního celovečerního speciálu (jednotlivé epizody mají jen pod půl hodiny). Jedná se o originální verzi a remake film Burani ve městě. Zatímco Jack Lemmon, který v roce 1970 jede do New Yorku za prací a po drastickém víkendu, který ve městě spolu se svou manželkou stráví, se pokorně vracejí zpět na venkov, Steve Martin s Goldie Hawnovou v těch stejných rolích o třicet let později díky svým zážitkům triumfují a pomohou firmě k lepšímu rozkvětu. I Andy si prožije pád z vrcholu slávy a na samém dně, v soutěži Celebrity Big Brother, pronese očistný proslov o nesmyslnosti postavení celebrit a o chování, které je od nich požadováno, se dostane opět na výsluní… ovšem jestli se zachová jako Lemmon nebo spíš jako Martin, to už neprozradím.

Tento seriál můžu jen doporučit… a i když to není tak smíchotvorné jako třeba Červený trpaslík, místy jsem se smál hodně… a místy jsem byl i dost zaražený. Může vám to přinést i tu slavnou katarzi…

Poznámka na závěr: Ricky Gervais se po proražení v podobě Kanclu a Komparzu prosadil i v USA - píše americkou verzi Kanclu a prorazil i v Hollywoodu, mohli jste jej vidět ve filmech jako Noc v muzeu, Hvězdný prach a dokonce i napsal a namluvil jednu epizodu Simpsonů - je to ta, co má hranou úvodní sekvenci a účastníky Amerika hledá Idol drží v klecích před studiem:-)

PS, tu propisku jsem kdysi měl taky...

Utrpení mladého Fingona II a III: Sokolovo a Osvobození Prahy

2009-06-23T23:51:00.000+02:00

Ano, nakonec jsem silou vůle dokoukal i zbylé dva filmy Vávrovy válečné trilogie. Sokolovo je o formování československé vojenské jednotky v Sovětském svazu (doplněno nejdůležitějšími události v zázemí jako např. vyhlazení Lidic) a Osvobození Prahy pak samozřejmě už v názvu odhaluje zcela jasně, o co jde v dílu třetím. Nebudu tu jejich děj dále rozepisovat – ostatně Sokolovo jsem ani neviděl celé, DVD po hodině přestalo fungovat a nerozjelo se v žádném ze stolních přehrávačů, ani v počítači. Chtěl bych se vyjádřit k trilogii jako k celku.

Bývá zvykem kromě záporů sdělovat i klady – bohužel mě žádné nenapadají. V bonusech jsou všechny tři filmy obhajovány se svazáckou zarputilostí, Krampol neustává ve svém adorování velkoleposti projektu a to, že se na něm podílel vlastně strašně rád – budiž mu to přáno. Historik Pavel Jiras se tu dokonce staví do polohy ďáblova advokáta a vyzdvihuje Vávrovu uměleckou schopnost balancovat mezi politickou zakázkou a kvalitní filmařinou. Právě tu jsem však od filmu chtěl a právě té jsem se nedočkal.

Na prvním místě je trilogii vytýkána historická nepřesnost a zpolitizovanost, natočení na objednávku komunistické strany a tak všelijak podobně. Ve všech třech snímcích se hojně soudruhuje, v Dnech zrady se tak oslovují pouze komunističtí poslanci v čele s Klémou (Gottwaldem) a redakcí Rudého práva, ve druhém už i českoslovenští vojáci a ve třetím už pak vesele každý, kdo není fašista. Západní mocnosti se bojí bolševického zla, které představuje vratký spojenec na východě, sem tam padne nějaká ta buržoazie v nejrůznějších morfologických podobách. To se dalo vzhledem roku výroby docela čekat, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nic takového říkat nemusel, se přes to dokážu celkem snadno přenést.

Co se historické přesnosti týče: nejsem schopen ji posoudit. Za mých mladých let na druhém a třetím stupni školního vzdělávání (označeném jako osmileté gymnáziu) jsme se dvacátému století a od druhé světové dál příliš prostoru nevěnovali, navíc už jsem toho dost zapomněl.

Zbývá mi tedy jen hodnocení filmů po stránce filmařské – a zde tedy snímky přes veškeré orodování výše zmíněných pánů selhávají docela. Zdůrazňovaná je především širokoúhlost a davové scény s obrovským množstvím komparzistů, přesné výroky historických osobností atd. Bohužel v podání trilogie to nejsou klady, ale spíše zápory. V prvním díle besedují historické osobnosti, jejich počet leze do desítek, divák v nich má absolutní guláš a kouše se nudou. Tyto dialogy jsou snímány v dlouhých, často i několik desítek vteřin dlouhých záběrech s minimem střihu, které působí dojmem, že měl pan režisér k dispozici jen JEDNU kameru Panavision (pro neznalé – made in USA, v titulcích Sokolova hrdě zmiňovanou) a neměl tedy prostřihy na co točit).

Davové scény jsou ve většině případů snímány stále ze stejného místa a naprosto bez nápadu, pokud mají ohromovat, tak se jim to rozhodně nedaří. Pro mě osobně tedy snímky selhávají úplně ve všem – a především nudí. To je to jediné, co filmu nikdy nedokážu odpustit – a celá Válečná trilogie pro mě skutečně není nic jiného než čtyři sta sedmdesátiminutová ztráta času.

Scénář, hlavní role, režie - tři posty, jedno jméno?

2009-06-22T22:21:00.004+02:00

Tak to u filmu obvykle chodí: jeden napíše scénář, druhý v tom hraje a třetí to režíruje (a čtvrtý snímá a pátý stříhá a ten umí to a ten zas tohle a odbory mají radost, že je práce pro tolik lidí). Často do scénáře kafrá režisér, popřípadě se na něm i přímo podílí (tzv. technický scénář je jeho společná práce s kameramanem, rozepisuje se v něm vzhled jednotlivých záběrů – literární scénář obsahuje pouze děj a dialogy). Občas se stane, že si scénář napíše herec, popřípadě herec režíruje – a v extrémním případě jeden člověk může dělat úplně všechno z vyjmenovaného, i když to právě hollywoodské odbory (velmi mocné organizace, které jsou schopné položit celou filmovou výrobu, viz. loňská stávka scénáristů) vidí velmi nerady. Chaos? Tak to prostě chodí. Některé věci s pravidelností v pravdě periodickou. Charlie Chaplin si psal scénáře sám, sám hrál hlavní roli a sám se i prakticky od začátku své dlouhé a plodné filmové kariéry režíroval. Clint Eastwood přešel z herectví k režii a taky tomu bude nějaký pátek – a občas ve svých filmech i hraje. Alfred Hitchcock byl plodný literárně a jeho camea čili pidiroličky před kamerou v prakticky každém jeho filmu jsou notoricky známá, ale do scénářů se nepletl. Ed Wood, údajně nejhorší režisér všech dob, se zhlížel v Orsonu Wellsovi a stejně jako jeho idol se také na filmu snažil dělat prakticky všechno, s nepoměrně menším úspěchem. Občas se dočkáme i situace, ve kterém jeden člověk (režisér John Huston) napíše scénář (vzhledem k tomu, jak se film jmenuje, si ale kredit za námět připisovat nemohl), film si odrežíruje, namluví Hada z ráje i samotného Boha a v jedné scéně dokonce mluví i sám se sebou, protože si zahrál i Noeho. Asi nikoho nepřekvapí, že film se jmenuje Bible (a má taky ke třem hodinám – pokud si myslíte, že je to hodně, sledováním společného projektu evropských televizních stanic byste strávili několik dní).

V poslední době jsem měl možnost shlédnout několik filmů z poslední dekády, které naplňuje následující pravidlo: hercem, scénáristou a režisérem filmu je ten samý člověk (o kterém jste nejspíš v životě neslyšeli) či alespoň osoba jemu blízká (např. manžel), snímek se snaží býti komedií a není příliš povedený.

Vzal jsem si na paškál následující tři snímky: 100% blond (Dirty Love, scénář a hlavní role Jenny McCarthy, režie její tehdejší manžel John Asher), Freddyho úlet (Freddy got fingered, scénář, režie a hlavní role Tom Green) a Nepovedený večírek (The Anniversary party – vše je společná práce manželského páru Alana Cumminge a Jennifer Jason Leigh).

V prvním ze snímku přistihla nejprve šťastně zamilovaná fotografka žijící L.A. svého přítele v kompromitující pozici (když to řeknu natvrdo - zrovna přiráží) a rozhodne se mu „pomstít“ tím, že začne být promiskuitní – potkává však muže nejrůznějšími způsoby praštěné (ostatně ani ona na tom s intelektuální kapacitou není právě nejlépe, stejně jako její věrné kamarádky – Carmen Electra hraje například holku, co se ze sebe snaží dělat černošku) – potíž je v tom, že při svých neúspěšných a převelice trapných eskapádách neustále na svého bývalého naráží a on se jí (spolu se svými novými objevy) pokaždé vysměje. Film byl neskutečný neúspěch jak po komerční, tak po kritické stránce a vy se o tom můžete přesvědčit třeba na následující ukázce s menstruací. Znovu upozorňuji, že si to vše vymyslela a zahrála holka. Manželství skončilo krátce po natáčení rozvodem.

Freddyho úlet je skutečně úlet – přestože hlavní postava vypadá na první pohled (a v první scéně filmu) ještě celkem sympaticky, velmi brzy se však ukáže, že je to strašné hovado, které se nezastaví před masturbováním koně, rozkucháním sraženého jelena a teď mě honem nenapadá, co bych zmínil dále, protože šílenosti provádí po celou dobu filmu – a jeho otec není o nic méně horší. Dějová linka točící se okolo jeho snahy stát se animátorem v Hollywoodu, snahu dokázat otci, že na něho může být pyšný ani randění s holkou na vozíčku ve sledu neuvěřitelných situací a fekálního humoru prostě nemá šanci. Trailer. PS, film mě nenudil, celou dobu jsem zíral, co se to sakra děje.

Nepovedený večírek vypadá ve světle dvou předchozích snímků jako poklad – nudný je pouze ze začátku. Manželský pár pořádá výroční večírek své svatby – a sezvou si spoustu přátel z byznysu – i tento film se pochopitelně odehrává ve Městě andělů. Kromě přátel přijdou i sousedé, kteří nemají rádi jejich psa, pronáší se přípitky, zkouší se extáze, manželský pár se rozhádá, protože ona šla na potrat dítěte, po kterém on velmi toužil… a vše končí ráno, kdy si oba usínají v náručí. Prostě takový večírek, pro někoho možná nepovedený.

Co z následujících tří filmů vyplývá? Že lidé by se měli držet toho, co umí a o nic nového se nepokoušet, protože to nedopadá dobře? Že v posledních letech se netočí dobré komedie? Že film můžou natočit i absolutní idioti? Ne – jen jsem chtěl napsat něco o filmech, které jsem v poslední době viděl – a otrávit ukázkami ty, kterým se těmto filmům podařilo vyhnout. Tak zatím, příště to bude něco lepšího… snad :-)

PS, ještě jeden můj oblíbený trailer... Děsnej doják. Jedna z mých kolegyň z něj prý málem oslepla:-)

Utrpení mladého Fingona I: Dny zrady

2009-06-21T01:43:00.005+02:00

Víte, proč režisér filmu Dny zrady nikdy nenatočil Maryšu? Protože se jmenuje Vávra… a ve spojení s osudem stíhanou Moravačkou to s Vávrou vždycky skončilo špatně… A možná, že by to bylo i lepší. Dnešní večer jsem totiž díky zmíněnému, 198 minut dlouhému filmu vskutku protrpěl. Začněme nejprve osobou režiséra. Pan profesor Vávra, který se letos dožil 98 let (ano, čtete dobře, narodil se roku 1911) se k filmu poprvé dostal začátkem třicátých let, nejprve jako tvůrce avantgardních filmů, později jako scénárista a v roce 1937 debutoval i samostatnou režií – a tuto pozici už neopustil až do roku 1989, kdy natočil svůj (zatím) poslední celovečerní hraný film. Dokázal tvořit za každého režimu a některé z jeho snímků dokonce vznikly na politickou objednávku, v padesátých letech tzv. Husitská trilogie (do které patří snímky Jan Hus, Jan Žižka a – nikoli Jan Roháč z Dubé, jak si leckdo myslí, ale Proti všem – přičemž právě Roháč z roku 1947 je prvním barevným českým filmem vůbec) a v sedmdesátých pak také trilogie z druhé světové války – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Od padesátých let do loňského roku také učil na FAMU (mezi jeho žáky patří třeba Miloš Forman a Věra Chytilová) a i ve svém kmetském věku stále touží točit filmy.

Dnes jsem viděl právě Dny zrady… a pokud jste už o tomto eposu slyšeli, pravděpodobně to nebylo nic moc pozitivního – a po dnešku můžu říct, že zaslouženě. K tomuto dílu se pojí pojmy jako hraný dokument nebo velkofilm – a Jiří Krampol v bonusech nešetří chválou. Je to sice širokoúhlý snímek, který obsahuje pár vskutku mamutích davových scén, ale… myslíte si, že může být sledovatelný snímek, ve kterém 85% čistého času politici sedí a diskutují? Na to si můžeme pustit záznam jednání z parlamentu, většinou jej vysílají na ČT 2 v pozdních nočních hodinách – sice tam neuvidíme rapla Hitlera, jak škube rukama, nohy si dělají co chtějí a ve zbytku času se projevuje jako cholerická karikatura, ale naši zákonodárci jsou pěkná čísla a jedničky zvlášť, i nějaká ta facka Macka padne.

Jste-li toho názoru, že filmy, ve kterých se jen sedí a žvaní o politice ani jiné být nemůžou, odkazuji vás na snímek podobného typu, ale neskutečně lépe zahranému i natočenému, jménem Konference ve Wannsee, kde Kenneth Branagh a další řeší konečné řešení židovské otázky. To by se ovšem Vávra spolu s kameramanem Šofrem (jinak též častým spolupracovníkem Jiřího Menzela) nesměl spokojit s jediným výrazovým prostředkem kamery, zoomem, následovaným v četnosti užívání ještě švenkem. To není malý výběr, to je výběr konečný. Žádná jízda (kamera jedoucí po kolejích dopředu nebo dozadu) ani traveling (kamera sledující scénu horizontálně).

Těch zbylých patnáct procent tvoří rádoby akční sekvence typu obsazení pohraničí Henleinovci (a trhání šatů z nebohé holky, doplněné výkřiky typu Ty česká kurvo), popřípadě ony masové akce, pochodňové průvody nebo všeobecná mobilizace českého vojska a jeho následná nechuť k demobilizaci, kdy vojáci neuposlechnou rozkaz a raději vybavení uvnitř pohraničního opevnění raději rozmlátí, než aby je pokojně vydali skopčákům.

Hudba? Můj oblíbený Zdeněk Liška. Přestože jeho hudba obvykle filmy povznáší na vyšší úroveň a dobře funguje i samostatně, zde zcela kopíruje „kvality“ filmu. Zazní jen občas – sem tam flétna, jindy sbory, několikrát odcitovaný Smetanův Tábor z Mé vlasti (který je vlastně rovněž citací chorálu Ktož sú boží boží bojovníci) a hvízdání hitovek typu Když mě brali za vojáčka (při mobilizaci) nebo Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn (při odchodu z pevnosti). V titulcích jsem zaznamenal i Ester Krumbachovou, i když už si nejsem jistý, jestli tam figurovala jako výtvarnice nebo kostymérka.

Má cenu se na tento film dívat? Odpověď je jednoduchá – nemá. Radši si přečtěte učebnici dějepisu, garantuji vám, že bude daleko zajímavější a dočkáte se v ní i těch historických výroků, kterými se film v úvodních titulcích tolik ohání. Co si taky myslet o filmu, ve kterém Češi mluví česky, Rus (jeden) rusky, Němci německy a Angličané, Francouzi a Italové taky česky?

P.S. Zítra mě čeká Sokolovo – vzhledem k tématu by mohlo být koukatelnější, filmovější a hlavně – má jen 128 minutJ (a kameraman Miroslav Ondříček při něm přišel o oko).

Dny zrady I, II (Otakar Vávra, Československo, 1924)

Hodnocení: 50%. Stěží.

Filmová noc podruhé

2009-06-13T15:18:00.003+02:00

Od té doby, co se zajímám o filmy více než jen jako řadový divák (letos už to bude šestý rok, začátkem září), měl jsem vždy touhu absolvovat nějaký filmový maraton. Soukromě jsem dosáhl počtu osmi filmů za den, to bylo v době, kdy jsem měl po maturitě a ještě jsem nezačal studovat na vysoké škole), ale na žádný oficiální jsem se nikdy nedostal – až na své minulé narozeniny, které jsem oslavil v prostorách Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku v Brně. No a protože se mi akce zalíbila, zúčastnil jsem se i druhého kola. Filmová noc 2 se konala od pátku 12.6. od 18:00 do sobotního rána, oficiálně končila úderem šesté, neoficiálně byla ukončena po dopromítání poslední projekce asi o půl hodiny dříve. Co bylo na programu? V sedmi sálech bylo odpromítáno celkem 13 filmů, některé jednou, jiné dvakrát a rekordmani dokonce čtyřikrát.

Při výběru projekcí jsem se řídil dvěma pravidly: shlédnout co nejvíce celých filmů a hlavně takové, které nejsou tolik dostupné. Vzhledem k tomu, že Koralínu a svět za tajnými dveřmi i Star Trek jsem už viděl a ostatní mainstreamové hity typu Terminator Salvation, Noc v muzeu 2 nebo Andělé a démoni mně příliš nelákají (i když právě pro tyto filmy jsou multiplexy ideální) a extrémně špatné filmy typu Hannah Montana si nejraději vychutnávám soukromí, bylo celkem jasné, na co půjdu. Navíc jsem se alespoň ve většině případů vyhnul nechutným tlačenicím.

Jak tedy probíhala moje druhá filmová noc? Než přejdu k samotným filmům, rád bych se zastavil u nedělitelné součásti každého představení v multiplexu – reklamy a trailery. Velmi mě potěšilo, že už na mně před každým filmem neskáče šílenost propagující server Libimseti.cz („Tohle je Láďa, dřív chodil pařit sám…“), z té mi už tekly nervy. Trailery už byly zajímavější – jsem zvědavý na snímek Hodinu nevíš podle příběhu heparinového vraha i na horor Juraje Herze T.M.A., obavy vyvolává staronový projekt Miloše Formana Dobře placená procházka (viděl jsem televizní verzi z šedesátých let, kterou Forman spolurežíroval a nepřijde mi to moc jako námět na celovečerní film). Trailer na Případ nevěrné Kláry mě utvrdil v tom, že bych na ten film měl přece jen zajít – a svým způsobem jsem ani nebyl zklamán. Viz níže. Vrcholem trailerové sekce pak byly upoutávky na Zack a Miri točí porno (už jsem to viděl, ale asi si na to taky zajdu do kina) a pak taky na Hanebný parchanty, remake italského béčkového snímku Ten prokletý obrněný vlak (doporučuji) v režii Quentina Tarantina s Bradem Pitem jakožto drsným velitelem, co chce po své sebrance od každého sto nacistických skalpů – doslova. Rána baseballkou do nacistické palice i Hitler vřískající „nein, nein, nein“ mně přiměly se na tenhle film hodně těšit.

Jako první přišla na řadu česká detektivka ze třináctého století Jménem krále (Petr Nikolaev, ČR, 2009) s Karlem Rodenem a dalšími ve většině případů známými herci (a taky s hudebníkem Petrem Traxlerem, který vystupoval už v baladě O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, ke které také složil hudební doprovod). Předlohu jsem nečetl, nicméně o jednu autorovu sbírku povídek jsem už zakopl a nebylo to špatné počtení – dalo by se říct, že mám tento typ historických detektivek docela rád (ať už se jedná o případy soudce Ti z Číny) – řešitelé nemají k dispozici vymoženosti typu otisků prstů nebo stopy DNA, musí si vystačit pouze s logikou, znalostí prostředí a pomocníky, kteří za ně udělají špinavou práci v podhradí či slumu.

Nejde tu ale jen o řešení záhady zamčeného pokoje a kdo zabil všechny ty lidi (bodycount na české poměry neobvykle vysoký:), ale spíše o vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými, které jsou o to zajímavější, že detektiv – královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu – je také určitým způsobem citově zainteresován.

Největší vadou snímku je jeho přílišná televiznost – původně byl určen jako pilotní snímek pro seriál TV Nova. Nečekejte také žádné vizuální orgie typu Bathory, obrazové vrcholy snímku jsou podkreslené pouze rozptýleným slunečním svitem dopadajícím skrze úzká okna. Holt třinácté století… Díky své komornosti se tak Jménem krále vyhýbá největšímu problému, kterým Bathory trpěla – dvacet jezdců je prostě dvacet jezdců, družina státního úředníka a ne celá uherská a turecká armáda. A co se týče exaltace místního kněze – je to jen taková figurka pro zasmání, která ale přesto upomíná na to, jak velkou roli hrála víra v Boha (a Ďábla) ve středověku…

Na každý pád mě snímek potěšil – na tento typ filmů si do kina zajdu rád a jsem vděčný za žánrovou pestrost – český film nejsou jen stokrát ohrané a nudné (hořké) komedie ze současnosti… jen ty holčiny, které měli blíže spíše k desátým než dvacátým narozeninám, by se nemusely při každé sebeméně nevhodné příležitosti tak chichotat…

Hodnocení: 65%

Případ nevěrné Kláry – předlohu jsem nečetl a poslední filmy podle Viewegha se mi vůbec nelíbily, atraktivitu tomuto snímku dodává fakt, že je to vlastně italský snímek natočený v Praze (s několika scénami v Benátkách) s italskými herci v hlavních rolích (Aňa Geislerová jako profesorka se mihne jen v několika scénách, stejně jako Miroslav Šimůnek, ten princ ze Z pekla štěstí). Film pak stojí na několika následujících pilířích: - neokoukané tváře (i když zrovna představitel Lucy, Klářina přítele, mi přišel vyloženě odpudivý), herci ochotní sehrát daleko odvážnější erotické scény než jejich čeští kolegové (muži i ženy – a nahota se tu neomezuje jen na poprsí a pozadí, a pokud budou dámy a gayové dávat dobrý pozor, také si přijdou na své) – a taky naprosto otřesný český dabing.

Přiznám se bez mučení, že k pozitivnějšímu hodnocení snímku u mě dosti napomáhá naplnění mých estetických tužeb – ženy často nosí elegantní brýle a pokud se svléknou od pasu dolů, mají nezanedbatelný proužek. Klára je navíc opravdu hezká, tím typem ocelově chladné sexuality Sedmé z Devíti ze Star Trek: Voyager. Nejhorší mi tak kupodivu na celém snímku přišel samotný příběh…

Hodnocení: 50%

Poté jsem chtěl zajít na Pařbu ve Vegas, nicméně sál byl tak naplněn, že jsem se ani nedostal dovnitř a už v přístupové chodbičce jsem se musel otočit a jít na Nedodržený slib – filmy z druhé světové války a o holocaustu už mně šíleně nudí, tenhle měl navíc hodně přes dvě hodiny a při vší úctě k životním zkušenostem pána, podle jehož osudů byl snímek natočen, neobsahuje prakticky nic, co bychom už neviděli jinde a lépe. Schindlerův seznam s největší pravděpodobností nepřekoná nic, ale i v historii domácí kinematografie (film vznikal ve slovensko-české koprodukci pod vedením českého režiséra – je zajímavé, jak často si Slováci zvou právě ty české – loni to byl například Zdeněk Tyc se snímkem Malé oslavy).

Spolu s hlavním protagonistou projdeme několik prostředí a dob – nejprve poznáme život slovenských Židů před válkou, během války, transporty, lágr, chvilka osvěžení přijde v plicním sanatoriu, kde si mladík poprvé zatrtká se sympatickou zrzkou, klášter, život partyzánů a pak už je konečně po válce a mladý muž se vrací domů, aby tam našel jen nové nájemníky a pár starých fotografií na půdě. Pokud jste dosud žádný film o holocaustu neviděli, budete možná nadšení, v opačném případě budete sedět, koukat a říkat si: Daleká cesta, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Poslední vlak, Kapitán Dabač. Skvěle to vyslovuje Kate Winslet v seriálu Extras:

Andy: „I'd just like to say, I think, you know, you doing this is so commendable. Using your profile to keep the message alive about the Holocaust.“
Kate Winslet: „My God, I'm not doing it for that. I don't think we really need another film about the Holocaust, do we? It's, like, how many have there been? You know, we get it, it was grim, move on. No, I'm doing it because I've noticed that if you do a film about the Holocaust,
guaranteed an Oscar.“

Hodnocení: 60%

Víno roku jsem nestihnul celé, kvůli výše zmíněné roztahané lahůdce mi uniklo prvních dvacet minut filmu, ale zas tak o moc jsem nepřišel – máte-li rádi víno, sáhněte raději po snímcích jako Dobrý ročník, Bokovka nebo klidně po pálavských Bobulích. Alan Rickman je v roli distingovaného britského degustátora úžasný, ale to je asi tak všechno. A taky prý podle skutečné události.

Hodnocení: 50%

Pařba ve Vegas – druhou a poslední projekci jsem konečně stihnul – a jsem rád, protože toto byl suverénně nejlepší film celé noci – stejné překvapení jako minulý rok Juno. Představte si následující situaci: za tři hodiny je svatba, hosté se pomalu trousí, nevěsta i rodiče jsou nervózní. Normálka? Nevím, nikdy jsem na svatbě nebyl. V tomto případě ale mají trochu jiný důvod, než by se mohlo zdát – ženich není přítomen. Spolu se třemi kamarády odjeli před třemi dny kamsi na rozlučku se svobodou a od té doby o nich nejsou žádné zprávy. Konečně se nevěsta jednomu z kamarádů dovolá, ale to, co jí dotyčný musí říct, zavání sakra velkým průšvihem…

Komentáře k tomuto filmu varují, že jej asi nepochopí ženy ani abstinenti. Přestože piju jen velmi málo a přes určité femininní rysy mé povahy jsem si tento snímek opravdu užil. Původní název snímku (v překladu Kocovina) dává tušit, co se asi stalo – těžko ale říct, jak se s normální představou o tomto ne zrovna příjemném after efektu slučuje totálně zdemolované hotelové apartmá, tygr v koupelně, bílá slepice, mimino ve skříni a zmizení ženicha. Následuje série neuvěřitelných a absurdních scének, které nenechají vydechnou a jejichž kadence rozhodně neklesá – totální úlet pak nastane, když v samém závěru objeví fotoaparát dokumentující ty události, které si nikdo z účastníků nevybavuje – a že je to síla. Přišlo mi, že někdo prohodil označení o přístupnosti – Víno roků od 15ti a Pařba od dvanácti? A abych nezapomněl, hraje tam i má oblíbená Heather Graham, herečka s roztomilým obličejem, která po dvou filmech, ve kterých hrála pornoherečku (Hříšné noci a Guru) tentokrát vystřihla striptérku.

Hodnocení: 90%

Třešničkou na dortu pak byla návštěva konce 3D snímku Krvavý Valentýn 3D. Film samotný těžce nezajímavý, jeho kvality ale spočívaly právě v onom třetím rozměru. Seděl jsem ve čtvrté řadě od plátna a byl to vážně zážitek… když vám někdo před očima zabodne krumpáč pod čelist, vytrhne ji a ta se pak se sprškou krve rozletí přímo na vás, je to zážitek.

Zajímavé bylo, že postavy často koukaly do publika, což jen přispívalo pocitu, že jste u toho.

Hodnocení: 50%

Dojel jsem domů ve čtvrt na osm a spal do půl dvanácté. Příště jdu zase :-)

České filmy 2007: ...a bude hůř

2008-08-14T14:05:00.001+02:00

Název dnešního příspěvku nemá evokovat (ani ewokovat a už vůbec ne yodovat:-) přicházející úpadek (či nedohlednost zlepšení situace) českého filmu, ale jedná se naopak o název nebojím se říci až mimořádného filmu, který v lonském roce a v našich končinách vznikl. Zároveň bych tímto rád započal reflexi loňského roku... aneb jaké celovečerní filmy se u nás urodily. A začneme režisérem. Za snímkem ...a bude hůř stojí režisér Petr Nikolaev, který k dnešnímu dni natočil tři celovečerní filmy - kromě tohoto ještě Báječná léta pod psa (1997), Kousek nebe (2005). Báječná léta jsou vcelku zdařilou adaptací románu Michala Wiewegha, dost možná i tou dosud nejzdařilejší. Tento film je myslím celkem známý, takže se jím nebudu příliš zabývat (byli jsme na něm se školou, erotické pasáže jsme jako tehdejší primáni přijali s velkým nadšením).

Po několika televizních projektech (viz. jeho filmografii na ČSFD) se do kin vrátil snímkem mnohem netypičtějším - romancí odehrávající se v padesátých letech v komunistickém vězení, s příznačným názvem Kousek nebe (2005), kterým je pro hlavní protagonisty právě láska.

Minulý rok pak natočil svůj zatím poslední film, ...a bude hůř, ve kterém pokračuje v tradici svých netypických filmů. Už podruhé je to adaptace literárního textu, tentokrát ovšem knihy, o které (a vlastně ani o jejím autorovi) jsem předtím v životě neslyšel - Děti ráje od Jana Pelce.

Děj příběhu je opět zasazen do doby už ne tak nedávno minulé (sedmdesátá a osmdesátá léta) a jejími (anti)hrdiny jsou máničky, kaliči, příživníci, lidé na okraji společnosti a další "nepřátelé režimu," u kterých se stírá hranice mezi disidentstvím a neschopností zařadit se do (jakékoli, nejen komunistické) společnosti (jen pro vysvětlení, za máničky byli považováni muži, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy a většinou nesplňovali parametry správného socialistického budovatele).

Ještě jednou připomínám, že se v tomto filmu nejedná o ono uhlazené disidentsví reprezentované třeba Václavem Havlem, chartisty atd., ale především takovými lidmi, kterým se dnes říká houmlesáci a feťáci.

Na začátku vypadají všechny postavy dost nesympaticky, ať už protagonisté nebo antagonisté v podobě všude číhající VB a STB. Postupem času ale jejich kaličská povaha ustupuje do pozadí a zjišťujeme, že jsou svým zvláštním způsobem docela sympatičtí - sice bych s nimi nechtěl posedět v hospodě ani je nenechal přespat v bytě, ale jako postavy příběhu jsou snesitelní. Sympatičtí jsou proto, že jsou rovněž bojovníci proti totalitnímu útlaku, bojují za právo žít si po svém a ne být jen další ovcí ve stádě. I když jsou v podstatě na okraji společnosti, dokážou se docela dobře zabavit sami, ať už uspořádáním fotbálku, zpíváním přisprostlých nebo drogami nabitých písniček na notoricky známé nápěvy ("Když makovičky zrály, tak všichni hašiši vesele se smáli. A když pak fetovali, zpívali Viktoria...") a rovněž tak i až nezřízenému sexuálním životu (to není kritika, ale čirá závist:-), jsou schopni i tolerance k odlišné sexuální orientaci.

Postupem času ale útoky státní moci nabývají na intenzitě a skupina se rozpadá - letec z Bitvy o Anglii zvaný Lesní muž je zavřen do blázince, kde spáchá sebevraždu, kamarádka hlavního protagonisty Olina, Olina:-), je zavřená do pasťáku, odkud se ji Olin snaží po vzoru Nicka Twispa vysvobodit. Nicméně Československo je jedno veliké vězení, odkud se lidem jako jsou oni nikdy nepodaří utéci...

Z černobíle nasnímaného a většinou jen neherci obsazeného filmu (vzpomínám si snad jen na epizodní roli Vladimíra Škultétyho) ve mně nakonec nezůstal dojem odporného, depresivního filmu o santusácích, ale několik úžasných a velmi pozitivních scén (nahá Olina opírající se o strom, svatby, oblety kamery kolem zříceniny hradu, na kterém se ukrývají uprchlíci a radují se z - i když jen dočasné - volnosti...).

Pokud si právě teď říkáte, jak vám něco takového mohlo v multiplexu uniknout, tak vězte, že se tento film dlouho po premiéře uváděl jen po hospodách z promítačky a až dodatečně byl uveden v normálních kinech a na DVD (jsem rád, že jsem jej v hospodě neviděl, já osobně bych si jej tak nevychutnal).

A ještě text distributora, tentokrát velmi originální:

Tři hlasy nad knihou A bude hůř: Ivan Sviták: Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu. Rio Preisner: Manichejský pansexualismus Dětí ráje bych v té souvislosti definoval jako pasivní antipolitičnost (sebe)zotročených mas v konfrontaci s aktivní antipolitičností otrokářské nomenklatury. Egon Bondy: Rio Preisner a snad i jiní nedovedou v Pelcových Dětech ráje asi číst nic jiného než ty partie o šoustání. Věru není v nich jádro tohoto textu. (...) Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Borroughsové a Bukowští.

Hodnocení: 80%. Nominováno na Českého lva za režii, výtvarný počin a plakáty, nicméně nominace zůstaly neproměněny.

FMV aneb co to zase sakra je

2008-07-30T23:42:00.004+02:00

Týden se sešel s týdnem a pak ještě s půlkou dalšího a já zjišťuji, že to psaní tak nějak flákám. Takže abych to napravil, dneska budu psáti o FMV neboli Full Motion Video. Což je něco, o čem dost možná nikdo z vás neslyšel, ale pokud se aspoň občas věnujete počítačovým hrám, dost možná jste to viděli na vlastní oči. Linky k videím jsou přibaleny . Důvodem, proč se zabývám zase nějakými "blbými počítačovými hrami" je to, že se mi jednak zas až tak blbé nezdají - přinejmenším ty starší, a jednak se v případě FMV nacházíme na hranici s filmem.

Pravděpodobně víte, že velká část her (nepočítáme-li sportovní simulátory a The Sims) mají herní část a část s filmy, ve kterých se většinou ukáže část příběhu. V době kamenné, tj. ještě kolem roku 1990, tvořil takové prostřihy - cutscenes - čistý text (o nějakých deset let dříve tvořil text celou hru, vidíte ten pokrok?), později tuto úlohu zajišťovaly animace, které přešly v krátké filmy. A protože se v tu dobu začaly masově rozšiřovat CDromky, tvůrci byli schopni vměstnat na nové médium těchto filmů více. A pak si kdosi řekl: co takhle natočit tyhle mezifilmy s živými herci?

Když na mě kolem roku 1998 vybafl John Rhys-Davies (Gimli v Pánu prstenů či Sajíd v Indiana Jonesi) v Duně 2000 jako atreidský mentat, dostalo mě to. Ta samá situace se opakovala v Jedi Knigh: Dark Forces II z roku 1997, což byl mimochodem první projekt od Návratu Jediho, ve kterém byly točeny souboje se světelnými meči.

No dobře, ale to pořád ještě nic není - filmy ve hře jsou hrány živými herci. Teď si představte, že v devadesátých letech byly vytvořeny hry, ve kterých tvoří filmové sekvence hlavní jádro hry, nikoli jen důležitý, ale pro samotnou hru nepříliš významný prvek.

Několik těchto her se mi v posledním roce dostalo do rukou - a že to byly samé výživné kousky. Třeba taková Phantasmagoria, jedna z nejbrutálnějších věcí, kterou jsem kdy zažil. Je s podivem, že ji vytvořila žena, která se do té doby zaměřovala především na pohádkami ovlivněné adventury. Dan a Adrianne, zcela normální mladý manželský pár, se přestěhují do nového domu. Ještě netuší, že tento dům patřil před sto lety slavnému kouzelníkovi Carnovi, který byl pětkrát ženatý a s žádnou manželkou to nedopadlo dobře. Během zkoumání narazí Adrianne na zazděnou kapli a nechtěně vypustí démona, který posedne jejího manžela. Z dosud citlivého a hodného muže se během týdne stane šílící monstrum, které Adrianne postupně terorizuje, až se ji rozhodne zabít. Kromě toho je pronásledována děsivými vizemi (skleník, zrcadlo, lis na víno - tyto záběry jsou velmi drastické) které jí ukazují smrt jednotlivých manželek prvního majitele. Zdeptaná a dokonce i znásilněná Adrianne se nakonec rozhodne, že musí démona zničit... Vše, od znásilnění až po jednotlivé vraždy (zahradnická lopatka v oku, hlava roztržená na dvě půlky) je natočeno ve skutečně šokujících detailech. Tato hra se v mnoha zemích nesměla prodávat a přesto byly její prodeje velmi vysoké... Mimo jiné byl natočen i sekvel.

Mnohem méně násilné bylo i druhé pokračování hry Gabriel Knight, s podtitulem The Beast Within, která spojuje příběh šíleného krále Ludvíka Bavorského, ztracenou Wagnerovu operu a vlkodlaky. Ani zde si autorka neodpustila chuťovku v podobě vlkodlaka ohryzávající stehenní kost v ukryté jeskyni kdesi v Českém lese (tj. německá strana Šumavy).

Je pravda, že v těcho hrách - interaktivních filmech - často hráli spíše herci druhé kategorie, ale jsou i výjimky. Takovou tvoří třeba herec Dennis Hopper v mysteriózní detektivce Black Dahlia, jejímž podkladem byla skutečná brutální vražda hollywoodské herečky ve čtyřicátých letech - fotografie z místa činu byly natolik otřesné, že se nesměly objevit v novinách (případné zájemce odkazuji na Wikipedii a z ní na odkaz na stránky věnované zavražděné, ale je to pohled opravdu jen pro silné žaludky).

Ve hře X-files: The game účinkovalo osazenstvo seriálu v čele s Duchnovnym a Andersonovou a rozhodně vypadá velmi dobře. Ovšem nechávám si ji až na dlouhé zimní večery.
Jelikož se už připozdívá, zde výčet utnu a zastavím se u poslední hry, která vzbudila můj zájem doslova před několika dny - Rama podle stejnojmenné knihy A.C. Clarka, ve které se hráč stává jedním z astronautů zkoumajících cizí vesmírnou loď. Před několika měsíci zesnulý spisovatel dokonce ke hře natočil i úvod.

Interaktivní filmy pro mně zkrátka mají své kouzlo. Během deseti-patnácti let jich vyšla pěkná řádka, některé samozřejmě i velmi nízké kvality. Jako pojítko mezi světem her a světem filmu jsou přinejmenším zajímavou kuriozitou. Což mi připomíná, že si mám sehnat hru Dracula: Unleashed...

Sofia Coppola... a její Marie Antoinetta

2008-07-21T16:07:00.005+02:00

Netroufám si odhadnout, kolika čtenářům nepříliš postihnutým světem filmu tohle jméno něco říká. Každopádně o ní chci dnes psát, takže pokud vám toto jméno říká jen málo nebo nic, tak jste na správném blogu.

Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).

Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.

Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.

Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....

Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.

Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...

Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)

Bathory... spíše komentář než recenze

2008-07-18T11:18:00.003+02:00

Čtyři dny po premiéře, v pondělí 14.7.2008 jsem navštívil projekci zatím posledního Jakubiskova filmu. Nebylo to nejhorší. 70%
Zdá se, že kampaň, která se rozběhla Českou televizí nese své ovoce - ve Velkém špalíčku bylo natřískáno při premiéře, při odpolední projekci byly volné jen první čtyři řady a na dnešní večer zbývá jen pár míst.

Pokud jste už četli některé komentáře a recenze, zde se nedozvíte příliš nového. Ne že bych chtěl neustále dokola omílat známá fakta, pravdou ovšem je, že většina věcí, které jsou filmu vytýkány, jsou založena na pravdě. Takže: Bathory je dost dobře možná nejdražším česko-slovenským filmem všech dob, i když to se - vzhledem k inflaci - dost těžko počítá. Marketa Lazarová mohla být dost dobře ještě dražší. Skoro jistě je ale nejdražším filmem vzniklým v těchto končinách po roce 1989 - bez zajímavosti není ani to, že Jakubisko finančně překonal sám sebe svým - opět česko-sloveským - filmem Nejasná zpráva o konci světa z roku 1997.

Jakubiskovi se tentokrát podařilo natočit docela dobrý film. Největším problémem tu ale není stopáž (140 minut je sice trošku moc, zvláště v poslední části je film hodně natahovaný a pravděpodobně se dočkáme prodloužené verze v podobě seriálu), ale naprosto otřesné bitevní scény (možná jsem namlsaný z Pána prstenů, ale bojiště tu působí skutečně poloprázdně, jako by všichni komparzisti byli jen v prvním plánu a ve druhém už ne.) a především absolutní nedostatek kamerových filtrů. Co z toho, že pan Brabec umí vytvořit "atmosféru," když to celé působí jako natáčené pro televizi?

Tím ale můj výčet chyb totoho filmu kupodivu končí. Bolek Polívka už není ten věčně ožralý Bohuš, dokonce tu pod vrstvami vousů působí až důstojně. Jeho pomocník - novic Cyril je prostě normální puberťák, i když v mnišské kutně, naštěstí byl Mádlův hlas předabován někým jiným (i když v nedávno odvysílaném filmu o filmu mu byl hlas ponechán). Jejich vynálezy jsou zábavné (komu se náhodou nezdají, doporučuji shlédnout přinejmenším začátek filmu Andrej Rublev), Polívkův mnich tak vzdává nejen poctu detektivnímu duu ze Jména růže, ale i samotnému Leonardu Da Vinci - už tím, že své zápisky píše pomocí zrcátka. Snesitelné jsou i výkony Lucie Vondráčkové a ostatních "mladých služebných."

Pomalu se dostávám k hlavním protagonistům. Caravaggia necháme stranou, stejně tak Nádaždyho a soustřeďmě se pouze na Thurza (Roden), Darvulii (Deana Jakubisková-Horváthová) a samotnou Erzébeth (Anna Friel). Především kvůli jejich výkonům stojí dle mého názoru tento film za zhlédnutí. Především Erzébeth se skutečně povedla, je to silná žena, navíc i velmi krásná. Roden tu hraje svého klasického záporáka a hraje ho dobře. Jakubiskova manželka a producentka filmu v jedné osobě sice není až tak výrazná, ale rozhodně se vedle nich neztratí.

Nejvíce mne zaujaly psychedelické scény, ve kterých hlavní hrdinka bloumá pološílená po hradě, jsou skutečně velmi sugestivní. Nebýt výše zmíněných chyb, byl by to skutečně památný film, takhle je to pouze 70%.

Zkouška upgradu

2008-07-11T14:07:00.004+02:00

Někteří čtenáři komentovali určitou nepřehlednost mého blogu. Pokusil jsem se to napravit... Uvidíme, jestli to funguje. Dneska to nebude o filmech, ale o tom, jak jsem hledal nápovědu k tomu, abych dosáhl lepší typografické atraktivnosti mého blogu.

*-*

Tak, ověřil jsem si, že to funguje. Bohužel to nemá zpětnou působnost a předělávat předchozí příspěvky se mi nechce, protože by se porušilo datování. Tak to jen na vysvětlenou.
Paradoxně jsem nápovědu nenašel v oficiálním FAQ (akronym pro Frequently asked questions neboli Často kladené dotazy), ale v blogu se sympatickým názvem Dummies Guide to Google Blogger Beta Trocha hrátek s CSS skripty ještě nikoho nezabila, že? No, každopádně teď k vaší libosti předkládám výsledek svého snažení. A pak že mi nezáleží na kamarádech, Pytlíku. :-)

Duhové pivní tácky za padesát ká

2008-07-05T14:30:00.009+02:00

Dnešní příspěvek nebude ani tak o pivu, jako spíše o DVDčkách. A to konkrétně o těch discích, kterým se začalo říkat příbaly a bývají pravidelnou (Blesk, Aha!, Šíp) i méně pravidelnou (Právo, MF Dnes) součástí téměř všech českých celostátních deníků. Originál DVDčko za pade, to je přece krása! Koho zajímá, že to nemá plastikový obal? Záleží na tom, co od DVD očekáváte: vaše pocity by se pak mohly vyjímat na škále od naprosté spokojenosti až po naprosté zklamání až znechucení. A někdy, možná jako právě já, se na té škále budete pohybovat - v mém případě ale k tomu horšímu konci... Neklame-li mne paměť, začal trend přibalování audiovizuálního obsahu díky počítačovým hrám, přesněji řečeno v roce 1997 díky časopisu Score (podle informací uvedených v jubilejním čísle 100 tou proslulou první vlaštovkou měla být hra Wizardry VII), i když nevylučuji, že prvenství mohlo připadnout nějakému audio CD. Historie toho, jak se tři české herní časopisy (v té době především Score, Level a na chvostu Gamestar) předháněly v tom, který bude mít více CD, více her (Score dnes suverénně vede se čtyřmi do měsíce) a kdy to přesně bylo je sice vcelku zajímavá, ale poněkud mimo tento článek.

První DVD byla k dispozici už koncem roku 1996 (v Japonsku), do světa se protlačila až na jaře následujícího roku. Jako každá nová technologie byla i tato poměrně drahá - jeden film bratru za 700,- i víc. Trvalo celé čtyři roky, než jejich prodej převýšil prodej videokazet, u nás jsme si museli ještě nějaký ten rok počkat. První DVD filmy jako příloha u high-tech magazínů (např. Stereo&Video) se objevily teprve v roce 2004. Jejich cena byla sice nižší než ta v obchodech (200-300 KČ), ovšem dle mého největší impulz přišel v podobě Levných knih, které ve stejném roce založily řadu Zlatý fond světového filmu, kdy se cena jejich disků snížila na sympatických 99,-. Za tuto příjemnou sumičku jste ale obdrželi pouze samotný film s českými (a později i slovenskými) titulky, se sbírkou trailerů na následující filmy. Dabing je na těchto discích přítomen jen výjimečně - např. na DVD Ran. Ono se to u klubových filmů ani nevyplatí dabovat. Mně osobně absence české zvukové stopy u takové Sedmé pečeti vůbec nemrzela, ostatně cílová skupina, pro kterou se tento druh filmů vydává, si většinou potrpí na původní znění s titulky. Právě titulky jsou ale častou bolístkou starších LK filmů, přesněji řečeno jejich zmršené časování a rychlé mizení (já čtu velmi rychle, ale občas jsem to ani já nestihl). Pro případné zájemce - pornofilmy v nabídce LK český dabing mají...

Pár filmů se jako novinová příloha objevilo už v roce 2006 (Samotáři), pravý boom začal až na jaře následujícího roku. Většinou to byly (alespoň dle mé zkušenosti) ty samé verze, jaké bylo možné koupit v klasickém provedení (Nekonečný příběh vyšel v podstatě až tehdy, regulérní vydání bylo velmi brzy po vylisování staženo z prodeje kvůli problémům se zahraničním vlastníkem práv). Brzy se ale začaly dít věci...

Během prázdnin 2007 vyšla pod hlavičkou Aha! série starých českých filmů. Oproti klasické verzi z Filmexportu byla ovšem ochuzená o všechny bonusy a většinou i o všechny titulkové sady (zůstala jen ta česká, a to ještě ne vždycky). Cena poklesla téměř na desetinu (DVD Filmexportu stojí stabilně 299,-), obsah se redukoval na samotný film. To ovšem není nic proti zvěrstvu, které přinesl film Křižáci (Blesk 13.3.2008, i když pravděpodobně jen přebrali verzi od distributora) - širokoúhlý historický epos osekaný na formát 4:3. Další ránu mi dala distribuční společnost Terran jí uvedeným filmem Wernera Herzoga Woyzeck - absenci jakéhokoliv menu, to bych nějak přešel, ale že se nenamáhali osadit disk původní zvukovou stopou, to je zločin!

Řitka video takto ze začátku vydávala sovětské válečné filmy. Prosím, to bych přežil. MF Dnes a seriály z BBC titulky také právě neoplývají a leckdy jim chybí i původní anglická stopa. Tyto prázdniny nás ale chce Aha! zavalit filmy z produkce studia Universal, kde rovněž nebude původní zvuk. Krása, zrovna V kůži Johna Malkoviche jsem si chtěl pořídit. Kdybych to udělal, po zjištění pravého stavu věcí bych si tu stříbrnou placku nejspíš vzal do hospody jako podtácek na kofolu. Jednu výhodu to ale má: moje peněženka si odpočine, v červenci budu kupovat jen Červeného trpaslíka...

Měkoučký plyšový lev

2008-07-04T11:29:00.009+02:00

Tak jako mají Oscary svůj pravý opak v ocenění zvaném Zlatá malina (Golden Raspberry), takovým protějškem Českého lva je lev plyšový. Přestože jsou plyšová zvířátka velmi roztomilá (se slzou v oku vzpomínám na svého méďu), získat domů právě tohoto mazlíčka je to poslední, co by si režisér (ten totiž tuto anticenu přebírá) přál.

Seznam filmů oceněných zvířátkem z plyše ovšem budete hledat jen těžko; ani na oficiálních stránkách http://www.ceskylev.cz/ je pohromadě nenajdete. Výsledky posledních ročníků zde navíc ani nejsou uvedeny.

Toto ocenění bylo poprvé uděleno v roce 1993 filmu Kanárská spojka, v roce 1997 nebylo uděleno vůbec a "zlým mužem" čili tím, kdo posbíral nejvíce vycpaných ocenení není kupodivu Vít Olmer, ale Zdeněk Troška. Tak, docela by mě zajímalo, které z těchto filmů jste viděli, nebo jste o nich alespoň slyšeli. Já osobně jsem viděl jen Divoké pivo a sérii z let 2001 - 2005...

Níže uvedená tabulka je jediným úplným seznamem Plyšových lvů, který je dostupný na internetu - jiný se mi nepodařilo objevit. (Update: přidal jsem tento seznam na českou Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_lev).

1993		Kanárská spojka
1994		Ještě větší blbec, než jsme doufali
1995		Divoké pivo
1996		UŽ
1997		-
1998		Rychlé pohyby očí
1999		Nebát se a nakrást
2000		Začátek světa
2001		Jak ukrást Dagmaru
2002		Waterloo po česku
2003		Kameňák
2004		Kameňák 2
2005		Kameňák 3
2006		Po hlavě… do prdele
2007		Poslední plavky

Odhaleno tajemství Zdeňka Trošky - Proč točí tak špatné filmy

2008-07-03T08:29:00.009+02:00

Dnešní příspěvek bude tak trochu bulvárně laděný: přišel jsem na to, proč se v osmdesátých letech ještě poměrně slibný mladý režisér s několika slušnými filmy v devadesátých letech tak zkazil... a v jednadvacátém století se dostal až na dno.

Nikdo nemá rád, když se o jeho práci mluví špatně. V případě filmů Zdeňka Trošky tomu ale není vyhnutí. Kdo si dnes vzpomene na Botu jménem Melichar, vcelku povedený dětský film, kdo viděl film Poklad hraběte Chamaré? Nikoli, čert z jižních Čech je v povědomí českého diváctva zapsán jako tvůrce Sluncí, sen atd. a Kameňáků. Ty viděl snad každý... ovšem o (ne)kvalitě těchto filmů se dnes rozepisovat nebudu, to za mne udělali (a rádi) jiní. (Můj osobní názor je, že nejhorší z celé trilogie je Kameňák 2 a naopak nejlepším je díl třetí, ovšem stále je to dost špatné).

Tajemství Troškova neumětelství posledních patnácti let neleží ani tak v jeho hlavě, ale jeho nohou. V jednom z filmů o filmu (už si bohužel nepamatuji, jestli to bylo při natáčení Kameňáku 3 nebo Nejkrásnější hádanky) se totiž přiznal, že od jara do podzimu nenosí nic jiného než vietnamky neboli žabky - nemluvě o tom, že žabky považuje za ten nejlepší dárek a má jich doma celé krabice.

Schválně se zeptejte své přítelkyně, kamarádky (pro dámy, čtoucí tento příspěvek, to samozřejmě neplatí, ví to samy), v jaké utrpení se obrací nošení těchto parodií na obuv. Pro neznalé či pro ty, jejichž drahé polovičky nejsou v tuto chvíli v dosahu, připomenu, že gumičky v přední části žabek se při chůzi svírají mezi dvěma prsty na nohou a dost to řeže. Kromě toho na ně musíte stále myslet, myslet na to, že ty dva prsty na obou nohách prostě musí být těsně u sebe, jinak vykročíte bosi. Zvláště je-li cesta z kopce, je to velmi "zábavné." Žabky navíc netvoří pro chodidlo žádnou oporu. Přičtěte si k tomu neustále stisknuté prsty a váš ortoped z vás bude mít opravdu velkou radost.

V žabkách, jste-li žena, sice krásně zapůsobí vaše sošné nožky, ovšem musíte na ně stále myslet. Pokud jste režisér (Troška sice může být fajn chlap, ale podle toho, jak je zarostlý v obličeji to s jeho nohami taky nebude moc slavné:-), musíte se plně soustředit na řízení natáčení. Pokud vám v tom něco brání (alkohol, drogy, mučivé boty), tak v případě opravdu velkého talentu můžete tvořit i jako narkoman a opilec (in memoriam zdravím pány Vláčila a Peckinpaha, vážíme si vás), ale i tak to půjde jen ztěží.

Chtěl bych požádat pana Trošku, aby zvážil svou zálibu v tomto druhu obutí a do té doby nás v pravidelných intervalech nezásoboval produkty takto nevalné kvality. A přečetl si článek od Tetsua:-) Což případným zájemcům doporučuji rovněž.

http://filmpub.centrum.cz/temata/11571-zdenek-troska-cast-prvni.aspx

Bathory, Máj a předsudky

2008-07-01T16:46:00.006+02:00

Máj (ČR, F.A.Brabec, premiéra 21.8.2008)
Bathory (SR-ČR-Maďarsko-Velká Británie, J.Jakubisko, premiéra 10.7.2008)

Během letošních prázdnin přicházejí do kin filmy od dvou rozporuplných českých (slovenských) režisérů Juraje Jakubiska a F.A. Brabce. Jako snad málokterý film už několikátým rokem budí pozornost svou neobvyklostí - a prorokováním neúspěchu ze strany škarohlídů. Můj osobní vztah k těmto režisérům je rovněž rozporuplný - Brabcovy filmy se mi obecně spíše líbí, Jakubiskovy filmy se mi zase příliš nelíbí. V tomto případě jsem velmi zvědavý na oba.

Než se dostanu k oběma nadcházejícím filmům, řekněme si něco o jejich režisérech. Z úcty ke staršímu začnu s Jakubiskem. JJ se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově u Spišské Nové vsi, v šedesátých letech studoval na FAMU a svůj první celovečerní film natočil v roce 1967. Můžeme jej počítat do tzv. Slovenské nové vlny, sem patří spolu s Elo Havettou jako její nejvýznamnější režisér. Nicméně pro jeho zvláštní styl (často přirovnávaný k Fellinimu, kterého ale taky příliš nemusím) a rovněž pro hojné využívání erotiky či spíše nahoty (nic proti:-) měl v sedmdesátých letech poněkud utrum. Současný divák jej bude pravděpodobně znát až díky jeho poslednímu a zdaleka nejhoršímu filmu Post Coitum.

Natáčení Bathory se, řekněme si to upřímně a bez obalu, pěkně vleklo, nemluvě o postprodukci a několikrát odložené premiéře. Vzhledem k tomu, že žánr historického kostýmního (nikoli televizního) filmu u nás nikdy neměl na růžích ustláno (tak schválně, co se vám vybaví? Údolí včel? Marketa Lazarová? Ale to jsme až v šedesátých letech... kdo si dnes vzpomene třeba na takový Řád? Filmy tohoto filmu jsou neuvěřitelně drahé, mnohem dražší než blboučké (tragi)komedie posledních let. Můžeme Jakubiskovi jen gratulovat, že se do takového projektu vůbec pustil... ale běda mu, jestli z toho bude propadák, protože v takovém případě se s historickými filmy domácí provenience můžeme rozloučit na patnáct let minimálně.

A teď Brabec. František A. se narodil 30. listopadu 1954 v Praze a původně vystudoval kameru - jeho kameramanským debutem byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Jeho prvním režijním projektem byl Král Ubu (1996) s Mariánem Labudou a Lucií Bílou. Tento film jsem viděl už kdysi dávno a tehdy se mi celkem líbil, nevím ale, jak bych se na něj díval dnes. Jeho Kytici vidělo snad každé tehdy školou poviné dítko (mně nevyjímaje) a jde o Brabcův dosud nejlepší film. Posléze si stanovoval stále obtížnější cíle - natočit celovečerní film během čtyřiadvaceti hodin během Silvestra (Krysař) nebo natočit film podle (ať se na mně dáma nezlobí, ale přinejmenším velmi nudného) scénáře Markéty Zinnerové (Bolero). Taneční sekvence patří k tomu nejlepšímu, co ve filmu uvidíte.

I Máj má pohnutou historii vzniku (a to i pokud se zaměříme jen na tento pokus o sfilmování. Případné zájemce o poslední období života K.H.Máchy odkazuji na Vláčilův film Mág). Je škoda, že jsou nejvíce slyšet ti, kteří nemůžou Máji ani přijít na jméno - z velké části to budou ti, kterým se nelíbila už Kytice. Ovšem Brabec si za to může tak trochu sám, když rozhlašuje, že točí kýč, nemluvě o poněkud diskutabilním hudebním doprovodu od Support Lesbians.

Verdikt: Osobně jsem zvědavý na oba dva filmy, zároveň se trochu bojím - Bathory kvůli předchozím špatným zkušenostem s režisérem, u Máje především kvůli hudbě - nicméně... jsem zvědavý. Třeba budu příjemně překvapen... My všichni.

Uwe, ty náš Volle...

2008-07-01T09:48:00.009+02:00

Uwe Boll je žijící legenda světového filmu a já upřímně blahopřeji každému, kdo s jeho filmy nikdy neměl tu čest. Nedávno jsem měl natolik trhlý nápad, že nasleduji co nejvíce jeho filmů...

Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...

Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.

Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje...

Fingon bloguje... zase

2008-07-01T09:25:00.005+02:00

http://www.csfd.cz/uzivatel/10500-fingon/

Na této stránce straší už více než tři roky (datum založení 07.04.2005 - 15:04, Filmová setkání Hustopeče, děkuji Kubovi za tip) můj profil na ČSFD - československé filmové databázi. Už tři roky zde hodnotím a občas i komentuji shlédnuté filmy. Z více než čtyř tisíc ohodnocených filmů je vidět, že nejsem žádný troškař. Občas se ale stane, že své myšlenky o právě shlédnutém filmu nemohu napasovat do podoby ČSFD komentáře, protože se tam nehodí svou strukturou. Proto jsem se rozhodl založit si (v pořadí už druhý) blog, do kterého se bude hodit vše, co si usmyslím napsat. Doufám, že alespoň někomu přijdou mé poznámky užitečné či aspoň zábavné...

Indiana Jones počtvrté

2008-07-01T09:13:00.007+02:00

Více než měsíc po české premiéře... jsem viděl Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Moje hodnocení (ať se nemusíte v případě nezájmu prokousávat celým textem): **** = 80%. Můj nejoblíbenější díl (třetí) zůstal nepřekonán, ale Spielberg se zase jednou vytáhl. A musím říct, že bylo na čase (přesto mu právem patří titul jednoho z nejúspěšnějších filmových tvůrců všech dob, těch několik zaváhání (Válka světů, brrr) mu reputaci nepokazí. Takže ve zkratce. Indy nám zestárl o dvacet let - nezanedbatelná část diváků nebyla na světě během premiéry Poslední křížové výpravy, natož u Dobyvatelů ztracené archy. Do příběhu nám zasahují mimozemšťané - vzhledem k zasazení příběhu do padesátých let žádné překvapení. Jestli vás Däniken masíroval tak jako mně (čímž neříkám, že mu věřím, jen mě to bavilo číst), nic jiného bych ani nečekal... Jaderné pokusy, strach z komoušů ústící v Indyho propuštění z univerzity... Vážně, ten příběh je skvěle napsaný, film úžasně natočený. Další Spielbergův film, na který se podívám znovu a rád (což se o mnoha jeho filmech říct nedá, třeba Zachraňte vojína Ryana mi bohatě stačilo dvakrát, Duel jednou.)

Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.

Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu...