středa 22. července 2009

Souboj čarodějů

Řekne-li se fantasy, většině z nás automaticky naskočí obrázek světa elfů, trpaslíků, nějaký ten čaroděj a tak dále. Čaroděj v klasickém fantasy příběhu bývá jen jeden – vezměte si třeba takového Hobita. Proč? Protože kdyby jich bylo víc, asi by se spolu porvali. A právě o soubojích čarodějů a jejich zobrazování ve filmu bude můj dnešní příspěvěk. A jak už je mým zvykem, dočkáte se i názorných ukázek:).



Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.

Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?

Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.

Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…

Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).

Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!

pondělí 6. července 2009

Fingon je sám doma I: Óda na automatickou pračku

Nejen filmy je člověk živ… a protože jsem zase sám doma (ségra je au-pair ve Skotsku, máma na dovolené v Chorvatsku - no, je tu ještě otec, ale ten se v tomhle případě nepočítá, protože mi ten lenoch vůbec s ničím nepomůže a než čekat na to, jestli po dvou dnech přece jen umyje nádobí, to si je radši umyju sám), musím se starati o domácnost. Není to zas tak těžké a vlastně to ani nezabere tolik času, jen mě otravuje, že jsem na to úplně sám. Teprve v takové chvíli dokáže člověk ocenit výdobytky moderní společnosti – třeba takovou automatickou pračku…

Je to vážně úžasný vynález. Naházíte tam prádlo, nasypete prášek, nalijete aviváž (případně obráceně – mám slabost pro jeden tekutý prací prášek, moc hezky voní), namačkáte pár knoflíků (máme novou pračku, takže ještě pořád luštím manuál, ale po čtvrté várce už se s tím ani neotravuji) a mám půldruhé hodiny volného času, kterou mohu vyplnit sledováním filmu, vařením nebo obojím dohromady.

Propad na nižší stupeň technologického (vlastně technického, Dr. Anička Batistová by ze mě asi radost neměla, není divu, že známka z této zkoušky mi příliš čest nedělá) vybavení je velmi bolestný. Není to tak dávno, co nám naše předchozí automatka odešla do Křemíkového nebe a mně nezbylo než si vyprat v ruce. S hlasitým sakrováním jsem do koupelny natahal kýble, do jednoho napustil horkou vodu a nasypal prášek, do druhého studenější a bez prášku, třetí zůstal prázdný na vyprané prádlo – matně jsem si vzpomínal, že za starých časů takhle máma prala, když měla míň prádla, než aby stálo za to ládovat ho do skákavého blbce z Tatramatu.

Ti (v tomto případě ale spíše ty) z vás, kteří s praním v ruce mají zkušenosti, nejspíš obrátí oči v sloup, stejně jako já, když jsem po usušení zjistil, že je prádlo drsné a zůstaly na něm bílé skvrny od pracího prášku. Řešení mě napadlo, ale pro jistotu jsem to zkonzultoval na dálku s výše zmíněnou sestrou a ta mi potvrdila dvě věci: ano, musím to vyprat znovu a ano, musím to vymáchat ve více vodách. Moje ubohé ruce, já, velký drsňák, jsem si pochopitelně ani v jednom případě nevzal gumové rukavice, takže moje věrné přítelkyně (ehm…) nakonec nedopadly zrovna nejlépe… Nakonec jsem se dozvěděl, že i do ručního praní mohu přidat aviváž, takže na nový pokus už prádlo dopadlo mnohem lépe.

Podruhé jsem vytáhl pračku po babičce. Žádná automatka, jediné, co umožňovala regulovat byla doba praní, která končila na pěti minutách – a protože kolečko už dávno upadlo, musel jsem tyčku otáčet kleštěmi. A nasprchovat do ní horkou vodu, abych nezapomněl. A pochopitelně zase použít kbelíky s vodou na přeprání. Tentokrát jsem si rukavice vzal…

Bohužel ani automatka není samospasitelná, ještě musím zapracovat na dávkování jednotlivých přísad. Kdo už ji někdy viděl zblízka, tak ví, že jednotlivé nádržky mají určené rysky pro maximální množství prací látky. Bohužel mám ve zvyku sypat a lít je přesně k té rysce, i když to údajně není potřeba – a sranda je i s aviváží, která stéká velmi pomalu. Zrovna v sobotu jsem nalil jeden vršek a tekutina se ještě neobjevila v sloupci. Protože v láhvi už zůstalo jen malé množství, rozhodl jsem se jí tam dolít celou… a pak už jsem mohl jen bezmocně sledovat, jak tekutina pomalu přelézá přes rysku… prádlo tentokrát vonělo opravdu dobře…
Read more!

sobota 4. července 2009

Nahota v práci...

Mám za sebou perný den. Máma odjela do Chorvatska a já zůstal doma sám s otcem. Když napíšu, že jsem právě teď dokončil úklid, tak mi asi nebudete věřit, když pro jistotu dodám, že mě v devět vytáhla kamarádka do hospody a byl jsem mimo dům skoro do půlnoci tak už to snad bude lepší. Přes pozdní noční hodinu bych ale rád ještě sepsal jeden článek. Inspiroval mě k tomu jiný článek, který jsem si zálibně přečetl dnešní odpoledne – byl o zlepšení výkonnosti a vztahů na pracovišti tím, že všichni zaměstnanci přijdou do kanceláře nazí a tak také budou pracovat. Asi nikoho nepřekvapí, že mi to připomnělo jeden film – a jelikož podtitul mého blogu zní filmy neznámé a zapomenuté, povím vám dnes o jednom francouzském.

Nedávno jsem psal článek o filmech, které napsaly či režírovaly hvězdy v nich hrajících. Docela dobře jsem mohl přihodit i snímek Má žena je herečka (2001).
Sportovní komentátor Yves (Yves Attal), normální chlápek, je ženatý se superžhavou herečkou Charlotte (Charlotte Gainsbourg – asi vám už dochází, že tento manželský pár ve filmu hraje sám sebe – a Attal k němu pochopitelně napsal i scénář). Charlotte právě odjela do Londýna točit film – a Yvesovi přátelé nemají nic lepšího na práci než popichovat jej a předhazovat mu myšlenku, že je mu Charlotte určitě nevěrná. A o Charlotte se pochopitelně zajímá její herecký partner, se kterým má točit intimní scénu.

Yves už nedokáže doma v Paříži dál čekat a odjíždí přes kanál za svou manželkou, rovnou na místo natáčení. Netuší ale, že Charlotte se natolik stydí točit erotickou scénu, že si na režisérovi vymůže, aby kromě ní a hereckého partnera byli nazí i členové štábu a vůbec všichni na place… takže když její manžel pln hnán šílenou žárlivostí vrazí na plac, překvapení je až moc velké… (video jsem nakonec musel vyrobit sám - a pak jsem také zjistil, že se sice vrhne v žárlivosti na plac, ale až ke konci filmu, tato scéna je spíše na začátku a Yves ji jde vlastně jen normálně navštívit).

Jak to dopadne? Nepamatuji si… ta scéna veškeré další vzpomínky spolehlivě přehlušila…

Read more!