1984 očima Orwella, Radforda a Feniče

O románu 1984 slyšel snad úplně každý, snad každý snad zná pojem Velký bratr. Velké množství lidí román četlo a část zase viděla filmovou adaptaci. Obsah tak snad není nutné představovat… a snad ani to, že za minulého režimu se k nám tato kniha nedostala. Přesto však i (česko)slovenský tvůrce přinesl v roce 1984 svou vizi světa a společnosti, jako to svou adaptací stejnojmenného románu udělal i režisér Michael Radford.

Jen ve zkratce. Román 1984 vypráví o totalitním světě očima úředníka Winstona Smithe, který je tajně nespokojen s panujícími podmínkami (veřejně by se to neodvážil dát najevo) a jeho odpor roste po seznámení a navázání milostného vztahu s dívkou Julií. Tento vztah, jakožto ani nespokojenost s panujícími poměry však nezůstane bez povšimnutí represivních složek totalitního státu (které reprezentuje muž, který se po většinu knihy tváří jako přítel a na oko oba milence podporuje) a po čase jsou oba zatčeni, vyslýcháni a mučeni. Smith dohnaný strachem k šílenství pak svou dívku zradí, načež jej propuštěn, aby dožil svůj život jako spořádaný občan zcela zbaven jakýchkoliv tužeb a vlastního myšlení.

V roce, do kterého je děj románu zasazen, byla natočena filmová adaptace britským filmařem Michaelem Radfordem. Film poměrně věrně zachycuje ducha předlohy.

V roce 1984 byl i na druhé straně železné opony natočen film, tentokrát nikoli dystopický, ale postihující tehdejší současnost: téměř zapomenutý celovečerní debut na Slovensku narozeného Fera Feniče (dnes známého spíše jako zakladatele společnosti Febio, která stojí za Febio festem, dokumentárními pořady typu Gen či Českou sodou) – Džusový román.

Džusový román je film o mladé dívce Aleně (Alena Mihulová), která dojíždí z rodné vesnice za prací do města. Otec jezdí po montážích a věčně není doma, postarší matka pracuje v drůbežárně a neustále dceři vyčítá, že se jí nechce pracovat v místě bydliště. Práce ve městě, konkrétně v továrně, ovšem není o moc záživnější (popravdě jsem nepochopil, co to tam vlastně dělá a jsem nakloněn věřit tomu, že ani hlavní představitelka) a jedinou kamarádkou je jí o půl metru vyšší Jitka.

Z kolotoče blbé práce, blbých lidí a blbé muziky jí vytrhne až kámoš Jitčina snoubence, který se věnuje kulturistice a do kterého se Alena zamiluje. Když se pak opět setkají na Jitčině svatbě, kulturista hučí do Aleny tak dlouho, až se nakonec venku pomilují. Napsal jsem – pomilují? Správný výraz by spíš měl být, že ojel panenskou dívku na valníku s bramborami, pak chvíli oddychoval s rukama za hlavou a pocitem, jaký je kanec, načež šel zpátky na svatební hostinu a ožral se, zatímco Alena stále ležela nahá na pytlích.

Malá odbočka. Vzpomínáte si na film Barbar Conan? Ten byl sice natočen už v roce 1982, čímž se narušuje naše pojednání o roce 1984, uvádím jej však kvůli jiné souvislosti. Pokud jste film viděli, pamatujete si asi, že Conanova vesnice byla přepadena jezdci Thulsy Soudce (James Earl Jones), dospělí pobiti a děti odvlečeny do otroctví, aby roztáčely obrovité kolo . Nakonec zůstává už jen, teď už dospělý Conan, který se sveřepým výrazem zírá do nikam a tlačí a tlačí a točí a točí.

Co to má společného s naprosto podřadnou událostí na československé vesnici? Vůbec nic… snad jen… když se totiž k ránu sál, ve kterém se svatební hostina konala, uzamyká, chrápající kulturista Franta je uklízečkami vytažen před hospodu. Protože by mu ujel autobus, Alena dojde domů pro kárku, horko těžko na ní svého prvního uloží a pak skoro stokilového chlapa veze – do kopce – k autobusové zastávce. Místo majestátního Polendourise zní Janda s Oknem mé lásky („Kdo tě líbá, když né já“). Ještě mu zastrčí do kapsy svou fotku a pak už se jen dívá, jak jej řidič táhne do busu na zádech.

Jak už to tak bývá, ne právě vydařená noc nezůstane bez následků a Alena zjistí, že je těhotná. Vydává se proto za Frantou, ale ten se už z ubytovny, kde bydlel, odstěhoval a ona za ním jede do města, kde má stálé bydliště. Místo milence jí ale otevře jeho manželka.

Maminka jí nakáže skákat ze stolu, pít (svařené víno?) a sedět na kbelíku s horkou vodou… a kamarádka jí poradí potrat, že to nic není – taky si tím prošla a teď je vdaná a čeká další dítě. Projde si pokořujícím sezením před potratovou komisí plnou odpudivých tváří a pak už je vezena na operační sál, kde se – již omámená před zákrokem - stává svědkem potratu jiné ženy. Nahá se zhroutí na kachličky.

Po několika dnech je už zase zpátky v továrně. Kamarádka odchází na mateřskou dovolenou, Alena se ujímá nově příchozího děvčete a pak už ji jen vidíme, jak zase stojí u stroje. Tentokrát ovšem s děsivě prázdným výrazem…

Možná někdo namítne, že Alenin příběh jen těžko může být horší než to, čím si prošel Winston Smith. Já na to říkám: Skutečně…?

Džusový román byl do distribuce uveden až čtyři roky po svém natočení. Fero Fenič poté natočil už jen jediný celovečerní film - Zvláštní bytosti z roku 1990.

„Nemiluju, protože neumím to,
nemiluju a každej o mně ví to.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Táta s mámou se mě pořád ptají,
jestli už mě kámoši líbávají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Já říkám jo, ale pláču potají,
kluci si mně vůbec nevšímají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Tak si zpívám abych nebyla sama
a s kytarou toulám se večerama.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Zítra ráno zas půjdu do tý dřiny,
za vejdělek koupím si nový džíny.
To nevadí, malou o-pičku mám
malou o-pičku mám.

A po práci utíkám do konzumu
za přesčasy koupím si flašku mlíka.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Nikdo neví, co ve mně je a není
a co z mejch snů najde svý naplnění.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám. “

Read more!

Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).

Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.

A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.

Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).

O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).

Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.

Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.

Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…

Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.

(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!

Souboj čarodějů

Řekne-li se fantasy, většině z nás automaticky naskočí obrázek světa elfů, trpaslíků, nějaký ten čaroděj a tak dále. Čaroděj v klasickém fantasy příběhu bývá jen jeden – vezměte si třeba takového Hobita. Proč? Protože kdyby jich bylo víc, asi by se spolu porvali. A právě o soubojích čarodějů a jejich zobrazování ve filmu bude můj dnešní příspěvěk. A jak už je mým zvykem, dočkáte se i názorných ukázek:).



Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.

Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?

Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.

Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…

Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).

Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!

Fingon je sám doma I: Óda na automatickou pračku

Nejen filmy je člověk živ… a protože jsem zase sám doma (ségra je au-pair ve Skotsku, máma na dovolené v Chorvatsku - no, je tu ještě otec, ale ten se v tomhle případě nepočítá, protože mi ten lenoch vůbec s ničím nepomůže a než čekat na to, jestli po dvou dnech přece jen umyje nádobí, to si je radši umyju sám), musím se starati o domácnost. Není to zas tak těžké a vlastně to ani nezabere tolik času, jen mě otravuje, že jsem na to úplně sám. Teprve v takové chvíli dokáže člověk ocenit výdobytky moderní společnosti – třeba takovou automatickou pračku…

Je to vážně úžasný vynález. Naházíte tam prádlo, nasypete prášek, nalijete aviváž (případně obráceně – mám slabost pro jeden tekutý prací prášek, moc hezky voní), namačkáte pár knoflíků (máme novou pračku, takže ještě pořád luštím manuál, ale po čtvrté várce už se s tím ani neotravuji) a mám půldruhé hodiny volného času, kterou mohu vyplnit sledováním filmu, vařením nebo obojím dohromady.

Propad na nižší stupeň technologického (vlastně technického, Dr. Anička Batistová by ze mě asi radost neměla, není divu, že známka z této zkoušky mi příliš čest nedělá) vybavení je velmi bolestný. Není to tak dávno, co nám naše předchozí automatka odešla do Křemíkového nebe a mně nezbylo než si vyprat v ruce. S hlasitým sakrováním jsem do koupelny natahal kýble, do jednoho napustil horkou vodu a nasypal prášek, do druhého studenější a bez prášku, třetí zůstal prázdný na vyprané prádlo – matně jsem si vzpomínal, že za starých časů takhle máma prala, když měla míň prádla, než aby stálo za to ládovat ho do skákavého blbce z Tatramatu.

Ti (v tomto případě ale spíše ty) z vás, kteří s praním v ruce mají zkušenosti, nejspíš obrátí oči v sloup, stejně jako já, když jsem po usušení zjistil, že je prádlo drsné a zůstaly na něm bílé skvrny od pracího prášku. Řešení mě napadlo, ale pro jistotu jsem to zkonzultoval na dálku s výše zmíněnou sestrou a ta mi potvrdila dvě věci: ano, musím to vyprat znovu a ano, musím to vymáchat ve více vodách. Moje ubohé ruce, já, velký drsňák, jsem si pochopitelně ani v jednom případě nevzal gumové rukavice, takže moje věrné přítelkyně (ehm…) nakonec nedopadly zrovna nejlépe… Nakonec jsem se dozvěděl, že i do ručního praní mohu přidat aviváž, takže na nový pokus už prádlo dopadlo mnohem lépe.

Podruhé jsem vytáhl pračku po babičce. Žádná automatka, jediné, co umožňovala regulovat byla doba praní, která končila na pěti minutách – a protože kolečko už dávno upadlo, musel jsem tyčku otáčet kleštěmi. A nasprchovat do ní horkou vodu, abych nezapomněl. A pochopitelně zase použít kbelíky s vodou na přeprání. Tentokrát jsem si rukavice vzal…

Bohužel ani automatka není samospasitelná, ještě musím zapracovat na dávkování jednotlivých přísad. Kdo už ji někdy viděl zblízka, tak ví, že jednotlivé nádržky mají určené rysky pro maximální množství prací látky. Bohužel mám ve zvyku sypat a lít je přesně k té rysce, i když to údajně není potřeba – a sranda je i s aviváží, která stéká velmi pomalu. Zrovna v sobotu jsem nalil jeden vršek a tekutina se ještě neobjevila v sloupci. Protože v láhvi už zůstalo jen malé množství, rozhodl jsem se jí tam dolít celou… a pak už jsem mohl jen bezmocně sledovat, jak tekutina pomalu přelézá přes rysku… prádlo tentokrát vonělo opravdu dobře…
Read more!

Nahota v práci...

Mám za sebou perný den. Máma odjela do Chorvatska a já zůstal doma sám s otcem. Když napíšu, že jsem právě teď dokončil úklid, tak mi asi nebudete věřit, když pro jistotu dodám, že mě v devět vytáhla kamarádka do hospody a byl jsem mimo dům skoro do půlnoci tak už to snad bude lepší. Přes pozdní noční hodinu bych ale rád ještě sepsal jeden článek. Inspiroval mě k tomu jiný článek, který jsem si zálibně přečetl dnešní odpoledne – byl o zlepšení výkonnosti a vztahů na pracovišti tím, že všichni zaměstnanci přijdou do kanceláře nazí a tak také budou pracovat. Asi nikoho nepřekvapí, že mi to připomnělo jeden film – a jelikož podtitul mého blogu zní filmy neznámé a zapomenuté, povím vám dnes o jednom francouzském.

Nedávno jsem psal článek o filmech, které napsaly či režírovaly hvězdy v nich hrajících. Docela dobře jsem mohl přihodit i snímek Má žena je herečka (2001).
Sportovní komentátor Yves (Yves Attal), normální chlápek, je ženatý se superžhavou herečkou Charlotte (Charlotte Gainsbourg – asi vám už dochází, že tento manželský pár ve filmu hraje sám sebe – a Attal k němu pochopitelně napsal i scénář). Charlotte právě odjela do Londýna točit film – a Yvesovi přátelé nemají nic lepšího na práci než popichovat jej a předhazovat mu myšlenku, že je mu Charlotte určitě nevěrná. A o Charlotte se pochopitelně zajímá její herecký partner, se kterým má točit intimní scénu.

Yves už nedokáže doma v Paříži dál čekat a odjíždí přes kanál za svou manželkou, rovnou na místo natáčení. Netuší ale, že Charlotte se natolik stydí točit erotickou scénu, že si na režisérovi vymůže, aby kromě ní a hereckého partnera byli nazí i členové štábu a vůbec všichni na place… takže když její manžel pln hnán šílenou žárlivostí vrazí na plac, překvapení je až moc velké… (video jsem nakonec musel vyrobit sám - a pak jsem také zjistil, že se sice vrhne v žárlivosti na plac, ale až ke konci filmu, tato scéna je spíše na začátku a Yves ji jde vlastně jen normálně navštívit).

Jak to dopadne? Nepamatuji si… ta scéna veškeré další vzpomínky spolehlivě přehlušila…

Read more!

Dobrodružství Roberta Langtona, kouzlo střihu a Máří Magdaléna

Před chvílí jsem se dodíval na prodlouženou verzi filmu Šifra mistra Leonarda. Přiměla mě přemýšlet o několika věcech, které spolu příliš nesouvisejí. Tajemství Máří Magdalény, Ježíše, Svatého grálu, ale i přízemnější a filmu bližší témata jako umění střihu. Je to trochu dlouhé, ale když se tomu otevřete, tak se vám to snad i bude líbit, abych parafrázoval jistou scénu z Moulin Rouge…

1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.

Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).

2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál

Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.

Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.

Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.

Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).


3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)

Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).

Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.

4)Umění střihu

Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).

V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).

Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.

Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.

Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.

Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).

Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.

Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).

Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)

Read more!

Majkl a já

Zemřel Michael Jackson. No bóže. Původně jsem se k tomu nechtěl nijak vyjadřovat, ostatně jsem se to dozvěděl až den poté dopoledne a bylo mi to celkem jedno. V roce 1995 mi zemřel děda, v roce 1997 babička z druhé strany, zemřel první kluk mé kamarádky i starší ségra mého spolužáka z gymplu. Zemřel Karel Svoboda i Heath Ledger, Waldemar Matuška a mnozí další. Nemá cenu omílat stále dokola starou pravdu, že lidé umírají a dříve nebo později umře jeden každý z nás. Je Jacksonova smrt tolik jiná než ty, které jsme už zažili dřív? Co takhle článek, který není jen jednostranně adorační? O mrtvých jen dobře…?

Asi největší problém je ten, že zpěvák, který ovlivnil mé dětství a dospívání zemřel ještě dříve, než jsem se o něm vůbec dozvěděl. Mým idolem byl Freddie Mercury a ne výhonek rozvětvené rodiny Jacksonových. Informace o něm ke mně doléhaly vždy jen tak z povzdálí a většinou to nebylo nic příjemného: Jackson pedofil; Jackson co si bělí obličej; Jackson co nosí roušku a nechává si do baráku vhánět čistý kyslík; Jackson co se odstěhoval na blízký východ; Jackson co se přátelí s Maculay Culkinem; ranč Neverland; měsíční chůze a hrabání si do rozkroku.

Přestože ke mně jeho songy občas doléhaly a potkal jsem i jednu holčinu, která jej uměla velice dobře napodobovat, po většinu doby jsem jím byl prakticky netknutý – snad také proto, že mě sledovat videoklipy nikdy moc nebavilo a od Šmoulů jsem plynule přešel k Rammsteinům a od těch pro změnu k Eře nebo k Mozartovi. Nakonec na mně přece jen zaútočil tou zbraní, na kterou jsem citlivý nejvíce – filmem, respektive filmově zvládnutými klipy režírované renomovanými režiséry jako Martin Scorsese nebo John Landis. Ano, mluvím o videoklipech Thriller, Bad a Black or White.

K jeho hudbě můžu mít výhrady, ale nemůžu mu upřít, že byl výborným tanečníkem. Těžko říct, co z těch věcí vyjmenovaných výše byla pravda, co pomluvy a co leželo mezi. Michael Jackson zemřel (snad, třeba u takového Presleyho to taky není stoprocentně jisté), ať odpočívá v pokoji. No a já si zase pustím Weird Al Yankovice a jeho Fat!

PS: Earthsong taky není špatná...
Read more!

Estetika trapnosti: Ricky Gervais a Komparz

Možná jste před nějakou dobou na ČT2 zahlédli sitcom Kancl (The Office), za kterým stojí tvůrčí tandem Ricky Gervais a Stephen Merchant, kteří se dělí o scénář, režii a v případě jejich druhého seriálu Komparz (Extras) i o hlavní role. Je nutné předem říci, že jejich seriály se vyznačují velmi specifickým druhem humoru, na který diváci odkojení jeho jinými britskými bratříčky (např. Monty Python’s flying circus, Mr. Bean, Černá zmije, Červený trpaslík, IT Crowd či Black Books, abych vyjmenoval ty nejvýznamnější) nejsou připraveni. Pokud čekáte šňůru gagů a studiový smích, tito tvůrci vám nejspíš připraví pořádně studenou sprchu. Jako mně.

Kancl jsem si původně pustil jen tak z nudy a byl jsem naprosto znechucen: ani tak ne výchozí premisou (kancelář velké firmy, jejíž zaměstnance sledují televizní kamery při běžném provozu a všichni to vědí), jako spíše hlavní postavou, šéfem jménem David Brent (Gervais), to největší hovado, jaké si jen dovedete přestavit. Kancl byl poté uveden i v americké verzi, která se pyšní daleko větším počtem řad, ale zatím jsem s ní neměl tu čest.

Gervaisova další postava, komparzista Andy Millman, už je daleko příjemnější člověk, kterého mi místy bylo i celkem líto. Celé dny obchází místa, kde se natáčejí filmy a snaží se sehnat alespoň jednu větu ve filmu. Potkává se s nejrůznějšími celebritami (Ben Stiller, Kate Winslet, Vinnie Jones, Samuel L. Jackson, doprovází je na večírcích a snaží se prosadit jako herec. Kromě mnoha dalších s ním tento osud sdílí i jeho lehce připitomělá kamarádka Maggie, se kterou Andy probírá svoje myšlenky a hodnocení lidí, se kterými je právě v kontaktu (a většinou to není nic příjemného) – jenže Maggie nemá na práci nic lepšího, než vždycky všechno vyslepičit právě té osobě, které se to nejvíce týká a tím nepřestává svého kamaráda uvádět do neuvěřitelně trapných situací, stejně jako jeho nablblý dvoumetrový agent Darren.

Fascinuje mě Gervaisova snaha stávat se středem trapných výstupů – napíše a sehraje situaci, která pro něj v každé situaci končí trapasem, jehož je obětí. Je to jiný druh humoru, než jaký používá například Sacha Baron Cohen coby Borat – Cohen v Boratově kůži úmyslně ztrapňuje sebe, ale jen proto, aby tuto trapnost přenesl na lidi kolem a odhalil tak jejich slabiny, hloupost, omezenost, nebo jen neschopnost nadhledu – kdyby tím neztrapnil kolemjdoucí, nebude masturbovat u obchodu s dámským spodním prádlem ani kadit v parku, nebude popichovat americké feministky prohlášením o vědeckých objevech o velikosti ženského mozku, nebude zpívat text Kazakhstan is the best na nápěv Star-Spangled Banner na texaském rodeu. Dělá si legraci ze sebe, aby si ji dělal z obětí kolem sebe.

Gervais naopak píše scény tak, aby postavy, se kterými přijde do kontaktu, byly v nastalé trapné situaci vůči Andymu v převaze – protože to on schovává za maskou falešné zdvořilosti své skutečné a často velmi drsné názory ohledně postižených, ale i třeba bývalé přítelkyně. Bohužel je natolik důvěřivý, že své skutečné postoje ventiluje před Maggie, která ani po mnohačetných zkušenostech nedokáže držet jazyk za zuby a s prostoduchostí dítěte (několikrát přiznanou a Andym také vyčítanou) nedokáže provést správně ani jedinou z diverzních a úhybných akcí, které na ní Andy vyžaduje v případě, kdy se daly věci už příliš do pohybu.

Situace se nezlepší ani na konci první a po celou dobu druhé série – Patrick Stewart (aka kapitán Picard ze Star Treku, který neopomene dvakrát zmínit) dá Andymu šanci a jeho scénář putuje do BBC, kde se líbí – jeho natočení je však podmíněno Andyho ústupky, které ovšem z Andyho vize nenechají kámen na kameni. Antihrdina je nyní postaven před zásadní dilema: buď si zachová integritu, na ústupky nepřistoupí a neštěkne po něm ani po jeho projektu ani pes, nebo se podřídí a udělá ze sebe kašpara s parukou, brýlemi a jednou otřepanou hláškou.

Andy se podřídí… a nastává další vlna ponížení, tentokrát při vzestupu a pádu jeho jako celebrity. Skutečné celebrity teď nepotkává na place, ale při svém společenském životě. Defilují nám před očima karikatury herců jako Orlando Bloom (který není schopen pochopit, že ho nějaká žena nechce), Daniel Radcliffe (kterého pro změnu buzeruje matka a snaží se ojet každou holku v dosahu, přičemž sebou neustále nosí – rozbalený! – kondom), David Bowie (kterého Andy potká v baru a který na něj okamžitě složí ponižující písničku), nějaký týpek z kapely Coldplay (Chris Martin, za každou cenu propagující své nové album - popravdě jsem o něm v životě neslyšel) a pak také Ian McKellen, který mu přednese přednášku na téma co to znamená být hercem – a vůbec celý tento díl je velmi zábavný a dojde i na vazelínu.

Kromě všech těchto pohrom jej stíhá i úspěšnější kolega, který nevynechá jedinou příležitost se Andymu vysmát – a i jeho milostný (neexistující) život je předmětem posměchu po celou dobu seriálu – chudák Andy přišel o panictví v osmadvaceti a není nic, co by nemohla ponížená a odkopnutá přítelkyně omlátit svému bývalému o hlavu, ať už je to přímý přenos nebo ne.

Na závěr bych rád zmínil dva filmy, které se předchozího textu prakticky netýkají, mají ale spojitost se závěrem celého seriálu v podobě vánočního celovečerního speciálu (jednotlivé epizody mají jen pod půl hodiny). Jedná se o originální verzi a remake film Burani ve městě. Zatímco Jack Lemmon, který v roce 1970 jede do New Yorku za prací a po drastickém víkendu, který ve městě spolu se svou manželkou stráví, se pokorně vracejí zpět na venkov, Steve Martin s Goldie Hawnovou v těch stejných rolích o třicet let později díky svým zážitkům triumfují a pomohou firmě k lepšímu rozkvětu. I Andy si prožije pád z vrcholu slávy a na samém dně, v soutěži Celebrity Big Brother, pronese očistný proslov o nesmyslnosti postavení celebrit a o chování, které je od nich požadováno, se dostane opět na výsluní… ovšem jestli se zachová jako Lemmon nebo spíš jako Martin, to už neprozradím.

Tento seriál můžu jen doporučit… a i když to není tak smíchotvorné jako třeba Červený trpaslík, místy jsem se smál hodně… a místy jsem byl i dost zaražený. Může vám to přinést i tu slavnou katarzi…

Poznámka na závěr: Ricky Gervais se po proražení v podobě Kanclu a Komparzu prosadil i v USA - píše americkou verzi Kanclu a prorazil i v Hollywoodu, mohli jste jej vidět ve filmech jako Noc v muzeu, Hvězdný prach a dokonce i napsal a namluvil jednu epizodu Simpsonů - je to ta, co má hranou úvodní sekvenci a účastníky Amerika hledá Idol drží v klecích před studiem:-)

PS, tu propisku jsem kdysi měl taky...

Read more!

Utrpení mladého Fingona II a III: Sokolovo a Osvobození Prahy

Ano, nakonec jsem silou vůle dokoukal i zbylé dva filmy Vávrovy válečné trilogie. Sokolovo je o formování československé vojenské jednotky v Sovětském svazu (doplněno nejdůležitějšími události v zázemí jako např. vyhlazení Lidic) a Osvobození Prahy pak samozřejmě už v názvu odhaluje zcela jasně, o co jde v dílu třetím. Nebudu tu jejich děj dále rozepisovat – ostatně Sokolovo jsem ani neviděl celé, DVD po hodině přestalo fungovat a nerozjelo se v žádném ze stolních přehrávačů, ani v počítači. Chtěl bych se vyjádřit k trilogii jako k celku.

Bývá zvykem kromě záporů sdělovat i klady – bohužel mě žádné nenapadají. V bonusech jsou všechny tři filmy obhajovány se svazáckou zarputilostí, Krampol neustává ve svém adorování velkoleposti projektu a to, že se na něm podílel vlastně strašně rád – budiž mu to přáno. Historik Pavel Jiras se tu dokonce staví do polohy ďáblova advokáta a vyzdvihuje Vávrovu uměleckou schopnost balancovat mezi politickou zakázkou a kvalitní filmařinou. Právě tu jsem však od filmu chtěl a právě té jsem se nedočkal.

Na prvním místě je trilogii vytýkána historická nepřesnost a zpolitizovanost, natočení na objednávku komunistické strany a tak všelijak podobně. Ve všech třech snímcích se hojně soudruhuje, v Dnech zrady se tak oslovují pouze komunističtí poslanci v čele s Klémou (Gottwaldem) a redakcí Rudého práva, ve druhém už i českoslovenští vojáci a ve třetím už pak vesele každý, kdo není fašista. Západní mocnosti se bojí bolševického zla, které představuje vratký spojenec na východě, sem tam padne nějaká ta buržoazie v nejrůznějších morfologických podobách. To se dalo vzhledem roku výroby docela čekat, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nic takového říkat nemusel, se přes to dokážu celkem snadno přenést.

Co se historické přesnosti týče: nejsem schopen ji posoudit. Za mých mladých let na druhém a třetím stupni školního vzdělávání (označeném jako osmileté gymnáziu) jsme se dvacátému století a od druhé světové dál příliš prostoru nevěnovali, navíc už jsem toho dost zapomněl.

Zbývá mi tedy jen hodnocení filmů po stránce filmařské – a zde tedy snímky přes veškeré orodování výše zmíněných pánů selhávají docela. Zdůrazňovaná je především širokoúhlost a davové scény s obrovským množstvím komparzistů, přesné výroky historických osobností atd. Bohužel v podání trilogie to nejsou klady, ale spíše zápory. V prvním díle besedují historické osobnosti, jejich počet leze do desítek, divák v nich má absolutní guláš a kouše se nudou. Tyto dialogy jsou snímány v dlouhých, často i několik desítek vteřin dlouhých záběrech s minimem střihu, které působí dojmem, že měl pan režisér k dispozici jen JEDNU kameru Panavision (pro neznalé – made in USA, v titulcích Sokolova hrdě zmiňovanou) a neměl tedy prostřihy na co točit).

Davové scény jsou ve většině případů snímány stále ze stejného místa a naprosto bez nápadu, pokud mají ohromovat, tak se jim to rozhodně nedaří. Pro mě osobně tedy snímky selhávají úplně ve všem – a především nudí. To je to jediné, co filmu nikdy nedokážu odpustit – a celá Válečná trilogie pro mě skutečně není nic jiného než čtyři sta sedmdesátiminutová ztráta času.
Read more!

Scénář, hlavní role, režie - tři posty, jedno jméno?

Tak to u filmu obvykle chodí: jeden napíše scénář, druhý v tom hraje a třetí to režíruje (a čtvrtý snímá a pátý stříhá a ten umí to a ten zas tohle a odbory mají radost, že je práce pro tolik lidí). Často do scénáře kafrá režisér, popřípadě se na něm i přímo podílí (tzv. technický scénář je jeho společná práce s kameramanem, rozepisuje se v něm vzhled jednotlivých záběrů – literární scénář obsahuje pouze děj a dialogy). Občas se stane, že si scénář napíše herec, popřípadě herec režíruje – a v extrémním případě jeden člověk může dělat úplně všechno z vyjmenovaného, i když to právě hollywoodské odbory (velmi mocné organizace, které jsou schopné položit celou filmovou výrobu, viz. loňská stávka scénáristů) vidí velmi nerady. Chaos? Tak to prostě chodí. Některé věci s pravidelností v pravdě periodickou. Charlie Chaplin si psal scénáře sám, sám hrál hlavní roli a sám se i prakticky od začátku své dlouhé a plodné filmové kariéry režíroval. Clint Eastwood přešel z herectví k režii a taky tomu bude nějaký pátek – a občas ve svých filmech i hraje. Alfred Hitchcock byl plodný literárně a jeho camea čili pidiroličky před kamerou v prakticky každém jeho filmu jsou notoricky známá, ale do scénářů se nepletl. Ed Wood, údajně nejhorší režisér všech dob, se zhlížel v Orsonu Wellsovi a stejně jako jeho idol se také na filmu snažil dělat prakticky všechno, s nepoměrně menším úspěchem. Občas se dočkáme i situace, ve kterém jeden člověk (režisér John Huston) napíše scénář (vzhledem k tomu, jak se film jmenuje, si ale kredit za námět připisovat nemohl), film si odrežíruje, namluví Hada z ráje i samotného Boha a v jedné scéně dokonce mluví i sám se sebou, protože si zahrál i Noeho. Asi nikoho nepřekvapí, že film se jmenuje Bible (a má taky ke třem hodinám – pokud si myslíte, že je to hodně, sledováním společného projektu evropských televizních stanic byste strávili několik dní).

V poslední době jsem měl možnost shlédnout několik filmů z poslední dekády, které naplňuje následující pravidlo: hercem, scénáristou a režisérem filmu je ten samý člověk (o kterém jste nejspíš v životě neslyšeli) či alespoň osoba jemu blízká (např. manžel), snímek se snaží býti komedií a není příliš povedený.

Vzal jsem si na paškál následující tři snímky: 100% blond (Dirty Love, scénář a hlavní role Jenny McCarthy, režie její tehdejší manžel John Asher), Freddyho úlet (Freddy got fingered, scénář, režie a hlavní role Tom Green) a Nepovedený večírek (The Anniversary party – vše je společná práce manželského páru Alana Cumminge a Jennifer Jason Leigh).

V prvním ze snímku přistihla nejprve šťastně zamilovaná fotografka žijící L.A. svého přítele v kompromitující pozici (když to řeknu natvrdo - zrovna přiráží) a rozhodne se mu „pomstít“ tím, že začne být promiskuitní – potkává však muže nejrůznějšími způsoby praštěné (ostatně ani ona na tom s intelektuální kapacitou není právě nejlépe, stejně jako její věrné kamarádky – Carmen Electra hraje například holku, co se ze sebe snaží dělat černošku) – potíž je v tom, že při svých neúspěšných a převelice trapných eskapádách neustále na svého bývalého naráží a on se jí (spolu se svými novými objevy) pokaždé vysměje. Film byl neskutečný neúspěch jak po komerční, tak po kritické stránce a vy se o tom můžete přesvědčit třeba na následující ukázce s menstruací. Znovu upozorňuji, že si to vše vymyslela a zahrála holka. Manželství skončilo krátce po natáčení rozvodem.

Freddyho úlet je skutečně úlet – přestože hlavní postava vypadá na první pohled (a v první scéně filmu) ještě celkem sympaticky, velmi brzy se však ukáže, že je to strašné hovado, které se nezastaví před masturbováním koně, rozkucháním sraženého jelena a teď mě honem nenapadá, co bych zmínil dále, protože šílenosti provádí po celou dobu filmu – a jeho otec není o nic méně horší. Dějová linka točící se okolo jeho snahy stát se animátorem v Hollywoodu, snahu dokázat otci, že na něho může být pyšný ani randění s holkou na vozíčku ve sledu neuvěřitelných situací a fekálního humoru prostě nemá šanci. Trailer. PS, film mě nenudil, celou dobu jsem zíral, co se to sakra děje.

Nepovedený večírek vypadá ve světle dvou předchozích snímků jako poklad – nudný je pouze ze začátku. Manželský pár pořádá výroční večírek své svatby – a sezvou si spoustu přátel z byznysu – i tento film se pochopitelně odehrává ve Městě andělů. Kromě přátel přijdou i sousedé, kteří nemají rádi jejich psa, pronáší se přípitky, zkouší se extáze, manželský pár se rozhádá, protože ona šla na potrat dítěte, po kterém on velmi toužil… a vše končí ráno, kdy si oba usínají v náručí. Prostě takový večírek, pro někoho možná nepovedený.

Co z následujících tří filmů vyplývá? Že lidé by se měli držet toho, co umí a o nic nového se nepokoušet, protože to nedopadá dobře? Že v posledních letech se netočí dobré komedie? Že film můžou natočit i absolutní idioti? Ne – jen jsem chtěl napsat něco o filmech, které jsem v poslední době viděl – a otrávit ukázkami ty, kterým se těmto filmům podařilo vyhnout. Tak zatím, příště to bude něco lepšího… snad :-)

PS, ještě jeden můj oblíbený trailer... Děsnej doják. Jedna z mých kolegyň z něj prý málem oslepla:-)
Read more!

Utrpení mladého Fingona I: Dny zrady

Víte, proč režisér filmu Dny zrady nikdy nenatočil Maryšu? Protože se jmenuje Vávra… a ve spojení s osudem stíhanou Moravačkou to s Vávrou vždycky skončilo špatně… A možná, že by to bylo i lepší. Dnešní večer jsem totiž díky zmíněnému, 198 minut dlouhému filmu vskutku protrpěl. Začněme nejprve osobou režiséra. Pan profesor Vávra, který se letos dožil 98 let (ano, čtete dobře, narodil se roku 1911) se k filmu poprvé dostal začátkem třicátých let, nejprve jako tvůrce avantgardních filmů, později jako scénárista a v roce 1937 debutoval i samostatnou režií – a tuto pozici už neopustil až do roku 1989, kdy natočil svůj (zatím) poslední celovečerní hraný film. Dokázal tvořit za každého režimu a některé z jeho snímků dokonce vznikly na politickou objednávku, v padesátých letech tzv. Husitská trilogie (do které patří snímky Jan Hus, Jan Žižka a – nikoli Jan Roháč z Dubé, jak si leckdo myslí, ale Proti všem – přičemž právě Roháč z roku 1947 je prvním barevným českým filmem vůbec) a v sedmdesátých pak také trilogie z druhé světové války – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Od padesátých let do loňského roku také učil na FAMU (mezi jeho žáky patří třeba Miloš Forman a Věra Chytilová) a i ve svém kmetském věku stále touží točit filmy.

Dnes jsem viděl právě Dny zrady… a pokud jste už o tomto eposu slyšeli, pravděpodobně to nebylo nic moc pozitivního – a po dnešku můžu říct, že zaslouženě. K tomuto dílu se pojí pojmy jako hraný dokument nebo velkofilm – a Jiří Krampol v bonusech nešetří chválou. Je to sice širokoúhlý snímek, který obsahuje pár vskutku mamutích davových scén, ale… myslíte si, že může být sledovatelný snímek, ve kterém 85% čistého času politici sedí a diskutují? Na to si můžeme pustit záznam jednání z parlamentu, většinou jej vysílají na ČT 2 v pozdních nočních hodinách – sice tam neuvidíme rapla Hitlera, jak škube rukama, nohy si dělají co chtějí a ve zbytku času se projevuje jako cholerická karikatura, ale naši zákonodárci jsou pěkná čísla a jedničky zvlášť, i nějaká ta facka Macka padne.

Jste-li toho názoru, že filmy, ve kterých se jen sedí a žvaní o politice ani jiné být nemůžou, odkazuji vás na snímek podobného typu, ale neskutečně lépe zahranému i natočenému, jménem Konference ve Wannsee, kde Kenneth Branagh a další řeší konečné řešení židovské otázky. To by se ovšem Vávra spolu s kameramanem Šofrem (jinak též častým spolupracovníkem Jiřího Menzela) nesměl spokojit s jediným výrazovým prostředkem kamery, zoomem, následovaným v četnosti užívání ještě švenkem. To není malý výběr, to je výběr konečný. Žádná jízda (kamera jedoucí po kolejích dopředu nebo dozadu) ani traveling (kamera sledující scénu horizontálně).

Těch zbylých patnáct procent tvoří rádoby akční sekvence typu obsazení pohraničí Henleinovci (a trhání šatů z nebohé holky, doplněné výkřiky typu Ty česká kurvo), popřípadě ony masové akce, pochodňové průvody nebo všeobecná mobilizace českého vojska a jeho následná nechuť k demobilizaci, kdy vojáci neuposlechnou rozkaz a raději vybavení uvnitř pohraničního opevnění raději rozmlátí, než aby je pokojně vydali skopčákům.

Hudba? Můj oblíbený Zdeněk Liška. Přestože jeho hudba obvykle filmy povznáší na vyšší úroveň a dobře funguje i samostatně, zde zcela kopíruje „kvality“ filmu. Zazní jen občas – sem tam flétna, jindy sbory, několikrát odcitovaný Smetanův Tábor z Mé vlasti (který je vlastně rovněž citací chorálu Ktož sú boží boží bojovníci) a hvízdání hitovek typu Když mě brali za vojáčka (při mobilizaci) nebo Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn (při odchodu z pevnosti). V titulcích jsem zaznamenal i Ester Krumbachovou, i když už si nejsem jistý, jestli tam figurovala jako výtvarnice nebo kostymérka.

Má cenu se na tento film dívat? Odpověď je jednoduchá – nemá. Radši si přečtěte učebnici dějepisu, garantuji vám, že bude daleko zajímavější a dočkáte se v ní i těch historických výroků, kterými se film v úvodních titulcích tolik ohání. Co si taky myslet o filmu, ve kterém Češi mluví česky, Rus (jeden) rusky, Němci německy a Angličané, Francouzi a Italové taky česky?

P.S. Zítra mě čeká Sokolovo – vzhledem k tématu by mohlo být koukatelnější, filmovější a hlavně – má jen 128 minutJ (a kameraman Miroslav Ondříček při něm přišel o oko).

Dny zrady I, II (Otakar Vávra, Československo, 1924)

Hodnocení: 50%. Stěží.
Read more!

Filmová noc podruhé

Od té doby, co se zajímám o filmy více než jen jako řadový divák (letos už to bude šestý rok, začátkem září), měl jsem vždy touhu absolvovat nějaký filmový maraton. Soukromě jsem dosáhl počtu osmi filmů za den, to bylo v době, kdy jsem měl po maturitě a ještě jsem nezačal studovat na vysoké škole), ale na žádný oficiální jsem se nikdy nedostal – až na své minulé narozeniny, které jsem oslavil v prostorách Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku v Brně. No a protože se mi akce zalíbila, zúčastnil jsem se i druhého kola. Filmová noc 2 se konala od pátku 12.6. od 18:00 do sobotního rána, oficiálně končila úderem šesté, neoficiálně byla ukončena po dopromítání poslední projekce asi o půl hodiny dříve. Co bylo na programu? V sedmi sálech bylo odpromítáno celkem 13 filmů, některé jednou, jiné dvakrát a rekordmani dokonce čtyřikrát.

Při výběru projekcí jsem se řídil dvěma pravidly: shlédnout co nejvíce celých filmů a hlavně takové, které nejsou tolik dostupné. Vzhledem k tomu, že Koralínu a svět za tajnými dveřmi i Star Trek jsem už viděl a ostatní mainstreamové hity typu Terminator Salvation, Noc v muzeu 2 nebo Andělé a démoni mně příliš nelákají (i když právě pro tyto filmy jsou multiplexy ideální) a extrémně špatné filmy typu Hannah Montana si nejraději vychutnávám soukromí, bylo celkem jasné, na co půjdu. Navíc jsem se alespoň ve většině případů vyhnul nechutným tlačenicím.

Jak tedy probíhala moje druhá filmová noc? Než přejdu k samotným filmům, rád bych se zastavil u nedělitelné součásti každého představení v multiplexu – reklamy a trailery. Velmi mě potěšilo, že už na mně před každým filmem neskáče šílenost propagující server Libimseti.cz („Tohle je Láďa, dřív chodil pařit sám…“), z té mi už tekly nervy. Trailery už byly zajímavější – jsem zvědavý na snímek Hodinu nevíš podle příběhu heparinového vraha i na horor Juraje Herze T.M.A., obavy vyvolává staronový projekt Miloše Formana Dobře placená procházka (viděl jsem televizní verzi z šedesátých let, kterou Forman spolurežíroval a nepřijde mi to moc jako námět na celovečerní film). Trailer na Případ nevěrné Kláry mě utvrdil v tom, že bych na ten film měl přece jen zajít – a svým způsobem jsem ani nebyl zklamán. Viz níže. Vrcholem trailerové sekce pak byly upoutávky na Zack a Miri točí porno (už jsem to viděl, ale asi si na to taky zajdu do kina) a pak taky na Hanebný parchanty, remake italského béčkového snímku Ten prokletý obrněný vlak (doporučuji) v režii Quentina Tarantina s Bradem Pitem jakožto drsným velitelem, co chce po své sebrance od každého sto nacistických skalpů – doslova. Rána baseballkou do nacistické palice i Hitler vřískající „nein, nein, nein“ mně přiměly se na tenhle film hodně těšit.

Jako první přišla na řadu česká detektivka ze třináctého století Jménem krále (Petr Nikolaev, ČR, 2009) s Karlem Rodenem a dalšími ve většině případů známými herci (a taky s hudebníkem Petrem Traxlerem, který vystupoval už v baladě O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, ke které také složil hudební doprovod). Předlohu jsem nečetl, nicméně o jednu autorovu sbírku povídek jsem už zakopl a nebylo to špatné počtení – dalo by se říct, že mám tento typ historických detektivek docela rád (ať už se jedná o případy soudce Ti z Číny) – řešitelé nemají k dispozici vymoženosti typu otisků prstů nebo stopy DNA, musí si vystačit pouze s logikou, znalostí prostředí a pomocníky, kteří za ně udělají špinavou práci v podhradí či slumu.

Nejde tu ale jen o řešení záhady zamčeného pokoje a kdo zabil všechny ty lidi (bodycount na české poměry neobvykle vysoký:), ale spíše o vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými, které jsou o to zajímavější, že detektiv – královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu – je také určitým způsobem citově zainteresován.

Největší vadou snímku je jeho přílišná televiznost – původně byl určen jako pilotní snímek pro seriál TV Nova. Nečekejte také žádné vizuální orgie typu Bathory, obrazové vrcholy snímku jsou podkreslené pouze rozptýleným slunečním svitem dopadajícím skrze úzká okna. Holt třinácté století… Díky své komornosti se tak Jménem krále vyhýbá největšímu problému, kterým Bathory trpěla – dvacet jezdců je prostě dvacet jezdců, družina státního úředníka a ne celá uherská a turecká armáda. A co se týče exaltace místního kněze – je to jen taková figurka pro zasmání, která ale přesto upomíná na to, jak velkou roli hrála víra v Boha (a Ďábla) ve středověku…

Na každý pád mě snímek potěšil – na tento typ filmů si do kina zajdu rád a jsem vděčný za žánrovou pestrost – český film nejsou jen stokrát ohrané a nudné (hořké) komedie ze současnosti… jen ty holčiny, které měli blíže spíše k desátým než dvacátým narozeninám, by se nemusely při každé sebeméně nevhodné příležitosti tak chichotat…

Hodnocení: 65%


Případ nevěrné Kláry – předlohu jsem nečetl a poslední filmy podle Viewegha se mi vůbec nelíbily, atraktivitu tomuto snímku dodává fakt, že je to vlastně italský snímek natočený v Praze (s několika scénami v Benátkách) s italskými herci v hlavních rolích (Aňa Geislerová jako profesorka se mihne jen v několika scénách, stejně jako Miroslav Šimůnek, ten princ ze Z pekla štěstí). Film pak stojí na několika následujících pilířích: - neokoukané tváře (i když zrovna představitel Lucy, Klářina přítele, mi přišel vyloženě odpudivý), herci ochotní sehrát daleko odvážnější erotické scény než jejich čeští kolegové (muži i ženy – a nahota se tu neomezuje jen na poprsí a pozadí, a pokud budou dámy a gayové dávat dobrý pozor, také si přijdou na své) – a taky naprosto otřesný český dabing.

Přiznám se bez mučení, že k pozitivnějšímu hodnocení snímku u mě dosti napomáhá naplnění mých estetických tužeb – ženy často nosí elegantní brýle a pokud se svléknou od pasu dolů, mají nezanedbatelný proužek. Klára je navíc opravdu hezká, tím typem ocelově chladné sexuality Sedmé z Devíti ze Star Trek: Voyager. Nejhorší mi tak kupodivu na celém snímku přišel samotný příběh…

Hodnocení: 50%

Poté jsem chtěl zajít na Pařbu ve Vegas, nicméně sál byl tak naplněn, že jsem se ani nedostal dovnitř a už v přístupové chodbičce jsem se musel otočit a jít na Nedodržený slib – filmy z druhé světové války a o holocaustu už mně šíleně nudí, tenhle měl navíc hodně přes dvě hodiny a při vší úctě k životním zkušenostem pána, podle jehož osudů byl snímek natočen, neobsahuje prakticky nic, co bychom už neviděli jinde a lépe. Schindlerův seznam s největší pravděpodobností nepřekoná nic, ale i v historii domácí kinematografie (film vznikal ve slovensko-české koprodukci pod vedením českého režiséra – je zajímavé, jak často si Slováci zvou právě ty české – loni to byl například Zdeněk Tyc se snímkem Malé oslavy).

Spolu s hlavním protagonistou projdeme několik prostředí a dob – nejprve poznáme život slovenských Židů před válkou, během války, transporty, lágr, chvilka osvěžení přijde v plicním sanatoriu, kde si mladík poprvé zatrtká se sympatickou zrzkou, klášter, život partyzánů a pak už je konečně po válce a mladý muž se vrací domů, aby tam našel jen nové nájemníky a pár starých fotografií na půdě. Pokud jste dosud žádný film o holocaustu neviděli, budete možná nadšení, v opačném případě budete sedět, koukat a říkat si: Daleká cesta, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Poslední vlak, Kapitán Dabač. Skvěle to vyslovuje Kate Winslet v seriálu Extras:

Andy: „I'd just like to say, I think, you know, you doing this is so commendable. Using your profile to keep the message alive about the Holocaust.“
Kate Winslet: „My God, I'm not doing it for that. I don't think we really need another film about the Holocaust, do we? It's, like, how many have there been? You know, we get it, it was grim, move on. No, I'm doing it because I've noticed that if you do a film about the Holocaust,
guaranteed an Oscar.“

Hodnocení: 60%

Víno roku jsem nestihnul celé, kvůli výše zmíněné roztahané lahůdce mi uniklo prvních dvacet minut filmu, ale zas tak o moc jsem nepřišel – máte-li rádi víno, sáhněte raději po snímcích jako Dobrý ročník, Bokovka nebo klidně po pálavských Bobulích. Alan Rickman je v roli distingovaného britského degustátora úžasný, ale to je asi tak všechno. A taky prý podle skutečné události.

Hodnocení: 50%

Pařba ve Vegas – druhou a poslední projekci jsem konečně stihnul – a jsem rád, protože toto byl suverénně nejlepší film celé noci – stejné překvapení jako minulý rok Juno. Představte si následující situaci: za tři hodiny je svatba, hosté se pomalu trousí, nevěsta i rodiče jsou nervózní. Normálka? Nevím, nikdy jsem na svatbě nebyl. V tomto případě ale mají trochu jiný důvod, než by se mohlo zdát – ženich není přítomen. Spolu se třemi kamarády odjeli před třemi dny kamsi na rozlučku se svobodou a od té doby o nich nejsou žádné zprávy. Konečně se nevěsta jednomu z kamarádů dovolá, ale to, co jí dotyčný musí říct, zavání sakra velkým průšvihem…

Komentáře k tomuto filmu varují, že jej asi nepochopí ženy ani abstinenti. Přestože piju jen velmi málo a přes určité femininní rysy mé povahy jsem si tento snímek opravdu užil. Původní název snímku (v překladu Kocovina) dává tušit, co se asi stalo – těžko ale říct, jak se s normální představou o tomto ne zrovna příjemném after efektu slučuje totálně zdemolované hotelové apartmá, tygr v koupelně, bílá slepice, mimino ve skříni a zmizení ženicha. Následuje série neuvěřitelných a absurdních scének, které nenechají vydechnou a jejichž kadence rozhodně neklesá – totální úlet pak nastane, když v samém závěru objeví fotoaparát dokumentující ty události, které si nikdo z účastníků nevybavuje – a že je to síla. Přišlo mi, že někdo prohodil označení o přístupnosti – Víno roků od 15ti a Pařba od dvanácti? A abych nezapomněl, hraje tam i má oblíbená Heather Graham, herečka s roztomilým obličejem, která po dvou filmech, ve kterých hrála pornoherečku (Hříšné noci a Guru) tentokrát vystřihla striptérku.

Hodnocení: 90%


Třešničkou na dortu pak byla návštěva konce 3D snímku Krvavý Valentýn 3D. Film samotný těžce nezajímavý, jeho kvality ale spočívaly právě v onom třetím rozměru. Seděl jsem ve čtvrté řadě od plátna a byl to vážně zážitek… když vám někdo před očima zabodne krumpáč pod čelist, vytrhne ji a ta se pak se sprškou krve rozletí přímo na vás, je to zážitek.

Zajímavé bylo, že postavy často koukaly do publika, což jen přispívalo pocitu, že jste u toho.

Hodnocení: 50%

Dojel jsem domů ve čtvrt na osm a spal do půl dvanácté. Příště jdu zase :-)
Read more!