1984 očima Orwella, Radforda a Feniče

O románu 1984 slyšel snad úplně každý, snad každý snad zná pojem Velký bratr. Velké množství lidí román četlo a část zase viděla filmovou adaptaci. Obsah tak snad není nutné představovat… a snad ani to, že za minulého režimu se k nám tato kniha nedostala. Přesto však i (česko)slovenský tvůrce přinesl v roce 1984 svou vizi světa a společnosti, jako to svou adaptací stejnojmenného románu udělal i režisér Michael Radford.

Jen ve zkratce. Román 1984 vypráví o totalitním světě očima úředníka Winstona Smithe, který je tajně nespokojen s panujícími podmínkami (veřejně by se to neodvážil dát najevo) a jeho odpor roste po seznámení a navázání milostného vztahu s dívkou Julií. Tento vztah, jakožto ani nespokojenost s panujícími poměry však nezůstane bez povšimnutí represivních složek totalitního státu (které reprezentuje muž, který se po většinu knihy tváří jako přítel a na oko oba milence podporuje) a po čase jsou oba zatčeni, vyslýcháni a mučeni. Smith dohnaný strachem k šílenství pak svou dívku zradí, načež jej propuštěn, aby dožil svůj život jako spořádaný občan zcela zbaven jakýchkoliv tužeb a vlastního myšlení.

V roce, do kterého je děj románu zasazen, byla natočena filmová adaptace britským filmařem Michaelem Radfordem. Film poměrně věrně zachycuje ducha předlohy.

V roce 1984 byl i na druhé straně železné opony natočen film, tentokrát nikoli dystopický, ale postihující tehdejší současnost: téměř zapomenutý celovečerní debut na Slovensku narozeného Fera Feniče (dnes známého spíše jako zakladatele společnosti Febio, která stojí za Febio festem, dokumentárními pořady typu Gen či Českou sodou) – Džusový román.

Džusový román je film o mladé dívce Aleně (Alena Mihulová), která dojíždí z rodné vesnice za prací do města. Otec jezdí po montážích a věčně není doma, postarší matka pracuje v drůbežárně a neustále dceři vyčítá, že se jí nechce pracovat v místě bydliště. Práce ve městě, konkrétně v továrně, ovšem není o moc záživnější (popravdě jsem nepochopil, co to tam vlastně dělá a jsem nakloněn věřit tomu, že ani hlavní představitelka) a jedinou kamarádkou je jí o půl metru vyšší Jitka.

Z kolotoče blbé práce, blbých lidí a blbé muziky jí vytrhne až kámoš Jitčina snoubence, který se věnuje kulturistice a do kterého se Alena zamiluje. Když se pak opět setkají na Jitčině svatbě, kulturista hučí do Aleny tak dlouho, až se nakonec venku pomilují. Napsal jsem – pomilují? Správný výraz by spíš měl být, že ojel panenskou dívku na valníku s bramborami, pak chvíli oddychoval s rukama za hlavou a pocitem, jaký je kanec, načež šel zpátky na svatební hostinu a ožral se, zatímco Alena stále ležela nahá na pytlích.

Malá odbočka. Vzpomínáte si na film Barbar Conan? Ten byl sice natočen už v roce 1982, čímž se narušuje naše pojednání o roce 1984, uvádím jej však kvůli jiné souvislosti. Pokud jste film viděli, pamatujete si asi, že Conanova vesnice byla přepadena jezdci Thulsy Soudce (James Earl Jones), dospělí pobiti a děti odvlečeny do otroctví, aby roztáčely obrovité kolo . Nakonec zůstává už jen, teď už dospělý Conan, který se sveřepým výrazem zírá do nikam a tlačí a tlačí a točí a točí.

Co to má společného s naprosto podřadnou událostí na československé vesnici? Vůbec nic… snad jen… když se totiž k ránu sál, ve kterém se svatební hostina konala, uzamyká, chrápající kulturista Franta je uklízečkami vytažen před hospodu. Protože by mu ujel autobus, Alena dojde domů pro kárku, horko těžko na ní svého prvního uloží a pak skoro stokilového chlapa veze – do kopce – k autobusové zastávce. Místo majestátního Polendourise zní Janda s Oknem mé lásky („Kdo tě líbá, když né já“). Ještě mu zastrčí do kapsy svou fotku a pak už se jen dívá, jak jej řidič táhne do busu na zádech.

Jak už to tak bývá, ne právě vydařená noc nezůstane bez následků a Alena zjistí, že je těhotná. Vydává se proto za Frantou, ale ten se už z ubytovny, kde bydlel, odstěhoval a ona za ním jede do města, kde má stálé bydliště. Místo milence jí ale otevře jeho manželka.

Maminka jí nakáže skákat ze stolu, pít (svařené víno?) a sedět na kbelíku s horkou vodou… a kamarádka jí poradí potrat, že to nic není – taky si tím prošla a teď je vdaná a čeká další dítě. Projde si pokořujícím sezením před potratovou komisí plnou odpudivých tváří a pak už je vezena na operační sál, kde se – již omámená před zákrokem - stává svědkem potratu jiné ženy. Nahá se zhroutí na kachličky.

Po několika dnech je už zase zpátky v továrně. Kamarádka odchází na mateřskou dovolenou, Alena se ujímá nově příchozího děvčete a pak už ji jen vidíme, jak zase stojí u stroje. Tentokrát ovšem s děsivě prázdným výrazem…

Možná někdo namítne, že Alenin příběh jen těžko může být horší než to, čím si prošel Winston Smith. Já na to říkám: Skutečně…?

Džusový román byl do distribuce uveden až čtyři roky po svém natočení. Fero Fenič poté natočil už jen jediný celovečerní film - Zvláštní bytosti z roku 1990.

„Nemiluju, protože neumím to,
nemiluju a každej o mně ví to.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Táta s mámou se mě pořád ptají,
jestli už mě kámoši líbávají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Já říkám jo, ale pláču potají,
kluci si mně vůbec nevšímají.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Tak si zpívám abych nebyla sama
a s kytarou toulám se večerama.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Zítra ráno zas půjdu do tý dřiny,
za vejdělek koupím si nový džíny.
To nevadí, malou o-pičku mám
malou o-pičku mám.

A po práci utíkám do konzumu
za přesčasy koupím si flašku mlíka.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám.

Nikdo neví, co ve mně je a není
a co z mejch snů najde svý naplnění.
To nevadí, malou o-pičku mám,
malou o-pičku mám. “

Read more!

Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).

Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.

A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.

Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).

O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).

Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.

Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.

Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…

Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.

(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!