pátek 9. října 2009

Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).

Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.

A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.

Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).

O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).

Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.

Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.

Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…

Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.

(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)

2 komentáře:

Karolína řekl(a)...

Kajo, diky, ze jsi zrovna na me myslel pri cteni inkriminovane knihy. Myslim, ze si urcite casem tuto knihu prectu :-). Diky za tip.

Jinak se mi moc libi, jak pises. Vyjadrujes se srozumitelne a jasne...Vyhovuje mi to, kdyz clovek nema potuchy, o co jde. Karca

Ivča řekl(a)...

Moc pěkné, nevím proč, ale tímto textem jsi mi vehnal úsměv na tvář. Je to krásné, když ti kniha takovým způsobem připomene kamarády.