České filmy 2007: ...a bude hůř

Název dnešního příspěvku nemá evokovat (ani ewokovat a už vůbec ne yodovat:-) přicházející úpadek (či nedohlednost zlepšení situace) českého filmu, ale jedná se naopak o název nebojím se říci až mimořádného filmu, který v lonském roce a v našich končinách vznikl. Zároveň bych tímto rád započal reflexi loňského roku... aneb jaké celovečerní filmy se u nás urodily. A začneme režisérem. Za snímkem ...a bude hůř stojí režisér Petr Nikolaev, který k dnešnímu dni natočil tři celovečerní filmy - kromě tohoto ještě Báječná léta pod psa (1997), Kousek nebe (2005). Báječná léta jsou vcelku zdařilou adaptací románu Michala Wiewegha, dost možná i tou dosud nejzdařilejší. Tento film je myslím celkem známý, takže se jím nebudu příliš zabývat (byli jsme na něm se školou, erotické pasáže jsme jako tehdejší primáni přijali s velkým nadšením).

Po několika televizních projektech (viz. jeho filmografii na ČSFD) se do kin vrátil snímkem mnohem netypičtějším - romancí odehrávající se v padesátých letech v komunistickém vězení, s příznačným názvem Kousek nebe (2005), kterým je pro hlavní protagonisty právě láska.

Minulý rok pak natočil svůj zatím poslední film, ...a bude hůř, ve kterém pokračuje v tradici svých netypických filmů. Už podruhé je to adaptace literárního textu, tentokrát ovšem knihy, o které (a vlastně ani o jejím autorovi) jsem předtím v životě neslyšel - Děti ráje od Jana Pelce.

Děj příběhu je opět zasazen do doby už ne tak nedávno minulé (sedmdesátá a osmdesátá léta) a jejími (anti)hrdiny jsou máničky, kaliči, příživníci, lidé na okraji společnosti a další "nepřátelé režimu," u kterých se stírá hranice mezi disidentstvím a neschopností zařadit se do (jakékoli, nejen komunistické) společnosti (jen pro vysvětlení, za máničky byli považováni muži, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy a většinou nesplňovali parametry správného socialistického budovatele).

Ještě jednou připomínám, že se v tomto filmu nejedná o ono uhlazené disidentsví reprezentované třeba Václavem Havlem, chartisty atd., ale především takovými lidmi, kterým se dnes říká houmlesáci a feťáci.

Na začátku vypadají všechny postavy dost nesympaticky, ať už protagonisté nebo antagonisté v podobě všude číhající VB a STB. Postupem času ale jejich kaličská povaha ustupuje do pozadí a zjišťujeme, že jsou svým zvláštním způsobem docela sympatičtí - sice bych s nimi nechtěl posedět v hospodě ani je nenechal přespat v bytě, ale jako postavy příběhu jsou snesitelní. Sympatičtí jsou proto, že jsou rovněž bojovníci proti totalitnímu útlaku, bojují za právo žít si po svém a ne být jen další ovcí ve stádě. I když jsou v podstatě na okraji společnosti, dokážou se docela dobře zabavit sami, ať už uspořádáním fotbálku, zpíváním přisprostlých nebo drogami nabitých písniček na notoricky známé nápěvy ("Když makovičky zrály, tak všichni hašiši vesele se smáli. A když pak fetovali, zpívali Viktoria...") a rovněž tak i až nezřízenému sexuálním životu (to není kritika, ale čirá závist:-), jsou schopni i tolerance k odlišné sexuální orientaci.

Postupem času ale útoky státní moci nabývají na intenzitě a skupina se rozpadá - letec z Bitvy o Anglii zvaný Lesní muž je zavřen do blázince, kde spáchá sebevraždu, kamarádka hlavního protagonisty Olina, Olina:-), je zavřená do pasťáku, odkud se ji Olin snaží po vzoru Nicka Twispa vysvobodit. Nicméně Československo je jedno veliké vězení, odkud se lidem jako jsou oni nikdy nepodaří utéci...

Z černobíle nasnímaného a většinou jen neherci obsazeného filmu (vzpomínám si snad jen na epizodní roli Vladimíra Škultétyho) ve mně nakonec nezůstal dojem odporného, depresivního filmu o santusácích, ale několik úžasných a velmi pozitivních scén (nahá Olina opírající se o strom, svatby, oblety kamery kolem zříceniny hradu, na kterém se ukrývají uprchlíci a radují se z - i když jen dočasné - volnosti...).

Pokud si právě teď říkáte, jak vám něco takového mohlo v multiplexu uniknout, tak vězte, že se tento film dlouho po premiéře uváděl jen po hospodách z promítačky a až dodatečně byl uveden v normálních kinech a na DVD (jsem rád, že jsem jej v hospodě neviděl, já osobně bych si jej tak nevychutnal).

A ještě text distributora, tentokrát velmi originální:

Tři hlasy nad knihou A bude hůř: Ivan Sviták: Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu. Rio Preisner: Manichejský pansexualismus Dětí ráje bych v té souvislosti definoval jako pasivní antipolitičnost (sebe)zotročených mas v konfrontaci s aktivní antipolitičností otrokářské nomenklatury. Egon Bondy: Rio Preisner a snad i jiní nedovedou v Pelcových Dětech ráje asi číst nic jiného než ty partie o šoustání. Věru není v nich jádro tohoto textu. (...) Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Borroughsové a Bukowští.

Hodnocení: 80%. Nominováno na Českého lva za režii, výtvarný počin a plakáty, nicméně nominace zůstaly neproměněny.