Dobrodružství Roberta Langtona, kouzlo střihu a Máří Magdaléna

Před chvílí jsem se dodíval na prodlouženou verzi filmu Šifra mistra Leonarda. Přiměla mě přemýšlet o několika věcech, které spolu příliš nesouvisejí. Tajemství Máří Magdalény, Ježíše, Svatého grálu, ale i přízemnější a filmu bližší témata jako umění střihu. Je to trochu dlouhé, ale když se tomu otevřete, tak se vám to snad i bude líbit, abych parafrázoval jistou scénu z Moulin Rouge…

1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.

Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).

2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál

Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.

Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.

Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.

Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).


3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)

Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).

Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.

4)Umění střihu

Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).

V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).

Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.

Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.

Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.

Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).

Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.

Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).

Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)