Utrpení mladého Fingona I: Dny zrady

Víte, proč režisér filmu Dny zrady nikdy nenatočil Maryšu? Protože se jmenuje Vávra… a ve spojení s osudem stíhanou Moravačkou to s Vávrou vždycky skončilo špatně… A možná, že by to bylo i lepší. Dnešní večer jsem totiž díky zmíněnému, 198 minut dlouhému filmu vskutku protrpěl. Začněme nejprve osobou režiséra. Pan profesor Vávra, který se letos dožil 98 let (ano, čtete dobře, narodil se roku 1911) se k filmu poprvé dostal začátkem třicátých let, nejprve jako tvůrce avantgardních filmů, později jako scénárista a v roce 1937 debutoval i samostatnou režií – a tuto pozici už neopustil až do roku 1989, kdy natočil svůj (zatím) poslední celovečerní hraný film. Dokázal tvořit za každého režimu a některé z jeho snímků dokonce vznikly na politickou objednávku, v padesátých letech tzv. Husitská trilogie (do které patří snímky Jan Hus, Jan Žižka a – nikoli Jan Roháč z Dubé, jak si leckdo myslí, ale Proti všem – přičemž právě Roháč z roku 1947 je prvním barevným českým filmem vůbec) a v sedmdesátých pak také trilogie z druhé světové války – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Od padesátých let do loňského roku také učil na FAMU (mezi jeho žáky patří třeba Miloš Forman a Věra Chytilová) a i ve svém kmetském věku stále touží točit filmy.

Dnes jsem viděl právě Dny zrady… a pokud jste už o tomto eposu slyšeli, pravděpodobně to nebylo nic moc pozitivního – a po dnešku můžu říct, že zaslouženě. K tomuto dílu se pojí pojmy jako hraný dokument nebo velkofilm – a Jiří Krampol v bonusech nešetří chválou. Je to sice širokoúhlý snímek, který obsahuje pár vskutku mamutích davových scén, ale… myslíte si, že může být sledovatelný snímek, ve kterém 85% čistého času politici sedí a diskutují? Na to si můžeme pustit záznam jednání z parlamentu, většinou jej vysílají na ČT 2 v pozdních nočních hodinách – sice tam neuvidíme rapla Hitlera, jak škube rukama, nohy si dělají co chtějí a ve zbytku času se projevuje jako cholerická karikatura, ale naši zákonodárci jsou pěkná čísla a jedničky zvlášť, i nějaká ta facka Macka padne.

Jste-li toho názoru, že filmy, ve kterých se jen sedí a žvaní o politice ani jiné být nemůžou, odkazuji vás na snímek podobného typu, ale neskutečně lépe zahranému i natočenému, jménem Konference ve Wannsee, kde Kenneth Branagh a další řeší konečné řešení židovské otázky. To by se ovšem Vávra spolu s kameramanem Šofrem (jinak též častým spolupracovníkem Jiřího Menzela) nesměl spokojit s jediným výrazovým prostředkem kamery, zoomem, následovaným v četnosti užívání ještě švenkem. To není malý výběr, to je výběr konečný. Žádná jízda (kamera jedoucí po kolejích dopředu nebo dozadu) ani traveling (kamera sledující scénu horizontálně).

Těch zbylých patnáct procent tvoří rádoby akční sekvence typu obsazení pohraničí Henleinovci (a trhání šatů z nebohé holky, doplněné výkřiky typu Ty česká kurvo), popřípadě ony masové akce, pochodňové průvody nebo všeobecná mobilizace českého vojska a jeho následná nechuť k demobilizaci, kdy vojáci neuposlechnou rozkaz a raději vybavení uvnitř pohraničního opevnění raději rozmlátí, než aby je pokojně vydali skopčákům.

Hudba? Můj oblíbený Zdeněk Liška. Přestože jeho hudba obvykle filmy povznáší na vyšší úroveň a dobře funguje i samostatně, zde zcela kopíruje „kvality“ filmu. Zazní jen občas – sem tam flétna, jindy sbory, několikrát odcitovaný Smetanův Tábor z Mé vlasti (který je vlastně rovněž citací chorálu Ktož sú boží boží bojovníci) a hvízdání hitovek typu Když mě brali za vojáčka (při mobilizaci) nebo Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn (při odchodu z pevnosti). V titulcích jsem zaznamenal i Ester Krumbachovou, i když už si nejsem jistý, jestli tam figurovala jako výtvarnice nebo kostymérka.

Má cenu se na tento film dívat? Odpověď je jednoduchá – nemá. Radši si přečtěte učebnici dějepisu, garantuji vám, že bude daleko zajímavější a dočkáte se v ní i těch historických výroků, kterými se film v úvodních titulcích tolik ohání. Co si taky myslet o filmu, ve kterém Češi mluví česky, Rus (jeden) rusky, Němci německy a Angličané, Francouzi a Italové taky česky?

P.S. Zítra mě čeká Sokolovo – vzhledem k tématu by mohlo být koukatelnější, filmovější a hlavně – má jen 128 minutJ (a kameraman Miroslav Ondříček při něm přišel o oko).

Dny zrady I, II (Otakar Vávra, Československo, 1924)

Hodnocení: 50%. Stěží.