Zemřel Michael Jackson. No bóže. Původně jsem se k tomu nechtěl nijak vyjadřovat, ostatně jsem se to dozvěděl až den poté dopoledne a bylo mi to celkem jedno. V roce 1995 mi zemřel děda, v roce 1997 babička z druhé strany, zemřel první kluk mé kamarádky i starší ségra mého spolužáka z gymplu. Zemřel Karel Svoboda i Heath Ledger, Waldemar Matuška a mnozí další. Nemá cenu omílat stále dokola starou pravdu, že lidé umírají a dříve nebo později umře jeden každý z nás. Je Jacksonova smrt tolik jiná než ty, které jsme už zažili dřív? Co takhle článek, který není jen jednostranně adorační? O mrtvých jen dobře…?
Asi největší problém je ten, že zpěvák, který ovlivnil mé dětství a dospívání zemřel ještě dříve, než jsem se o něm vůbec dozvěděl. Mým idolem byl Freddie Mercury a ne výhonek rozvětvené rodiny Jacksonových. Informace o něm ke mně doléhaly vždy jen tak z povzdálí a většinou to nebylo nic příjemného: Jackson pedofil; Jackson co si bělí obličej; Jackson co nosí roušku a nechává si do baráku vhánět čistý kyslík; Jackson co se odstěhoval na blízký východ; Jackson co se přátelí s Maculay Culkinem; ranč Neverland; měsíční chůze a hrabání si do rozkroku.
Přestože ke mně jeho songy občas doléhaly a potkal jsem i jednu holčinu, která jej uměla velice dobře napodobovat, po většinu doby jsem jím byl prakticky netknutý – snad také proto, že mě sledovat videoklipy nikdy moc nebavilo a od Šmoulů jsem plynule přešel k Rammsteinům a od těch pro změnu k Eře nebo k Mozartovi. Nakonec na mně přece jen zaútočil tou zbraní, na kterou jsem citlivý nejvíce – filmem, respektive filmově zvládnutými klipy režírované renomovanými režiséry jako Martin Scorsese nebo John Landis. Ano, mluvím o videoklipech Thriller, Bad a Black or White.
K jeho hudbě můžu mít výhrady, ale nemůžu mu upřít, že byl výborným tanečníkem. Těžko říct, co z těch věcí vyjmenovaných výše byla pravda, co pomluvy a co leželo mezi. Michael Jackson zemřel (snad, třeba u takového Presleyho to taky není stoprocentně jisté), ať odpočívá v pokoji. No a já si zase pustím Weird Al Yankovice a jeho Fat!
PS: Earthsong taky není špatná...
Freddie Mercury: Žít do sedmdesáti by byla nuda
před 6 lety
1 komentář:
Tak za sebe hu říct, že v takových deseti letech se mi jeho písničky líbily. Ale že bych byla šílená fanynka, to říci nemohu. Časem jsem od něj začala upouštět a brzy mi byl lhostejný. Také jsem přešla přes Sex Pistols po Mozarta a Verdiho operu. Ale musím říct, že stejně jsem si při přečtení novinového titulku tak nějak vzpoměla na svou mladší já, která ho po jistou dobu ráda poslouchala.
Na oblíbený klip si nějak nemohu a nemohu vzpomenout, vím že měl zajímavý příběh, ale ne a ne ho najít.
Okomentovat