Freddie Mercury: Žít do sedmdesáti by byla nuda
před 7 lety
Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 3. srpna 2013
Kebab mit Alles (TV Film)
When you say „TV film“, that is film made directly for screening on TV without showing it in cinema or releasing it on DVD first, it often means a product of a low(er) quality. It may often be so, but sometimes the viewer can find a true jewel. Kebab mit alles is, at least in my eyes, such jewel.
The premise is simple – One Turkish family (father played by Tim Seyfi, mother, teenage daughter and small son) moves to Vienna to start a restaurant business there. They buy a house from certain count (Michael Schönborn) and everything seems fine, until they find out the house… houses also true Austrian Coffee shop run by grumpy man (Andreas Vitásek) who despises all foreigners, and his wife (Franziska Sztavjanik).
What follows is an amusing clash of wills and different views on life and cultural backgrounds, where no one really wants to see that both sides are basically the same. The story is also sparkled with a bit of magic realism through the character of Prince Eugene of Savoy (Michael Ostrowski), that is hero of the siege of Vienna in 1683 and whose life-sized picture hangs in the Coffee house that bears his name. Prince Eugene occasionally steps out of the painting and talks to the grumpy Johann Stanzerl and tries to teach him some military tactics.
Both sides get help from their friends, but these are often unpleasant (Turkish “godfather”), incompetent but well-meaning or even backstabbing and usually make more mess than actual help. While the two husbands can’t come to terms, their wives on the other hand see no reason to mutual enmity and often help to each other.
I don’t want to spoil the ending, so here I stop with describing of the story itself. While the film itself takes place mostly in the single house, it doesn’t mind in slightest. To me, it’s film about co-existence of two different nationalities, but also says, that one doesn’t have to be a slave of traditions. And interestingly, while it’s Austrian production (ORF + Arte) and the tagline rephrasing Astérix and Obelix seems to side with the Austrian citizen (“Die ganze Brunnengasse ist in türkischer Hand. Die Ganze? Nein, nicht die Ganze. Eine letzte österreichische Bastion gibt es noch…“), actually shows the opponent (who is Turkish and Piefke) in slightly more positive light.
I would also mention shortly the soundtrack, which often plays with different genres and national tunes for comedic effect.
If you like witty comedies, give this a try.
http://www.allegrofilm.at/filme/kebab-mit-alles
http://www.imdb.com/title/tt1929284/combined
http://tvthek.orf.at/programs/5621943-Kebab-mit-Alles - full film (unfortunately, the link isn’t valid any longer - this article was written in March 2013).
Read more!
neděle 6. června 2010
Underdogs - filmoví podpsi
To to letí… koukám, že zase uplynul celý semestr od chvíle, kdy jsem naposledy napsal do blogu… témat by bylo, ale vždy začnu něco psát a tak v polovině zjišťuji, že už o tom nemám co říct, nebo nemám dostatek podkladů… Každopádně. V tomto článku se můžete těšit na filmové podpsy… no, řekněme raději podvraťáky.
Pokud se budete obtěžovat s listováním ve slovníku, popřípadě zaměstnáte nějaký internetový, vyskočí vám definice slova „underdog“ jako předpokládaný poražený, smolař či prohrávající. Toto označení jsem použil pro takové filmy, které na první pohled odrazovaly příšerným hodnocením (v řeči čísel – 50% a méně, bráno podle ČSFD), ale které mě příjemně překvapily natolik, že jsem jim udělil hodnocení čtyři, výjimečně pět hvězdiček (což znamená rozpětí 70% - 100%).
Může se velice snadno stát, že váš názor na tyto filmy (pokud jste je viděli nebo je uvidíte) se bude více blížit k hlasu většiny. Ale třeba také ne. Domnívám se, že i když mnoho skutečností mluví proti těmto snímkům (a seriálům), zaslouží si díky kvalitám, které jsem u nich objevil, alespoň šanci na ne-zatracení.
Často máme tendenci měřit všechna audiovizuální díla stejným metrem – ať jde o hollywoodský blockbuster, nízkorozpočtový direct-to-DVD nebo nedejbože něco z televize, nebo dokonce z nějaké české. Jak ale budete tento článek brát, je jen na vás – nikdo vám nebrání brát jej třeba jako seznam filmů, které nikdy nechcete vidět:)
Začněme třeba s českými.
Svatba upírů (Jaroslav Soukup, 1993, 48%)
Tento pokus o komediální romantický kostýmní horor jste možná viděli. Film je místy roztahaný a ne vše v něm je jasné, přesto je občas skutečně zábavný. Kromě toho, českých filmů o upírech zas tak moc nemáme… a Bartošové to zamlada hodně slušelo.
Ukázka 1: Ukázka 2:
Pták Ohnivák (Václav Vorlíček, 1997, 39%)
Na Ptáku Ohnivákovi jsem byl ještě se školou, už tehdy na mně zapůsobil démonický Karel Roden. Film tehdejší kritika strhala a ještě dnes je považován za to nejhorší, co Václav Vorlíček kdy natočil (i když – našlo by se), Pták Ohnivák VYPADÁ jako vypelichaná vycpanina, ale romantická linie ke mně přesto promlouvá dostatečně na to, abych tuhle v koprodukci s Německem natočenou pohádku nezatracoval. A má hezkou hudbu, složil Ondřej Soukup.
Mezi námi přáteli (Vlado Štancel, 2006, 23%)
Zrzavě zarostlý ďábel Vlado Štancel, známý z Černých ovcí a České sody, kde se tak ožral, až se z toho poblil, natočil údajně první český nezávislý film, za který z něj kritika servala kůži zaživa a většina diváků to taky nepřekousla. K ději – muž středního věku (zahraný samotným režisérem) začne jednoho dne přemýšlet, jestli náhodou nemá malý penis… co z toho vznikne, považuji za velmi chytrou komedii, zvláště povedenou figurkou v ní je pak zavilý sektář v podání Jaromíra Dulavy.
Taťka (Jiří Vanýsek, 2003, 36%)
Igor Bareš exceluje v malém televizním filmu zasazeném do pohraničního městečka Mikulov. Dodal bych „malebného“, ale to už trochu moc zavání kýčem…
Kája a Zabi (Pavel Jandourek, 2007, 30%)
Představte si, že hrajete počítačovou hru a vaše herní postava, v tomto případě hrdinka ne nepodobná Laře Croft, vyleze ven do skutečného světa… Jitka Schneiderová hraje přítelkyni otce malého kluka, který je oním hráčem… Technicky na velmi slušné úrovni, pokud se nepletu, jde také o první český projekt, ve kterém byl použit bullet-time známý z Matrixu.
Cinka Panna (Dušan Rapoš, 2008, 19%)
Dušan Rapoš je něco jako slovenský Troška nebo Olmer, tedy veskrze nenáviděný tvůrce, u kterého se část diváctva křižuje pokaždé, když natočí nový film. Nebo možná i většina… Cinka Panna je slovensko-maďarsko český koprodukční historický film o cikánské houslistce. Přiznám se, že filmy s cikánskou tematikou nemusím, spíše se jim snažím vyhýbat, Cinka Panna je ale dle mého názoru skutečně kvalitním filmem s překrásnou herečkou v hlavní roli, technicky dobře zvládnutým a navíc je mi sympatický kvůli příběhu, ve kterém se žena snaží dosáhnout svého snu, přestože se to ještě žádné předtím nepodařilo.
Filmy
Vánoce naruby (Christmas with the Kranks, Joe Roth, USA, 2004, 50%)
Vánoční komedie podle scénáře Chrise Columbuse (Sám doma, první dva díly Harry Pottera), který zpracovává příběh známého spisovatele Johna Grishama, v hlavních rolích Tim Allen a Jamie Lee Curtis o manželském páru středních let, kteří po odchodu dcery na vysokou nevidí důvod, proč by měli slavit Vánoce – přesněji řečeno se je rozhodnou přímo bojkotovat. Čímž naštvou všechny sousedy v ulici, kteří se mohou přetrhnout, aby měli tu nejlepší vánoční výzdobu – a snaží se přesvědčit i Kranksovy. Z toho plyne řada zběsilých situací, včetně scény jako vystřižené ze zombíe hororu. Trailer
Žoldák: Legie zkázy (Soldier, Paul W. S. Anderson, VB-USA, 1998, 46%)
Kurt Russel jako voják, který se po uvedení novějšího typu stává zastaralým a putuje na planetu, která složí celému blízkému vesmíru jako skládka. Místní obyvatelstvo právě čelí hrozbě vyhubení v podobě vojáků nového typu. Žoldák is going to kill them all (vojáky, ne osadníky). Film obecně považovaný za to nejhorší, co Paul blabla Anderson natočil, údajně navazuje na kultovní sci-fi Blade Runner. Popravdě se mi tenhle líbil daleko víc než opus Ridleyho Scotta… Trailer
Sleduje tě vrah (The Watcher, Joe Charbanic, USA, 2000, 49%)
James Spader jako psychicky zlomený ex-FBI agent na práškách. Keanu Reeves jako psychopatický sériový vrah osamělých žen, kvůli kterému bývalý agent tolik trpí. Vrah našel jeho stopu i v Chicagu, kam se přestěhoval… kolotoč vražd začíná nanovo. Přestože snímek údajně vznikal za velice nepříznivé situace pro Reevese, který byl donucen hrát na základě smlouvy, na které kdosi zfalšoval jeho podpis, přesto považuji tento film za jeden z nejkvalitnějších v subžánru o sériových vrazích. Trailer
Krysa (Rat, Steve Barron, VB-USA, 2000, 48%)
Po vzoru Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny se pan Flynn promění v krysu… šokovaná rodina v čele s matkou v podání Imeldy Stauntonové (Dolores Umbridgeová z Harryho Pottera V) situaci řeší dosti svérázným způsobem… když v rodinné radě neprojde upálení v krbu odvezou krysu do kafilérie. Jenže on se vrátí… Silně ironická černá komedie o rodinných vztazích s nesrozumitelným irským přízvukem.
Ja ne spík Ingliš aneb Fantozzi ve škole (Io no spik inglish, Carlo Vanzina, Itálie, 1995, 48%)
Série o panu účetním Fantozzim v podání Paola Vilaggia zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co může Itálie ve světě filmu nabídnout. Navzdory dementnímu českému názvu ale tento snímek nepatří do příběhů smůlou stiženého úředníčka, vypráví naopak o postarším pojišťovákovi, který se musí naučit anglicky, pokud nechce přijít o práci. Zaplatí si proto kurz ve Velké Británii, po příjezdu ale zjistí, že mezi ním a ostatními studenty je rozdíl asi padesáti let…
Kocour (The Cat in the hat, Bo Welch, USA, 2003, 38%)
Úchylný a děsivě přeplácaný snímek na motivy knihy Dr. Seusse v hlavní roli s Michaelem Myersem. Vše je strašně barevné, herci přehrávají až běda a já se při sledování královsky bavil… Trailer
Maska Junior (Son of the Mask, Lawrence Guterman, USA, 2005, 20%)
Vzpomínáte, jak si Jim Carrey nasazoval masku a ta z něj dělala šíleného zeleného démona, co se uměl pořádně natahovat a ojel každou ženskou v dohledu? Zde se dozvíme, že maska, kterou vytvořil bůh Loki, zadělala na pořádnou patálii s jeho božským otcem Odinem. Držitel masky totiž během jejího nošení zplodil dítě, které tak přebralo část jeho kouzelných schopností, a Loki musí masku i dítě najít dřív, než se stane něco strašného… a mezitím mimino zblblé kreslenými groteskami z televize dovádí k šílenství svého lidského „otce“. Trailer
Catwoman (USA-Austrálie, Pitof, 2004, 33%)
Děkuji studiu, že mě navezlo do téhle sračky, prohlásila údajně Halle Berry při přebírání Zlatých malin. Kočičí žena z druhého Batmana se znovu objevuje v samostatném filmu a my můžeme sledovat proměnu ušlápnuté puťky v zuřivou bestii v černém latexu… Do objevení Catwoman je to nuda, ale pak se film rozjede a nezastaví se. Trailer
Gamebox (GameBox 1.0, USA, 2004, 48%)
Charlie testuje počítačové hry. Jednoho dne mu na stůl přijde konzole s instrukcemi, dle kterých má naskenovat obrázky Dívky a Padoucha, kteří budou ve hře vystupovat. Charlie si vybere fotku své mrtvé přítelkyně a policisty, který ji zabil… Gamebox je však hra krajně nebezpečná a pokud v ní třikrát zemřete, zemře i vaše tělo… Silně nízkorozpočtový film, ale přesto zajímavě natočený. Trailer
Dračí doupě (Dungeons and Dragons, Courtney Solomon, USA-ČR, 2000, 27%)
Fantasy příběh s poměrně komplikovaným dějem, se slizkým Malkovichem a Jeremy Ironsem, natáčený v Praze, svorně nenáviděný všemi kromě mně. Druhý díl je o DOST slabší. Trailer
May (Lucky McKee, USA, 2002, 50%)
May je osamělá dívka, která umí krásně šít… zná spoustu lidí, na kterých se jí líbí vždy jediná část… proto je zabíjí a z hezkých částí si skládá toho nejlepšího, nejkrásnějšího společníka… Hororové drama. Trailer
Chuckyho sémě (Seed of Chucky, Don Mancini, USA, 2004, 49%)
Zatím poslední díl série o vraždící panence Chuckym, proslavené především prvními třemi díly nazvanými Dětská hra. A zároveň první díl, které jsem z této série viděl. Namluvil Brad Dourif, kterého můžete znát jako Červivce z Pána prstenů… A Jennifer Tilly nejen že mluví Chuckyho manželku Tiffany, ale sama také ve filmu hraje… samu sebe:) Trailer
Emmanuelle (Just Jaeckin, Francie, 1974, 46%)
Nejslavnější softporno světa s krásnou Sylvií Kristel. Emmanuelle žije se svým manželem v Thajsku a celý film nedělá nic jiného, než probouzí svou sexualitu experimentováním v této oblasti… Začátek a konec
(konec první části)
Read more!
Pokud se budete obtěžovat s listováním ve slovníku, popřípadě zaměstnáte nějaký internetový, vyskočí vám definice slova „underdog“ jako předpokládaný poražený, smolař či prohrávající. Toto označení jsem použil pro takové filmy, které na první pohled odrazovaly příšerným hodnocením (v řeči čísel – 50% a méně, bráno podle ČSFD), ale které mě příjemně překvapily natolik, že jsem jim udělil hodnocení čtyři, výjimečně pět hvězdiček (což znamená rozpětí 70% - 100%).
Může se velice snadno stát, že váš názor na tyto filmy (pokud jste je viděli nebo je uvidíte) se bude více blížit k hlasu většiny. Ale třeba také ne. Domnívám se, že i když mnoho skutečností mluví proti těmto snímkům (a seriálům), zaslouží si díky kvalitám, které jsem u nich objevil, alespoň šanci na ne-zatracení.
Často máme tendenci měřit všechna audiovizuální díla stejným metrem – ať jde o hollywoodský blockbuster, nízkorozpočtový direct-to-DVD nebo nedejbože něco z televize, nebo dokonce z nějaké české. Jak ale budete tento článek brát, je jen na vás – nikdo vám nebrání brát jej třeba jako seznam filmů, které nikdy nechcete vidět:)
Začněme třeba s českými.
Svatba upírů (Jaroslav Soukup, 1993, 48%)
Tento pokus o komediální romantický kostýmní horor jste možná viděli. Film je místy roztahaný a ne vše v něm je jasné, přesto je občas skutečně zábavný. Kromě toho, českých filmů o upírech zas tak moc nemáme… a Bartošové to zamlada hodně slušelo.
Ukázka 1: Ukázka 2:
Pták Ohnivák (Václav Vorlíček, 1997, 39%)
Na Ptáku Ohnivákovi jsem byl ještě se školou, už tehdy na mně zapůsobil démonický Karel Roden. Film tehdejší kritika strhala a ještě dnes je považován za to nejhorší, co Václav Vorlíček kdy natočil (i když – našlo by se), Pták Ohnivák VYPADÁ jako vypelichaná vycpanina, ale romantická linie ke mně přesto promlouvá dostatečně na to, abych tuhle v koprodukci s Německem natočenou pohádku nezatracoval. A má hezkou hudbu, složil Ondřej Soukup.
Mezi námi přáteli (Vlado Štancel, 2006, 23%)
Zrzavě zarostlý ďábel Vlado Štancel, známý z Černých ovcí a České sody, kde se tak ožral, až se z toho poblil, natočil údajně první český nezávislý film, za který z něj kritika servala kůži zaživa a většina diváků to taky nepřekousla. K ději – muž středního věku (zahraný samotným režisérem) začne jednoho dne přemýšlet, jestli náhodou nemá malý penis… co z toho vznikne, považuji za velmi chytrou komedii, zvláště povedenou figurkou v ní je pak zavilý sektář v podání Jaromíra Dulavy.
Taťka (Jiří Vanýsek, 2003, 36%)
Igor Bareš exceluje v malém televizním filmu zasazeném do pohraničního městečka Mikulov. Dodal bych „malebného“, ale to už trochu moc zavání kýčem…
Kája a Zabi (Pavel Jandourek, 2007, 30%)
Představte si, že hrajete počítačovou hru a vaše herní postava, v tomto případě hrdinka ne nepodobná Laře Croft, vyleze ven do skutečného světa… Jitka Schneiderová hraje přítelkyni otce malého kluka, který je oním hráčem… Technicky na velmi slušné úrovni, pokud se nepletu, jde také o první český projekt, ve kterém byl použit bullet-time známý z Matrixu.
Cinka Panna (Dušan Rapoš, 2008, 19%)
Dušan Rapoš je něco jako slovenský Troška nebo Olmer, tedy veskrze nenáviděný tvůrce, u kterého se část diváctva křižuje pokaždé, když natočí nový film. Nebo možná i většina… Cinka Panna je slovensko-maďarsko český koprodukční historický film o cikánské houslistce. Přiznám se, že filmy s cikánskou tematikou nemusím, spíše se jim snažím vyhýbat, Cinka Panna je ale dle mého názoru skutečně kvalitním filmem s překrásnou herečkou v hlavní roli, technicky dobře zvládnutým a navíc je mi sympatický kvůli příběhu, ve kterém se žena snaží dosáhnout svého snu, přestože se to ještě žádné předtím nepodařilo.
Filmy
Vánoce naruby (Christmas with the Kranks, Joe Roth, USA, 2004, 50%)
Vánoční komedie podle scénáře Chrise Columbuse (Sám doma, první dva díly Harry Pottera), který zpracovává příběh známého spisovatele Johna Grishama, v hlavních rolích Tim Allen a Jamie Lee Curtis o manželském páru středních let, kteří po odchodu dcery na vysokou nevidí důvod, proč by měli slavit Vánoce – přesněji řečeno se je rozhodnou přímo bojkotovat. Čímž naštvou všechny sousedy v ulici, kteří se mohou přetrhnout, aby měli tu nejlepší vánoční výzdobu – a snaží se přesvědčit i Kranksovy. Z toho plyne řada zběsilých situací, včetně scény jako vystřižené ze zombíe hororu. Trailer
Žoldák: Legie zkázy (Soldier, Paul W. S. Anderson, VB-USA, 1998, 46%)
Kurt Russel jako voják, který se po uvedení novějšího typu stává zastaralým a putuje na planetu, která složí celému blízkému vesmíru jako skládka. Místní obyvatelstvo právě čelí hrozbě vyhubení v podobě vojáků nového typu. Žoldák is going to kill them all (vojáky, ne osadníky). Film obecně považovaný za to nejhorší, co Paul blabla Anderson natočil, údajně navazuje na kultovní sci-fi Blade Runner. Popravdě se mi tenhle líbil daleko víc než opus Ridleyho Scotta… Trailer
Sleduje tě vrah (The Watcher, Joe Charbanic, USA, 2000, 49%)
James Spader jako psychicky zlomený ex-FBI agent na práškách. Keanu Reeves jako psychopatický sériový vrah osamělých žen, kvůli kterému bývalý agent tolik trpí. Vrah našel jeho stopu i v Chicagu, kam se přestěhoval… kolotoč vražd začíná nanovo. Přestože snímek údajně vznikal za velice nepříznivé situace pro Reevese, který byl donucen hrát na základě smlouvy, na které kdosi zfalšoval jeho podpis, přesto považuji tento film za jeden z nejkvalitnějších v subžánru o sériových vrazích. Trailer
Krysa (Rat, Steve Barron, VB-USA, 2000, 48%)
Po vzoru Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny se pan Flynn promění v krysu… šokovaná rodina v čele s matkou v podání Imeldy Stauntonové (Dolores Umbridgeová z Harryho Pottera V) situaci řeší dosti svérázným způsobem… když v rodinné radě neprojde upálení v krbu odvezou krysu do kafilérie. Jenže on se vrátí… Silně ironická černá komedie o rodinných vztazích s nesrozumitelným irským přízvukem.
Ja ne spík Ingliš aneb Fantozzi ve škole (Io no spik inglish, Carlo Vanzina, Itálie, 1995, 48%)
Série o panu účetním Fantozzim v podání Paola Vilaggia zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co může Itálie ve světě filmu nabídnout. Navzdory dementnímu českému názvu ale tento snímek nepatří do příběhů smůlou stiženého úředníčka, vypráví naopak o postarším pojišťovákovi, který se musí naučit anglicky, pokud nechce přijít o práci. Zaplatí si proto kurz ve Velké Británii, po příjezdu ale zjistí, že mezi ním a ostatními studenty je rozdíl asi padesáti let…
Kocour (The Cat in the hat, Bo Welch, USA, 2003, 38%)
Úchylný a děsivě přeplácaný snímek na motivy knihy Dr. Seusse v hlavní roli s Michaelem Myersem. Vše je strašně barevné, herci přehrávají až běda a já se při sledování královsky bavil… Trailer
Maska Junior (Son of the Mask, Lawrence Guterman, USA, 2005, 20%)
Vzpomínáte, jak si Jim Carrey nasazoval masku a ta z něj dělala šíleného zeleného démona, co se uměl pořádně natahovat a ojel každou ženskou v dohledu? Zde se dozvíme, že maska, kterou vytvořil bůh Loki, zadělala na pořádnou patálii s jeho božským otcem Odinem. Držitel masky totiž během jejího nošení zplodil dítě, které tak přebralo část jeho kouzelných schopností, a Loki musí masku i dítě najít dřív, než se stane něco strašného… a mezitím mimino zblblé kreslenými groteskami z televize dovádí k šílenství svého lidského „otce“. Trailer
Catwoman (USA-Austrálie, Pitof, 2004, 33%)
Děkuji studiu, že mě navezlo do téhle sračky, prohlásila údajně Halle Berry při přebírání Zlatých malin. Kočičí žena z druhého Batmana se znovu objevuje v samostatném filmu a my můžeme sledovat proměnu ušlápnuté puťky v zuřivou bestii v černém latexu… Do objevení Catwoman je to nuda, ale pak se film rozjede a nezastaví se. Trailer
Gamebox (GameBox 1.0, USA, 2004, 48%)
Charlie testuje počítačové hry. Jednoho dne mu na stůl přijde konzole s instrukcemi, dle kterých má naskenovat obrázky Dívky a Padoucha, kteří budou ve hře vystupovat. Charlie si vybere fotku své mrtvé přítelkyně a policisty, který ji zabil… Gamebox je však hra krajně nebezpečná a pokud v ní třikrát zemřete, zemře i vaše tělo… Silně nízkorozpočtový film, ale přesto zajímavě natočený. Trailer
Dračí doupě (Dungeons and Dragons, Courtney Solomon, USA-ČR, 2000, 27%)
Fantasy příběh s poměrně komplikovaným dějem, se slizkým Malkovichem a Jeremy Ironsem, natáčený v Praze, svorně nenáviděný všemi kromě mně. Druhý díl je o DOST slabší. Trailer
May (Lucky McKee, USA, 2002, 50%)
May je osamělá dívka, která umí krásně šít… zná spoustu lidí, na kterých se jí líbí vždy jediná část… proto je zabíjí a z hezkých částí si skládá toho nejlepšího, nejkrásnějšího společníka… Hororové drama. Trailer
Chuckyho sémě (Seed of Chucky, Don Mancini, USA, 2004, 49%)
Zatím poslední díl série o vraždící panence Chuckym, proslavené především prvními třemi díly nazvanými Dětská hra. A zároveň první díl, které jsem z této série viděl. Namluvil Brad Dourif, kterého můžete znát jako Červivce z Pána prstenů… A Jennifer Tilly nejen že mluví Chuckyho manželku Tiffany, ale sama také ve filmu hraje… samu sebe:) Trailer
Emmanuelle (Just Jaeckin, Francie, 1974, 46%)
Nejslavnější softporno světa s krásnou Sylvií Kristel. Emmanuelle žije se svým manželem v Thajsku a celý film nedělá nic jiného, než probouzí svou sexualitu experimentováním v této oblasti… Začátek a konec
(konec první části)
Read more!
čtvrtek 21. ledna 2010
„We’re all the Gathering“
Koukáte na horory? Já moc ne, nebaví mě, nebojím se u nich a nejvíc jsem si je zatím užil v kině, kam na ně ale chodím ještě méně než na jiné žánry. Snímek Zjevení jsem si pořídil jen kvůli své oblíbené herečce Christině Ricci a právě jsem s ní(m) strávil chvílemi poměrně nudných 83 minut. Přesto mi ale film přišel svým způsobem zajímavý…
Malé městečko ve Velké Británii. Během jakéhosi festivalu vytáhne kluk svou přítelkyni na blízký kopec. Po chvíli přemlouvání se unavená dívka konečně vyšplhá až na vrchol, povzdechne si, že si měli vzít deku a vzápětí zjistí, že její kluk zmizel. Jeden neuvážený krok a trhlina v zemi pohltí i ji…
V kopci se skrývá zajímavý nález – kostel z prvního století po Kristu, s největší pravděpodobností vybudovaný Josefem z Arimateje, s nejstarším spodobněním Ukřižování. Oltářní obraz tvoří basreliéfy tváří – a ukřižovaný je proti všem tradicím zobrazen zády do kostela…
Následující děj už není tolik důležitý, Christina Ricci se zde objevuje zničehonic jako Američanka, co po autonehodě ztratila paměť a taky šílenec s brokovnicí, který konečně dá filmu jakýs takýs spád.
A co je vlastně zač to Shromáždění (Gathering), které dává filmu jméno? Kdysi to byli lidé… ti, kteří jsou zobrazeni na basreliéfu, i ti, které jedna z postav objevuje na obrazech starých mistrů i na filmových pásech s atentátem na Kennedyho. Stále ty samé tváře. Podle legendy „přišli ze Západu i z Východu, aby se podívali na Ukřižování. Ale ne ze zbožnosti, ale kvůli touze po krvi.“ A byli za to prokleti, nuceni být svědky krvavých událostí, ať už jsou jimi autonehody nebo lynče. Nezaujatě pozorují, co se kolem nich děje, bez toho, aby se jich to nějak dotýkalo…
Docela přesný popis otrlého filmového diváka, kterého se nedotýká ani to nejbrutálnější násilí… může si dovolit být nezaujatým pozorovatelem, protože on nemá na zobrazovaných aktivitách žádný podíl… jen sleduje, někdy zaujatě, někdy nezaujatě.
Všichni jsme Shromáždění:) Hezký nový rok 2010.
Zjevení (The Gathering; Brian Gilbert, Velká Británie - USA, 2002)
Read more!
Malé městečko ve Velké Británii. Během jakéhosi festivalu vytáhne kluk svou přítelkyni na blízký kopec. Po chvíli přemlouvání se unavená dívka konečně vyšplhá až na vrchol, povzdechne si, že si měli vzít deku a vzápětí zjistí, že její kluk zmizel. Jeden neuvážený krok a trhlina v zemi pohltí i ji…
V kopci se skrývá zajímavý nález – kostel z prvního století po Kristu, s největší pravděpodobností vybudovaný Josefem z Arimateje, s nejstarším spodobněním Ukřižování. Oltářní obraz tvoří basreliéfy tváří – a ukřižovaný je proti všem tradicím zobrazen zády do kostela…
Následující děj už není tolik důležitý, Christina Ricci se zde objevuje zničehonic jako Američanka, co po autonehodě ztratila paměť a taky šílenec s brokovnicí, který konečně dá filmu jakýs takýs spád.
A co je vlastně zač to Shromáždění (Gathering), které dává filmu jméno? Kdysi to byli lidé… ti, kteří jsou zobrazeni na basreliéfu, i ti, které jedna z postav objevuje na obrazech starých mistrů i na filmových pásech s atentátem na Kennedyho. Stále ty samé tváře. Podle legendy „přišli ze Západu i z Východu, aby se podívali na Ukřižování. Ale ne ze zbožnosti, ale kvůli touze po krvi.“ A byli za to prokleti, nuceni být svědky krvavých událostí, ať už jsou jimi autonehody nebo lynče. Nezaujatě pozorují, co se kolem nich děje, bez toho, aby se jich to nějak dotýkalo…
Docela přesný popis otrlého filmového diváka, kterého se nedotýká ani to nejbrutálnější násilí… může si dovolit být nezaujatým pozorovatelem, protože on nemá na zobrazovaných aktivitách žádný podíl… jen sleduje, někdy zaujatě, někdy nezaujatě.
Všichni jsme Shromáždění:) Hezký nový rok 2010.
Zjevení (The Gathering; Brian Gilbert, Velká Británie - USA, 2002)
Read more!
pátek 9. října 2009
Týden s Michaelem Crichtonem - I. Cesty
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a na posraného i hajzl spadne, jak se říká. Já se tak tak vrátil z nemocnice po operaci nosu, abych stihl začátek semestru (tentokrát začal obzvláště pozdě), přijdu kvůli státnímu svátku o přednášku, na kterou se těším nejvíc a ještě k tomu se m podaří na rutinní kontrole u lékaře cosi chytit a vysloužit si tak téměř týden ucpaného nosu, rýmy, kašle a zkažené nálady. Od týdenního polehávání v nemocnici je to vlastně změna k lepšímu (jídlo bylo na hranici snesitelnosti a více než v polovině případů jsem si po prohlédnutí a ochutnání dodaného žvance pomyslel – a také to párkrát vyslovil nahlas – že bych to lépe a chutněji uvařil i sám), mám k dispozici nepřeberné množství filmů a také počítač s jedoucím internetem. A tak jsem si v mezičase mezi filmy, surfováním a příležitostným hraním nějaké hry vyšetřil i trochu času na literaturu (v nemocnici jsem během pobytu přečetl více než 3 500 stran textu, tak proto ten nedostatek nadšení k nejlepšímu neživému příteli člověka).
Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.
A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.
Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).
O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).
Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.
Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.
Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…
Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.
(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!
Vlastně by se dalo říct, že je Michael Crichton mým oblíbeným spisovatelem: svého času jsem od něj přečetl vše, k čemu jsem se dostal, viděl jsem velkou většinu filmů, které z jeho děl vycházely a ve většině případů jsem byl velmi spokojen. V posledních letech jsem však na něj z nějakého důvodu pozapomněl a vracím se k němu až teď.
A s plnou parádou. Protože filmy se v dnešní době shánějí daleko snadněji než filmy, velice rychle se mi podařilo sehnat drtivou většinu ze snímků, na kterých se nějakým způsobem podílel (a o kterých jsem dřív ani nevěděl) a začetl se do úlovků knižních. K jeho filmové tvorbě se ještě v budoucnu dostanu, teď bych se chtěl podělit o dojmy z četby jeho nebeletristické knize Cesty.
Málokdo to dnes o mně ví, ale za svých mladých let (zhruba do osmnácti) jsem se spíše než sledování filmů věnoval četbě všeho možného, na co jsem narazil – a pokud se mi to zdálo zajímavé, rád jsem vybrané pasáže k větší či menší potěše okolí předčítal nahlas. Vzhledem k určité proměně hodnot už často nenacházím ani vhodné pasáže k předčítání, ani vhodné posluchače a popravdě řečeno ani chuť tak vůbec činit (i když moji mámu tato činnost, zdá se, baví dodnes).
O čem jsou vlastně Cesty, když ve mně po dlouhých letech vybudily touhou k „návratu ke kořenům?“ (a pro méně zdatné jedince – kdo je to vlastně ten Crichton? Michael Crichton – čteno krajtn – byl americký spisovatel, scénárista a režisér, který ve svých knihách popisoval nejmodernější technologie, vztah lidí k těmto technologiím a k sobě navzájem a následně jejich selhání – ať už technologie, nebo lidí, doprovázené obvykle smrtí menšího či většího počtu účinkujících. To zní strašně složitě – stačí ale, když řeknu Jurský park a všechno je hned jasné:).
Stejně jako Ijon Tichý, (anti)hrdina z povídek Stanislawa Lema, zažívá cesty nejen prostorem, ale i časem, i Crichtonovy cesty (možná lépe – životní cesta) probíhají jak po různých koutech světa, tak jako putování svými vysokoškolskými a nemocničními zážitky (Crichton vystudoval medicínu) i zážitky mystické a metafyzické – ke kterým se ovšem od samého začátku staví jako skeptik a jen postupně zjišťuje více.
Cesty nejsou životopisem ani cestopisem v pravém slova smyslu – na to přes svou bohatost působí příliš kuse a výběrově. Jak jsem postupně pronikal textem, nejen, že se mi líbil Crichtonův styl psaní a jeho názory a postřehy mi z velké části připadaly správné či blízké těm mým. Dokonce ani rozdílné působení jednotlivých pasáží – jednou je to komedie, podruhé tragédie, potřetí důvod k zamyšlení – není tím důvodem, proč považuji tuto knihu za tak výjimečnou.
Při čtení jednotlivých pasáží jsem si totiž vybavoval přátele, kterým bych právě tuto pasáž rád přečetl. Přátele, které jsem už dlouho neviděl, nemluvil s nimi ani nebyl nijak v kontaktu, osobně či písemně – od několika dní až několika let. Snad proto, že mi někdy vyprávěli něco podobného a proto by dokázali daný úryvek ocenit. Práce na pitevně, statování v nemocnici, seznámení s Hollywoodem (v širším měřítku s L.A.) a jeho prapodivným osazenstvem, zážitky s věštěním a vnímáním aury či jeho popisování osobních vztahů. Přitom jsem si postupně připomínal Kačku, Angie, Kubu, Inku, Karču a Tamsin…
Není moc velká naděje, že bych mohl vyhledat jednoho každého z nich a inkriminovanou pasáž či pasáže mu přečíst… ani to, že by si knihu přečetli sami a pak mi řekli, jestli poznali tu pasáž, kterou jsem měl v jejich konkrétním případě na mysli. Ale bylo by to zajímavé… a hezké.
(Pokud se někdo ve výše uvedeném výčtu nenašel, ať se na mně nezlobí… na některé z vás myslím i bez toho, aby mi vás musela připomínat nějaká kniha:)
Read more!
středa 22. července 2009
Souboj čarodějů
Řekne-li se fantasy, většině z nás automaticky naskočí obrázek světa elfů, trpaslíků, nějaký ten čaroděj a tak dále. Čaroděj v klasickém fantasy příběhu bývá jen jeden – vezměte si třeba takového Hobita. Proč? Protože kdyby jich bylo víc, asi by se spolu porvali. A právě o soubojích čarodějů a jejich zobrazování ve filmu bude můj dnešní příspěvěk. A jak už je mým zvykem, dočkáte se i názorných ukázek:).
Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.
Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?
Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.
Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…
Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).
Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!
Začněme třeba klasikem nejklasičtějším, profesorem Tolkienem. Asi každý si vybaví onu scénu, ve které se Sauron s Gandalfem porvali v komnatách Železného pasu a Gantalf to nakonec projel. Z choreografického hlediska se dá říct, že Bílý s Šedým zametá opravdu slušně a udělují si pouze údery magické – i když původně prý tato scéna byla natočena i s údery fyzickými, pomocí holí.
Neméně slavnými scénami čarodějných bojů je série Harry Potter, ve které se s hůlkami dělá úplně všechno od míchání lektvarů po náhodné vypíchnutí oka. Ve druhém díle dokonce velkohubý profesor Obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart (shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh) zakládá soubojový klub a demonstrativně se, stojíce na stole, utká s profesorem Snapem. Jak to dopadne, schválně?
Zamíříme-li do animované tvorby, nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený seriál Gumídci. Jedna z epizod se dokonce jmenuje Souboj čarodějů, ve které se Brepta utká s procházejícím/prolétávajícím/přiteleportujícím se kouzelníkem s turbanem na hlavě.
Památný souboj obsahuje i u nás prakticky neznámá Disneyovka Sword in the Stone (název dává tušit, že asi půjde o Excalibur, Artuše – a kde je Artuš, nesmí chybět ani Merlin – i když tvůrci filmu Král Artuš (2004) na to trochu pozapomněli a dopadlo to, jak to dopadlo). Utkává se tu Merlin se zlou čarodějnicí – a souboj spočívá v transformacích do nejrůznějších obyvatel živočišné říše. Pták, který to pozoruje, není nikdo jiný než proměněný Artuš. Poznámka: jednou ze zvířecích podob, do kterých se proměňují, je i želva…
Na závěr jsem si nechal souboj nejobskurnější – a kvůli kterému to vlastně dneska píšu. Pochází ze svérázného snímku Havran od Rogera Cormana (mnoho desítek let aktivního režiséra a producenta rychle a levně natočených snímků, většinou hororových, v jehož stáji debutovalo mnoho později slavných osobností – jmenujme např. Jacka Nicholsona nebo Francise Forda Coppolu – u toho pro změnu začínal George Lucas). Corman měl v šedesátých letech období, ve kterém čerpal náměty z děl Edgara Allana Poea.
A skutečně, na úvod slavý Vincent Price (i když řadový divák jej nejspíš bude znát jen z jeho poslední role vynálezce ve Střihorukém Edwardovi, který zemře a zanechá jej s nůžkami místo rukou – Vincent Price skutečně během natáčení této scény zemřel) předčítá Poeovu báseň… abychom se nakonec octli v patnáctém století s mluvícím havranem a vegetariánským čarodějem, s luxusním hereckým obsazením: Vincent Price jako Erasmus Craven, připlešatělý Peter Lorre (vrah z Vrah mezi námi, patolízal z Casablanky, zmíním také Maltézského sokola), Boris Karloff (Frankenstein, Imhotep z původní verze Mumie) a v neposlední řadě také Jack Nicholson. Celý film je prošpikován hláškami a i závěrečný souboj čarodějů je něco, co nevidíte každý den (Pro náročné ještě celá sekvence).
Tak a teď bych se mohl ještě pozeptat, jak bitkaří skuteční čarodějové… že by mečem? :-)
Read more!
sobota 4. července 2009
Nahota v práci...
Mám za sebou perný den. Máma odjela do Chorvatska a já zůstal doma sám s otcem. Když napíšu, že jsem právě teď dokončil úklid, tak mi asi nebudete věřit, když pro jistotu dodám, že mě v devět vytáhla kamarádka do hospody a byl jsem mimo dům skoro do půlnoci tak už to snad bude lepší. Přes pozdní noční hodinu bych ale rád ještě sepsal jeden článek. Inspiroval mě k tomu jiný článek, který jsem si zálibně přečetl dnešní odpoledne – byl o zlepšení výkonnosti a vztahů na pracovišti tím, že všichni zaměstnanci přijdou do kanceláře nazí a tak také budou pracovat. Asi nikoho nepřekvapí, že mi to připomnělo jeden film – a jelikož podtitul mého blogu zní filmy neznámé a zapomenuté, povím vám dnes o jednom francouzském.
Nedávno jsem psal článek o filmech, které napsaly či režírovaly hvězdy v nich hrajících. Docela dobře jsem mohl přihodit i snímek Má žena je herečka (2001).
Sportovní komentátor Yves (Yves Attal), normální chlápek, je ženatý se superžhavou herečkou Charlotte (Charlotte Gainsbourg – asi vám už dochází, že tento manželský pár ve filmu hraje sám sebe – a Attal k němu pochopitelně napsal i scénář). Charlotte právě odjela do Londýna točit film – a Yvesovi přátelé nemají nic lepšího na práci než popichovat jej a předhazovat mu myšlenku, že je mu Charlotte určitě nevěrná. A o Charlotte se pochopitelně zajímá její herecký partner, se kterým má točit intimní scénu.
Yves už nedokáže doma v Paříži dál čekat a odjíždí přes kanál za svou manželkou, rovnou na místo natáčení. Netuší ale, že Charlotte se natolik stydí točit erotickou scénu, že si na režisérovi vymůže, aby kromě ní a hereckého partnera byli nazí i členové štábu a vůbec všichni na place… takže když její manžel pln hnán šílenou žárlivostí vrazí na plac, překvapení je až moc velké… (video jsem nakonec musel vyrobit sám - a pak jsem také zjistil, že se sice vrhne v žárlivosti na plac, ale až ke konci filmu, tato scéna je spíše na začátku a Yves ji jde vlastně jen normálně navštívit).
Jak to dopadne? Nepamatuji si… ta scéna veškeré další vzpomínky spolehlivě přehlušila…
Read more!
Nedávno jsem psal článek o filmech, které napsaly či režírovaly hvězdy v nich hrajících. Docela dobře jsem mohl přihodit i snímek Má žena je herečka (2001).
Sportovní komentátor Yves (Yves Attal), normální chlápek, je ženatý se superžhavou herečkou Charlotte (Charlotte Gainsbourg – asi vám už dochází, že tento manželský pár ve filmu hraje sám sebe – a Attal k němu pochopitelně napsal i scénář). Charlotte právě odjela do Londýna točit film – a Yvesovi přátelé nemají nic lepšího na práci než popichovat jej a předhazovat mu myšlenku, že je mu Charlotte určitě nevěrná. A o Charlotte se pochopitelně zajímá její herecký partner, se kterým má točit intimní scénu.
Yves už nedokáže doma v Paříži dál čekat a odjíždí přes kanál za svou manželkou, rovnou na místo natáčení. Netuší ale, že Charlotte se natolik stydí točit erotickou scénu, že si na režisérovi vymůže, aby kromě ní a hereckého partnera byli nazí i členové štábu a vůbec všichni na place… takže když její manžel pln hnán šílenou žárlivostí vrazí na plac, překvapení je až moc velké… (video jsem nakonec musel vyrobit sám - a pak jsem také zjistil, že se sice vrhne v žárlivosti na plac, ale až ke konci filmu, tato scéna je spíše na začátku a Yves ji jde vlastně jen normálně navštívit).
Jak to dopadne? Nepamatuji si… ta scéna veškeré další vzpomínky spolehlivě přehlušila…
Read more!
neděle 28. června 2009
Dobrodružství Roberta Langtona, kouzlo střihu a Máří Magdaléna
Před chvílí jsem se dodíval na prodlouženou verzi filmu Šifra mistra Leonarda. Přiměla mě přemýšlet o několika věcech, které spolu příliš nesouvisejí. Tajemství Máří Magdalény, Ježíše, Svatého grálu, ale i přízemnější a filmu bližší témata jako umění střihu. Je to trochu dlouhé, ale když se tomu otevřete, tak se vám to snad i bude líbit, abych parafrázoval jistou scénu z Moulin Rouge…
1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.
Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).
2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál
Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.
Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.
Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.
Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).
3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)
Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).
Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.
4)Umění střihu
Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).
V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).
Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.
Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.
Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.
Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).
Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.
Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).
Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)
Read more!
1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.
Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).
2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál
Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.
Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.
Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.
Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).
3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)
Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).
Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.
4)Umění střihu
Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).
V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).
Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.
Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.
Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.
Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).
Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.
Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).
Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)
Read more!
pondělí 22. června 2009
Scénář, hlavní role, režie - tři posty, jedno jméno?
Tak to u filmu obvykle chodí: jeden napíše scénář, druhý v tom hraje a třetí to režíruje (a čtvrtý snímá a pátý stříhá a ten umí to a ten zas tohle a odbory mají radost, že je práce pro tolik lidí). Často do scénáře kafrá režisér, popřípadě se na něm i přímo podílí (tzv. technický scénář je jeho společná práce s kameramanem, rozepisuje se v něm vzhled jednotlivých záběrů – literární scénář obsahuje pouze děj a dialogy). Občas se stane, že si scénář napíše herec, popřípadě herec režíruje – a v extrémním případě jeden člověk může dělat úplně všechno z vyjmenovaného, i když to právě hollywoodské odbory (velmi mocné organizace, které jsou schopné položit celou filmovou výrobu, viz. loňská stávka scénáristů) vidí velmi nerady. Chaos? Tak to prostě chodí. Některé věci s pravidelností v pravdě periodickou. Charlie Chaplin si psal scénáře sám, sám hrál hlavní roli a sám se i prakticky od začátku své dlouhé a plodné filmové kariéry režíroval. Clint Eastwood přešel z herectví k režii a taky tomu bude nějaký pátek – a občas ve svých filmech i hraje. Alfred Hitchcock byl plodný literárně a jeho camea čili pidiroličky před kamerou v prakticky každém jeho filmu jsou notoricky známá, ale do scénářů se nepletl. Ed Wood, údajně nejhorší režisér všech dob, se zhlížel v Orsonu Wellsovi a stejně jako jeho idol se také na filmu snažil dělat prakticky všechno, s nepoměrně menším úspěchem. Občas se dočkáme i situace, ve kterém jeden člověk (režisér John Huston) napíše scénář (vzhledem k tomu, jak se film jmenuje, si ale kredit za námět připisovat nemohl), film si odrežíruje, namluví Hada z ráje i samotného Boha a v jedné scéně dokonce mluví i sám se sebou, protože si zahrál i Noeho. Asi nikoho nepřekvapí, že film se jmenuje Bible (a má taky ke třem hodinám – pokud si myslíte, že je to hodně, sledováním společného projektu evropských televizních stanic byste strávili několik dní).
V poslední době jsem měl možnost shlédnout několik filmů z poslední dekády, které naplňuje následující pravidlo: hercem, scénáristou a režisérem filmu je ten samý člověk (o kterém jste nejspíš v životě neslyšeli) či alespoň osoba jemu blízká (např. manžel), snímek se snaží býti komedií a není příliš povedený.
Vzal jsem si na paškál následující tři snímky: 100% blond (Dirty Love, scénář a hlavní role Jenny McCarthy, režie její tehdejší manžel John Asher), Freddyho úlet (Freddy got fingered, scénář, režie a hlavní role Tom Green) a Nepovedený večírek (The Anniversary party – vše je společná práce manželského páru Alana Cumminge a Jennifer Jason Leigh).
V prvním ze snímku přistihla nejprve šťastně zamilovaná fotografka žijící L.A. svého přítele v kompromitující pozici (když to řeknu natvrdo - zrovna přiráží) a rozhodne se mu „pomstít“ tím, že začne být promiskuitní – potkává však muže nejrůznějšími způsoby praštěné (ostatně ani ona na tom s intelektuální kapacitou není právě nejlépe, stejně jako její věrné kamarádky – Carmen Electra hraje například holku, co se ze sebe snaží dělat černošku) – potíž je v tom, že při svých neúspěšných a převelice trapných eskapádách neustále na svého bývalého naráží a on se jí (spolu se svými novými objevy) pokaždé vysměje. Film byl neskutečný neúspěch jak po komerční, tak po kritické stránce a vy se o tom můžete přesvědčit třeba na následující ukázce s menstruací. Znovu upozorňuji, že si to vše vymyslela a zahrála holka. Manželství skončilo krátce po natáčení rozvodem.
Freddyho úlet je skutečně úlet – přestože hlavní postava vypadá na první pohled (a v první scéně filmu) ještě celkem sympaticky, velmi brzy se však ukáže, že je to strašné hovado, které se nezastaví před masturbováním koně, rozkucháním sraženého jelena a teď mě honem nenapadá, co bych zmínil dále, protože šílenosti provádí po celou dobu filmu – a jeho otec není o nic méně horší. Dějová linka točící se okolo jeho snahy stát se animátorem v Hollywoodu, snahu dokázat otci, že na něho může být pyšný ani randění s holkou na vozíčku ve sledu neuvěřitelných situací a fekálního humoru prostě nemá šanci. Trailer. PS, film mě nenudil, celou dobu jsem zíral, co se to sakra děje.
Nepovedený večírek vypadá ve světle dvou předchozích snímků jako poklad – nudný je pouze ze začátku. Manželský pár pořádá výroční večírek své svatby – a sezvou si spoustu přátel z byznysu – i tento film se pochopitelně odehrává ve Městě andělů. Kromě přátel přijdou i sousedé, kteří nemají rádi jejich psa, pronáší se přípitky, zkouší se extáze, manželský pár se rozhádá, protože ona šla na potrat dítěte, po kterém on velmi toužil… a vše končí ráno, kdy si oba usínají v náručí. Prostě takový večírek, pro někoho možná nepovedený.
Co z následujících tří filmů vyplývá? Že lidé by se měli držet toho, co umí a o nic nového se nepokoušet, protože to nedopadá dobře? Že v posledních letech se netočí dobré komedie? Že film můžou natočit i absolutní idioti? Ne – jen jsem chtěl napsat něco o filmech, které jsem v poslední době viděl – a otrávit ukázkami ty, kterým se těmto filmům podařilo vyhnout. Tak zatím, příště to bude něco lepšího… snad :-)
PS, ještě jeden můj oblíbený trailer... Děsnej doják. Jedna z mých kolegyň z něj prý málem oslepla:-)
Read more!
V poslední době jsem měl možnost shlédnout několik filmů z poslední dekády, které naplňuje následující pravidlo: hercem, scénáristou a režisérem filmu je ten samý člověk (o kterém jste nejspíš v životě neslyšeli) či alespoň osoba jemu blízká (např. manžel), snímek se snaží býti komedií a není příliš povedený.
Vzal jsem si na paškál následující tři snímky: 100% blond (Dirty Love, scénář a hlavní role Jenny McCarthy, režie její tehdejší manžel John Asher), Freddyho úlet (Freddy got fingered, scénář, režie a hlavní role Tom Green) a Nepovedený večírek (The Anniversary party – vše je společná práce manželského páru Alana Cumminge a Jennifer Jason Leigh).
V prvním ze snímku přistihla nejprve šťastně zamilovaná fotografka žijící L.A. svého přítele v kompromitující pozici (když to řeknu natvrdo - zrovna přiráží) a rozhodne se mu „pomstít“ tím, že začne být promiskuitní – potkává však muže nejrůznějšími způsoby praštěné (ostatně ani ona na tom s intelektuální kapacitou není právě nejlépe, stejně jako její věrné kamarádky – Carmen Electra hraje například holku, co se ze sebe snaží dělat černošku) – potíž je v tom, že při svých neúspěšných a převelice trapných eskapádách neustále na svého bývalého naráží a on se jí (spolu se svými novými objevy) pokaždé vysměje. Film byl neskutečný neúspěch jak po komerční, tak po kritické stránce a vy se o tom můžete přesvědčit třeba na následující ukázce s menstruací. Znovu upozorňuji, že si to vše vymyslela a zahrála holka. Manželství skončilo krátce po natáčení rozvodem.
Freddyho úlet je skutečně úlet – přestože hlavní postava vypadá na první pohled (a v první scéně filmu) ještě celkem sympaticky, velmi brzy se však ukáže, že je to strašné hovado, které se nezastaví před masturbováním koně, rozkucháním sraženého jelena a teď mě honem nenapadá, co bych zmínil dále, protože šílenosti provádí po celou dobu filmu – a jeho otec není o nic méně horší. Dějová linka točící se okolo jeho snahy stát se animátorem v Hollywoodu, snahu dokázat otci, že na něho může být pyšný ani randění s holkou na vozíčku ve sledu neuvěřitelných situací a fekálního humoru prostě nemá šanci. Trailer. PS, film mě nenudil, celou dobu jsem zíral, co se to sakra děje.
Nepovedený večírek vypadá ve světle dvou předchozích snímků jako poklad – nudný je pouze ze začátku. Manželský pár pořádá výroční večírek své svatby – a sezvou si spoustu přátel z byznysu – i tento film se pochopitelně odehrává ve Městě andělů. Kromě přátel přijdou i sousedé, kteří nemají rádi jejich psa, pronáší se přípitky, zkouší se extáze, manželský pár se rozhádá, protože ona šla na potrat dítěte, po kterém on velmi toužil… a vše končí ráno, kdy si oba usínají v náručí. Prostě takový večírek, pro někoho možná nepovedený.
Co z následujících tří filmů vyplývá? Že lidé by se měli držet toho, co umí a o nic nového se nepokoušet, protože to nedopadá dobře? Že v posledních letech se netočí dobré komedie? Že film můžou natočit i absolutní idioti? Ne – jen jsem chtěl napsat něco o filmech, které jsem v poslední době viděl – a otrávit ukázkami ty, kterým se těmto filmům podařilo vyhnout. Tak zatím, příště to bude něco lepšího… snad :-)
PS, ještě jeden můj oblíbený trailer... Děsnej doják. Jedna z mých kolegyň z něj prý málem oslepla:-)
Read more!
sobota 13. června 2009
Filmová noc podruhé
Od té doby, co se zajímám o filmy více než jen jako řadový divák (letos už to bude šestý rok, začátkem září), měl jsem vždy touhu absolvovat nějaký filmový maraton. Soukromě jsem dosáhl počtu osmi filmů za den, to bylo v době, kdy jsem měl po maturitě a ještě jsem nezačal studovat na vysoké škole), ale na žádný oficiální jsem se nikdy nedostal – až na své minulé narozeniny, které jsem oslavil v prostorách Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku v Brně. No a protože se mi akce zalíbila, zúčastnil jsem se i druhého kola. Filmová noc 2 se konala od pátku 12.6. od 18:00 do sobotního rána, oficiálně končila úderem šesté, neoficiálně byla ukončena po dopromítání poslední projekce asi o půl hodiny dříve. Co bylo na programu? V sedmi sálech bylo odpromítáno celkem 13 filmů, některé jednou, jiné dvakrát a rekordmani dokonce čtyřikrát.
Při výběru projekcí jsem se řídil dvěma pravidly: shlédnout co nejvíce celých filmů a hlavně takové, které nejsou tolik dostupné. Vzhledem k tomu, že Koralínu a svět za tajnými dveřmi i Star Trek jsem už viděl a ostatní mainstreamové hity typu Terminator Salvation, Noc v muzeu 2 nebo Andělé a démoni mně příliš nelákají (i když právě pro tyto filmy jsou multiplexy ideální) a extrémně špatné filmy typu Hannah Montana si nejraději vychutnávám soukromí, bylo celkem jasné, na co půjdu. Navíc jsem se alespoň ve většině případů vyhnul nechutným tlačenicím.
Jak tedy probíhala moje druhá filmová noc? Než přejdu k samotným filmům, rád bych se zastavil u nedělitelné součásti každého představení v multiplexu – reklamy a trailery. Velmi mě potěšilo, že už na mně před každým filmem neskáče šílenost propagující server Libimseti.cz („Tohle je Láďa, dřív chodil pařit sám…“), z té mi už tekly nervy. Trailery už byly zajímavější – jsem zvědavý na snímek Hodinu nevíš podle příběhu heparinového vraha i na horor Juraje Herze T.M.A., obavy vyvolává staronový projekt Miloše Formana Dobře placená procházka (viděl jsem televizní verzi z šedesátých let, kterou Forman spolurežíroval a nepřijde mi to moc jako námět na celovečerní film). Trailer na Případ nevěrné Kláry mě utvrdil v tom, že bych na ten film měl přece jen zajít – a svým způsobem jsem ani nebyl zklamán. Viz níže. Vrcholem trailerové sekce pak byly upoutávky na Zack a Miri točí porno (už jsem to viděl, ale asi si na to taky zajdu do kina) a pak taky na Hanebný parchanty, remake italského béčkového snímku Ten prokletý obrněný vlak (doporučuji) v režii Quentina Tarantina s Bradem Pitem jakožto drsným velitelem, co chce po své sebrance od každého sto nacistických skalpů – doslova. Rána baseballkou do nacistické palice i Hitler vřískající „nein, nein, nein“ mně přiměly se na tenhle film hodně těšit.
Jako první přišla na řadu česká detektivka ze třináctého století Jménem krále (Petr Nikolaev, ČR, 2009) s Karlem Rodenem a dalšími ve většině případů známými herci (a taky s hudebníkem Petrem Traxlerem, který vystupoval už v baladě O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, ke které také složil hudební doprovod). Předlohu jsem nečetl, nicméně o jednu autorovu sbírku povídek jsem už zakopl a nebylo to špatné počtení – dalo by se říct, že mám tento typ historických detektivek docela rád (ať už se jedná o případy soudce Ti z Číny) – řešitelé nemají k dispozici vymoženosti typu otisků prstů nebo stopy DNA, musí si vystačit pouze s logikou, znalostí prostředí a pomocníky, kteří za ně udělají špinavou práci v podhradí či slumu.
Nejde tu ale jen o řešení záhady zamčeného pokoje a kdo zabil všechny ty lidi (bodycount na české poměry neobvykle vysoký:), ale spíše o vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými, které jsou o to zajímavější, že detektiv – královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu – je také určitým způsobem citově zainteresován.
Největší vadou snímku je jeho přílišná televiznost – původně byl určen jako pilotní snímek pro seriál TV Nova. Nečekejte také žádné vizuální orgie typu Bathory, obrazové vrcholy snímku jsou podkreslené pouze rozptýleným slunečním svitem dopadajícím skrze úzká okna. Holt třinácté století… Díky své komornosti se tak Jménem krále vyhýbá největšímu problému, kterým Bathory trpěla – dvacet jezdců je prostě dvacet jezdců, družina státního úředníka a ne celá uherská a turecká armáda. A co se týče exaltace místního kněze – je to jen taková figurka pro zasmání, která ale přesto upomíná na to, jak velkou roli hrála víra v Boha (a Ďábla) ve středověku…
Na každý pád mě snímek potěšil – na tento typ filmů si do kina zajdu rád a jsem vděčný za žánrovou pestrost – český film nejsou jen stokrát ohrané a nudné (hořké) komedie ze současnosti… jen ty holčiny, které měli blíže spíše k desátým než dvacátým narozeninám, by se nemusely při každé sebeméně nevhodné příležitosti tak chichotat…
Hodnocení: 65%
Případ nevěrné Kláry – předlohu jsem nečetl a poslední filmy podle Viewegha se mi vůbec nelíbily, atraktivitu tomuto snímku dodává fakt, že je to vlastně italský snímek natočený v Praze (s několika scénami v Benátkách) s italskými herci v hlavních rolích (Aňa Geislerová jako profesorka se mihne jen v několika scénách, stejně jako Miroslav Šimůnek, ten princ ze Z pekla štěstí). Film pak stojí na několika následujících pilířích: - neokoukané tváře (i když zrovna představitel Lucy, Klářina přítele, mi přišel vyloženě odpudivý), herci ochotní sehrát daleko odvážnější erotické scény než jejich čeští kolegové (muži i ženy – a nahota se tu neomezuje jen na poprsí a pozadí, a pokud budou dámy a gayové dávat dobrý pozor, také si přijdou na své) – a taky naprosto otřesný český dabing.
Přiznám se bez mučení, že k pozitivnějšímu hodnocení snímku u mě dosti napomáhá naplnění mých estetických tužeb – ženy často nosí elegantní brýle a pokud se svléknou od pasu dolů, mají nezanedbatelný proužek. Klára je navíc opravdu hezká, tím typem ocelově chladné sexuality Sedmé z Devíti ze Star Trek: Voyager. Nejhorší mi tak kupodivu na celém snímku přišel samotný příběh…
Hodnocení: 50%
Poté jsem chtěl zajít na Pařbu ve Vegas, nicméně sál byl tak naplněn, že jsem se ani nedostal dovnitř a už v přístupové chodbičce jsem se musel otočit a jít na Nedodržený slib – filmy z druhé světové války a o holocaustu už mně šíleně nudí, tenhle měl navíc hodně přes dvě hodiny a při vší úctě k životním zkušenostem pána, podle jehož osudů byl snímek natočen, neobsahuje prakticky nic, co bychom už neviděli jinde a lépe. Schindlerův seznam s největší pravděpodobností nepřekoná nic, ale i v historii domácí kinematografie (film vznikal ve slovensko-české koprodukci pod vedením českého režiséra – je zajímavé, jak často si Slováci zvou právě ty české – loni to byl například Zdeněk Tyc se snímkem Malé oslavy).
Spolu s hlavním protagonistou projdeme několik prostředí a dob – nejprve poznáme život slovenských Židů před válkou, během války, transporty, lágr, chvilka osvěžení přijde v plicním sanatoriu, kde si mladík poprvé zatrtká se sympatickou zrzkou, klášter, život partyzánů a pak už je konečně po válce a mladý muž se vrací domů, aby tam našel jen nové nájemníky a pár starých fotografií na půdě. Pokud jste dosud žádný film o holocaustu neviděli, budete možná nadšení, v opačném případě budete sedět, koukat a říkat si: Daleká cesta, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Poslední vlak, Kapitán Dabač. Skvěle to vyslovuje Kate Winslet v seriálu Extras:
Andy: „I'd just like to say, I think, you know, you doing this is so commendable. Using your profile to keep the message alive about the Holocaust.“
Kate Winslet: „My God, I'm not doing it for that. I don't think we really need another film about the Holocaust, do we? It's, like, how many have there been? You know, we get it, it was grim, move on. No, I'm doing it because I've noticed that if you do a film about the Holocaust,
guaranteed an Oscar.“
Hodnocení: 60%
Víno roku jsem nestihnul celé, kvůli výše zmíněné roztahané lahůdce mi uniklo prvních dvacet minut filmu, ale zas tak o moc jsem nepřišel – máte-li rádi víno, sáhněte raději po snímcích jako Dobrý ročník, Bokovka nebo klidně po pálavských Bobulích. Alan Rickman je v roli distingovaného britského degustátora úžasný, ale to je asi tak všechno. A taky prý podle skutečné události.
Hodnocení: 50%
Pařba ve Vegas – druhou a poslední projekci jsem konečně stihnul – a jsem rád, protože toto byl suverénně nejlepší film celé noci – stejné překvapení jako minulý rok Juno. Představte si následující situaci: za tři hodiny je svatba, hosté se pomalu trousí, nevěsta i rodiče jsou nervózní. Normálka? Nevím, nikdy jsem na svatbě nebyl. V tomto případě ale mají trochu jiný důvod, než by se mohlo zdát – ženich není přítomen. Spolu se třemi kamarády odjeli před třemi dny kamsi na rozlučku se svobodou a od té doby o nich nejsou žádné zprávy. Konečně se nevěsta jednomu z kamarádů dovolá, ale to, co jí dotyčný musí říct, zavání sakra velkým průšvihem…
Komentáře k tomuto filmu varují, že jej asi nepochopí ženy ani abstinenti. Přestože piju jen velmi málo a přes určité femininní rysy mé povahy jsem si tento snímek opravdu užil. Původní název snímku (v překladu Kocovina) dává tušit, co se asi stalo – těžko ale říct, jak se s normální představou o tomto ne zrovna příjemném after efektu slučuje totálně zdemolované hotelové apartmá, tygr v koupelně, bílá slepice, mimino ve skříni a zmizení ženicha. Následuje série neuvěřitelných a absurdních scének, které nenechají vydechnou a jejichž kadence rozhodně neklesá – totální úlet pak nastane, když v samém závěru objeví fotoaparát dokumentující ty události, které si nikdo z účastníků nevybavuje – a že je to síla. Přišlo mi, že někdo prohodil označení o přístupnosti – Víno roků od 15ti a Pařba od dvanácti? A abych nezapomněl, hraje tam i má oblíbená Heather Graham, herečka s roztomilým obličejem, která po dvou filmech, ve kterých hrála pornoherečku (Hříšné noci a Guru) tentokrát vystřihla striptérku.
Hodnocení: 90%
Třešničkou na dortu pak byla návštěva konce 3D snímku Krvavý Valentýn 3D. Film samotný těžce nezajímavý, jeho kvality ale spočívaly právě v onom třetím rozměru. Seděl jsem ve čtvrté řadě od plátna a byl to vážně zážitek… když vám někdo před očima zabodne krumpáč pod čelist, vytrhne ji a ta se pak se sprškou krve rozletí přímo na vás, je to zážitek.
Zajímavé bylo, že postavy často koukaly do publika, což jen přispívalo pocitu, že jste u toho.
Hodnocení: 50%
Dojel jsem domů ve čtvrt na osm a spal do půl dvanácté. Příště jdu zase :-)
Read more!
Při výběru projekcí jsem se řídil dvěma pravidly: shlédnout co nejvíce celých filmů a hlavně takové, které nejsou tolik dostupné. Vzhledem k tomu, že Koralínu a svět za tajnými dveřmi i Star Trek jsem už viděl a ostatní mainstreamové hity typu Terminator Salvation, Noc v muzeu 2 nebo Andělé a démoni mně příliš nelákají (i když právě pro tyto filmy jsou multiplexy ideální) a extrémně špatné filmy typu Hannah Montana si nejraději vychutnávám soukromí, bylo celkem jasné, na co půjdu. Navíc jsem se alespoň ve většině případů vyhnul nechutným tlačenicím.
Jak tedy probíhala moje druhá filmová noc? Než přejdu k samotným filmům, rád bych se zastavil u nedělitelné součásti každého představení v multiplexu – reklamy a trailery. Velmi mě potěšilo, že už na mně před každým filmem neskáče šílenost propagující server Libimseti.cz („Tohle je Láďa, dřív chodil pařit sám…“), z té mi už tekly nervy. Trailery už byly zajímavější – jsem zvědavý na snímek Hodinu nevíš podle příběhu heparinového vraha i na horor Juraje Herze T.M.A., obavy vyvolává staronový projekt Miloše Formana Dobře placená procházka (viděl jsem televizní verzi z šedesátých let, kterou Forman spolurežíroval a nepřijde mi to moc jako námět na celovečerní film). Trailer na Případ nevěrné Kláry mě utvrdil v tom, že bych na ten film měl přece jen zajít – a svým způsobem jsem ani nebyl zklamán. Viz níže. Vrcholem trailerové sekce pak byly upoutávky na Zack a Miri točí porno (už jsem to viděl, ale asi si na to taky zajdu do kina) a pak taky na Hanebný parchanty, remake italského béčkového snímku Ten prokletý obrněný vlak (doporučuji) v režii Quentina Tarantina s Bradem Pitem jakožto drsným velitelem, co chce po své sebrance od každého sto nacistických skalpů – doslova. Rána baseballkou do nacistické palice i Hitler vřískající „nein, nein, nein“ mně přiměly se na tenhle film hodně těšit.
Jako první přišla na řadu česká detektivka ze třináctého století Jménem krále (Petr Nikolaev, ČR, 2009) s Karlem Rodenem a dalšími ve většině případů známými herci (a taky s hudebníkem Petrem Traxlerem, který vystupoval už v baladě O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, ke které také složil hudební doprovod). Předlohu jsem nečetl, nicméně o jednu autorovu sbírku povídek jsem už zakopl a nebylo to špatné počtení – dalo by se říct, že mám tento typ historických detektivek docela rád (ať už se jedná o případy soudce Ti z Číny) – řešitelé nemají k dispozici vymoženosti typu otisků prstů nebo stopy DNA, musí si vystačit pouze s logikou, znalostí prostředí a pomocníky, kteří za ně udělají špinavou práci v podhradí či slumu.
Nejde tu ale jen o řešení záhady zamčeného pokoje a kdo zabil všechny ty lidi (bodycount na české poměry neobvykle vysoký:), ale spíše o vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými, které jsou o to zajímavější, že detektiv – královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu – je také určitým způsobem citově zainteresován.
Největší vadou snímku je jeho přílišná televiznost – původně byl určen jako pilotní snímek pro seriál TV Nova. Nečekejte také žádné vizuální orgie typu Bathory, obrazové vrcholy snímku jsou podkreslené pouze rozptýleným slunečním svitem dopadajícím skrze úzká okna. Holt třinácté století… Díky své komornosti se tak Jménem krále vyhýbá největšímu problému, kterým Bathory trpěla – dvacet jezdců je prostě dvacet jezdců, družina státního úředníka a ne celá uherská a turecká armáda. A co se týče exaltace místního kněze – je to jen taková figurka pro zasmání, která ale přesto upomíná na to, jak velkou roli hrála víra v Boha (a Ďábla) ve středověku…
Na každý pád mě snímek potěšil – na tento typ filmů si do kina zajdu rád a jsem vděčný za žánrovou pestrost – český film nejsou jen stokrát ohrané a nudné (hořké) komedie ze současnosti… jen ty holčiny, které měli blíže spíše k desátým než dvacátým narozeninám, by se nemusely při každé sebeméně nevhodné příležitosti tak chichotat…
Hodnocení: 65%
Případ nevěrné Kláry – předlohu jsem nečetl a poslední filmy podle Viewegha se mi vůbec nelíbily, atraktivitu tomuto snímku dodává fakt, že je to vlastně italský snímek natočený v Praze (s několika scénami v Benátkách) s italskými herci v hlavních rolích (Aňa Geislerová jako profesorka se mihne jen v několika scénách, stejně jako Miroslav Šimůnek, ten princ ze Z pekla štěstí). Film pak stojí na několika následujících pilířích: - neokoukané tváře (i když zrovna představitel Lucy, Klářina přítele, mi přišel vyloženě odpudivý), herci ochotní sehrát daleko odvážnější erotické scény než jejich čeští kolegové (muži i ženy – a nahota se tu neomezuje jen na poprsí a pozadí, a pokud budou dámy a gayové dávat dobrý pozor, také si přijdou na své) – a taky naprosto otřesný český dabing.
Přiznám se bez mučení, že k pozitivnějšímu hodnocení snímku u mě dosti napomáhá naplnění mých estetických tužeb – ženy často nosí elegantní brýle a pokud se svléknou od pasu dolů, mají nezanedbatelný proužek. Klára je navíc opravdu hezká, tím typem ocelově chladné sexuality Sedmé z Devíti ze Star Trek: Voyager. Nejhorší mi tak kupodivu na celém snímku přišel samotný příběh…
Hodnocení: 50%
Poté jsem chtěl zajít na Pařbu ve Vegas, nicméně sál byl tak naplněn, že jsem se ani nedostal dovnitř a už v přístupové chodbičce jsem se musel otočit a jít na Nedodržený slib – filmy z druhé světové války a o holocaustu už mně šíleně nudí, tenhle měl navíc hodně přes dvě hodiny a při vší úctě k životním zkušenostem pána, podle jehož osudů byl snímek natočen, neobsahuje prakticky nic, co bychom už neviděli jinde a lépe. Schindlerův seznam s největší pravděpodobností nepřekoná nic, ale i v historii domácí kinematografie (film vznikal ve slovensko-české koprodukci pod vedením českého režiséra – je zajímavé, jak často si Slováci zvou právě ty české – loni to byl například Zdeněk Tyc se snímkem Malé oslavy).
Spolu s hlavním protagonistou projdeme několik prostředí a dob – nejprve poznáme život slovenských Židů před válkou, během války, transporty, lágr, chvilka osvěžení přijde v plicním sanatoriu, kde si mladík poprvé zatrtká se sympatickou zrzkou, klášter, život partyzánů a pak už je konečně po válce a mladý muž se vrací domů, aby tam našel jen nové nájemníky a pár starých fotografií na půdě. Pokud jste dosud žádný film o holocaustu neviděli, budete možná nadšení, v opačném případě budete sedět, koukat a říkat si: Daleká cesta, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Poslední vlak, Kapitán Dabač. Skvěle to vyslovuje Kate Winslet v seriálu Extras:
Andy: „I'd just like to say, I think, you know, you doing this is so commendable. Using your profile to keep the message alive about the Holocaust.“
Kate Winslet: „My God, I'm not doing it for that. I don't think we really need another film about the Holocaust, do we? It's, like, how many have there been? You know, we get it, it was grim, move on. No, I'm doing it because I've noticed that if you do a film about the Holocaust,
guaranteed an Oscar.“
Hodnocení: 60%
Víno roku jsem nestihnul celé, kvůli výše zmíněné roztahané lahůdce mi uniklo prvních dvacet minut filmu, ale zas tak o moc jsem nepřišel – máte-li rádi víno, sáhněte raději po snímcích jako Dobrý ročník, Bokovka nebo klidně po pálavských Bobulích. Alan Rickman je v roli distingovaného britského degustátora úžasný, ale to je asi tak všechno. A taky prý podle skutečné události.
Hodnocení: 50%
Pařba ve Vegas – druhou a poslední projekci jsem konečně stihnul – a jsem rád, protože toto byl suverénně nejlepší film celé noci – stejné překvapení jako minulý rok Juno. Představte si následující situaci: za tři hodiny je svatba, hosté se pomalu trousí, nevěsta i rodiče jsou nervózní. Normálka? Nevím, nikdy jsem na svatbě nebyl. V tomto případě ale mají trochu jiný důvod, než by se mohlo zdát – ženich není přítomen. Spolu se třemi kamarády odjeli před třemi dny kamsi na rozlučku se svobodou a od té doby o nich nejsou žádné zprávy. Konečně se nevěsta jednomu z kamarádů dovolá, ale to, co jí dotyčný musí říct, zavání sakra velkým průšvihem…
Komentáře k tomuto filmu varují, že jej asi nepochopí ženy ani abstinenti. Přestože piju jen velmi málo a přes určité femininní rysy mé povahy jsem si tento snímek opravdu užil. Původní název snímku (v překladu Kocovina) dává tušit, co se asi stalo – těžko ale říct, jak se s normální představou o tomto ne zrovna příjemném after efektu slučuje totálně zdemolované hotelové apartmá, tygr v koupelně, bílá slepice, mimino ve skříni a zmizení ženicha. Následuje série neuvěřitelných a absurdních scének, které nenechají vydechnou a jejichž kadence rozhodně neklesá – totální úlet pak nastane, když v samém závěru objeví fotoaparát dokumentující ty události, které si nikdo z účastníků nevybavuje – a že je to síla. Přišlo mi, že někdo prohodil označení o přístupnosti – Víno roků od 15ti a Pařba od dvanácti? A abych nezapomněl, hraje tam i má oblíbená Heather Graham, herečka s roztomilým obličejem, která po dvou filmech, ve kterých hrála pornoherečku (Hříšné noci a Guru) tentokrát vystřihla striptérku.
Hodnocení: 90%
Třešničkou na dortu pak byla návštěva konce 3D snímku Krvavý Valentýn 3D. Film samotný těžce nezajímavý, jeho kvality ale spočívaly právě v onom třetím rozměru. Seděl jsem ve čtvrté řadě od plátna a byl to vážně zážitek… když vám někdo před očima zabodne krumpáč pod čelist, vytrhne ji a ta se pak se sprškou krve rozletí přímo na vás, je to zážitek.
Zajímavé bylo, že postavy často koukaly do publika, což jen přispívalo pocitu, že jste u toho.
Hodnocení: 50%
Dojel jsem domů ve čtvrt na osm a spal do půl dvanácté. Příště jdu zase :-)
Read more!
čtvrtek 14. srpna 2008
České filmy 2007: ...a bude hůř
Název dnešního příspěvku nemá evokovat (ani ewokovat a už vůbec ne yodovat:-) přicházející úpadek (či nedohlednost zlepšení situace) českého filmu, ale jedná se naopak o název nebojím se říci až mimořádného filmu, který v lonském roce a v našich končinách vznikl. Zároveň bych tímto rád započal reflexi loňského roku... aneb jaké celovečerní filmy se u nás urodily. A začneme režisérem. Za snímkem ...a bude hůř stojí režisér Petr Nikolaev, který k dnešnímu dni natočil tři celovečerní filmy - kromě tohoto ještě Báječná léta pod psa (1997), Kousek nebe (2005). Báječná léta jsou vcelku zdařilou adaptací románu Michala Wiewegha, dost možná i tou dosud nejzdařilejší. Tento film je myslím celkem známý, takže se jím nebudu příliš zabývat (byli jsme na něm se školou, erotické pasáže jsme jako tehdejší primáni přijali s velkým nadšením).
Po několika televizních projektech (viz. jeho filmografii na ČSFD) se do kin vrátil snímkem mnohem netypičtějším - romancí odehrávající se v padesátých letech v komunistickém vězení, s příznačným názvem Kousek nebe (2005), kterým je pro hlavní protagonisty právě láska.
Minulý rok pak natočil svůj zatím poslední film, ...a bude hůř, ve kterém pokračuje v tradici svých netypických filmů. Už podruhé je to adaptace literárního textu, tentokrát ovšem knihy, o které (a vlastně ani o jejím autorovi) jsem předtím v životě neslyšel - Děti ráje od Jana Pelce.
Děj příběhu je opět zasazen do doby už ne tak nedávno minulé (sedmdesátá a osmdesátá léta) a jejími (anti)hrdiny jsou máničky, kaliči, příživníci, lidé na okraji společnosti a další "nepřátelé režimu," u kterých se stírá hranice mezi disidentstvím a neschopností zařadit se do (jakékoli, nejen komunistické) společnosti (jen pro vysvětlení, za máničky byli považováni muži, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy a většinou nesplňovali parametry správného socialistického budovatele).
Ještě jednou připomínám, že se v tomto filmu nejedná o ono uhlazené disidentsví reprezentované třeba Václavem Havlem, chartisty atd., ale především takovými lidmi, kterým se dnes říká houmlesáci a feťáci.
Na začátku vypadají všechny postavy dost nesympaticky, ať už protagonisté nebo antagonisté v podobě všude číhající VB a STB. Postupem času ale jejich kaličská povaha ustupuje do pozadí a zjišťujeme, že jsou svým zvláštním způsobem docela sympatičtí - sice bych s nimi nechtěl posedět v hospodě ani je nenechal přespat v bytě, ale jako postavy příběhu jsou snesitelní. Sympatičtí jsou proto, že jsou rovněž bojovníci proti totalitnímu útlaku, bojují za právo žít si po svém a ne být jen další ovcí ve stádě. I když jsou v podstatě na okraji společnosti, dokážou se docela dobře zabavit sami, ať už uspořádáním fotbálku, zpíváním přisprostlých nebo drogami nabitých písniček na notoricky známé nápěvy ("Když makovičky zrály, tak všichni hašiši vesele se smáli. A když pak fetovali, zpívali Viktoria...") a rovněž tak i až nezřízenému sexuálním životu (to není kritika, ale čirá závist:-), jsou schopni i tolerance k odlišné sexuální orientaci.
Postupem času ale útoky státní moci nabývají na intenzitě a skupina se rozpadá - letec z Bitvy o Anglii zvaný Lesní muž je zavřen do blázince, kde spáchá sebevraždu, kamarádka hlavního protagonisty Olina, Olina:-), je zavřená do pasťáku, odkud se ji Olin snaží po vzoru Nicka Twispa vysvobodit. Nicméně Československo je jedno veliké vězení, odkud se lidem jako jsou oni nikdy nepodaří utéci...
Z černobíle nasnímaného a většinou jen neherci obsazeného filmu (vzpomínám si snad jen na epizodní roli Vladimíra Škultétyho) ve mně nakonec nezůstal dojem odporného, depresivního filmu o santusácích, ale několik úžasných a velmi pozitivních scén (nahá Olina opírající se o strom, svatby, oblety kamery kolem zříceniny hradu, na kterém se ukrývají uprchlíci a radují se z - i když jen dočasné - volnosti...).
Pokud si právě teď říkáte, jak vám něco takového mohlo v multiplexu uniknout, tak vězte, že se tento film dlouho po premiéře uváděl jen po hospodách z promítačky a až dodatečně byl uveden v normálních kinech a na DVD (jsem rád, že jsem jej v hospodě neviděl, já osobně bych si jej tak nevychutnal).
A ještě text distributora, tentokrát velmi originální:
Tři hlasy nad knihou A bude hůř: Ivan Sviták: Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu. Rio Preisner: Manichejský pansexualismus Dětí ráje bych v té souvislosti definoval jako pasivní antipolitičnost (sebe)zotročených mas v konfrontaci s aktivní antipolitičností otrokářské nomenklatury. Egon Bondy: Rio Preisner a snad i jiní nedovedou v Pelcových Dětech ráje asi číst nic jiného než ty partie o šoustání. Věru není v nich jádro tohoto textu. (...) Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Borroughsové a Bukowští.
Hodnocení: 80%. Nominováno na Českého lva za režii, výtvarný počin a plakáty, nicméně nominace zůstaly neproměněny. Read more!
Po několika televizních projektech (viz. jeho filmografii na ČSFD) se do kin vrátil snímkem mnohem netypičtějším - romancí odehrávající se v padesátých letech v komunistickém vězení, s příznačným názvem Kousek nebe (2005), kterým je pro hlavní protagonisty právě láska.
Minulý rok pak natočil svůj zatím poslední film, ...a bude hůř, ve kterém pokračuje v tradici svých netypických filmů. Už podruhé je to adaptace literárního textu, tentokrát ovšem knihy, o které (a vlastně ani o jejím autorovi) jsem předtím v životě neslyšel - Děti ráje od Jana Pelce.
Děj příběhu je opět zasazen do doby už ne tak nedávno minulé (sedmdesátá a osmdesátá léta) a jejími (anti)hrdiny jsou máničky, kaliči, příživníci, lidé na okraji společnosti a další "nepřátelé režimu," u kterých se stírá hranice mezi disidentstvím a neschopností zařadit se do (jakékoli, nejen komunistické) společnosti (jen pro vysvětlení, za máničky byli považováni muži, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy a většinou nesplňovali parametry správného socialistického budovatele).
Ještě jednou připomínám, že se v tomto filmu nejedná o ono uhlazené disidentsví reprezentované třeba Václavem Havlem, chartisty atd., ale především takovými lidmi, kterým se dnes říká houmlesáci a feťáci.
Na začátku vypadají všechny postavy dost nesympaticky, ať už protagonisté nebo antagonisté v podobě všude číhající VB a STB. Postupem času ale jejich kaličská povaha ustupuje do pozadí a zjišťujeme, že jsou svým zvláštním způsobem docela sympatičtí - sice bych s nimi nechtěl posedět v hospodě ani je nenechal přespat v bytě, ale jako postavy příběhu jsou snesitelní. Sympatičtí jsou proto, že jsou rovněž bojovníci proti totalitnímu útlaku, bojují za právo žít si po svém a ne být jen další ovcí ve stádě. I když jsou v podstatě na okraji společnosti, dokážou se docela dobře zabavit sami, ať už uspořádáním fotbálku, zpíváním přisprostlých nebo drogami nabitých písniček na notoricky známé nápěvy ("Když makovičky zrály, tak všichni hašiši vesele se smáli. A když pak fetovali, zpívali Viktoria...") a rovněž tak i až nezřízenému sexuálním životu (to není kritika, ale čirá závist:-), jsou schopni i tolerance k odlišné sexuální orientaci.
Postupem času ale útoky státní moci nabývají na intenzitě a skupina se rozpadá - letec z Bitvy o Anglii zvaný Lesní muž je zavřen do blázince, kde spáchá sebevraždu, kamarádka hlavního protagonisty Olina, Olina:-), je zavřená do pasťáku, odkud se ji Olin snaží po vzoru Nicka Twispa vysvobodit. Nicméně Československo je jedno veliké vězení, odkud se lidem jako jsou oni nikdy nepodaří utéci...
Z černobíle nasnímaného a většinou jen neherci obsazeného filmu (vzpomínám si snad jen na epizodní roli Vladimíra Škultétyho) ve mně nakonec nezůstal dojem odporného, depresivního filmu o santusácích, ale několik úžasných a velmi pozitivních scén (nahá Olina opírající se o strom, svatby, oblety kamery kolem zříceniny hradu, na kterém se ukrývají uprchlíci a radují se z - i když jen dočasné - volnosti...).
Pokud si právě teď říkáte, jak vám něco takového mohlo v multiplexu uniknout, tak vězte, že se tento film dlouho po premiéře uváděl jen po hospodách z promítačky a až dodatečně byl uveden v normálních kinech a na DVD (jsem rád, že jsem jej v hospodě neviděl, já osobně bych si jej tak nevychutnal).
A ještě text distributora, tentokrát velmi originální:
Tři hlasy nad knihou A bude hůř: Ivan Sviták: Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu. Rio Preisner: Manichejský pansexualismus Dětí ráje bych v té souvislosti definoval jako pasivní antipolitičnost (sebe)zotročených mas v konfrontaci s aktivní antipolitičností otrokářské nomenklatury. Egon Bondy: Rio Preisner a snad i jiní nedovedou v Pelcových Dětech ráje asi číst nic jiného než ty partie o šoustání. Věru není v nich jádro tohoto textu. (...) Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Borroughsové a Bukowští.
Hodnocení: 80%. Nominováno na Českého lva za režii, výtvarný počin a plakáty, nicméně nominace zůstaly neproměněny. Read more!
pondělí 21. července 2008
Sofia Coppola... a její Marie Antoinetta
Netroufám si odhadnout, kolika čtenářům nepříliš postihnutým světem filmu tohle jméno něco říká. Každopádně o ní chci dnes psát, takže pokud vám toto jméno říká jen málo nebo nic, tak jste na správném blogu.
Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).
Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.
Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.
Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.
Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....
Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.
Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...
Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)
Read more!
Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).
Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.
Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.
Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.
Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....
Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.
Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...
Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)
Read more!
pátek 18. července 2008
Bathory... spíše komentář než recenze
Čtyři dny po premiéře, v pondělí 14.7.2008 jsem navštívil projekci zatím posledního Jakubiskova filmu. Nebylo to nejhorší. 70%
Zdá se, že kampaň, která se rozběhla Českou televizí nese své ovoce - ve Velkém špalíčku bylo natřískáno při premiéře, při odpolední projekci byly volné jen první čtyři řady a na dnešní večer zbývá jen pár míst.
Pokud jste už četli některé komentáře a recenze, zde se nedozvíte příliš nového. Ne že bych chtěl neustále dokola omílat známá fakta, pravdou ovšem je, že většina věcí, které jsou filmu vytýkány, jsou založena na pravdě. Takže: Bathory je dost dobře možná nejdražším česko-slovenským filmem všech dob, i když to se - vzhledem k inflaci - dost těžko počítá. Marketa Lazarová mohla být dost dobře ještě dražší. Skoro jistě je ale nejdražším filmem vzniklým v těchto končinách po roce 1989 - bez zajímavosti není ani to, že Jakubisko finančně překonal sám sebe svým - opět česko-sloveským - filmem Nejasná zpráva o konci světa z roku 1997.
Jakubiskovi se tentokrát podařilo natočit docela dobrý film. Největším problémem tu ale není stopáž (140 minut je sice trošku moc, zvláště v poslední části je film hodně natahovaný a pravděpodobně se dočkáme prodloužené verze v podobě seriálu), ale naprosto otřesné bitevní scény (možná jsem namlsaný z Pána prstenů, ale bojiště tu působí skutečně poloprázdně, jako by všichni komparzisti byli jen v prvním plánu a ve druhém už ne.) a především absolutní nedostatek kamerových filtrů. Co z toho, že pan Brabec umí vytvořit "atmosféru," když to celé působí jako natáčené pro televizi?
Tím ale můj výčet chyb totoho filmu kupodivu končí. Bolek Polívka už není ten věčně ožralý Bohuš, dokonce tu pod vrstvami vousů působí až důstojně. Jeho pomocník - novic Cyril je prostě normální puberťák, i když v mnišské kutně, naštěstí byl Mádlův hlas předabován někým jiným (i když v nedávno odvysílaném filmu o filmu mu byl hlas ponechán). Jejich vynálezy jsou zábavné (komu se náhodou nezdají, doporučuji shlédnout přinejmenším začátek filmu Andrej Rublev), Polívkův mnich tak vzdává nejen poctu detektivnímu duu ze Jména růže, ale i samotnému Leonardu Da Vinci - už tím, že své zápisky píše pomocí zrcátka. Snesitelné jsou i výkony Lucie Vondráčkové a ostatních "mladých služebných."
Pomalu se dostávám k hlavním protagonistům. Caravaggia necháme stranou, stejně tak Nádaždyho a soustřeďmě se pouze na Thurza (Roden), Darvulii (Deana Jakubisková-Horváthová) a samotnou Erzébeth (Anna Friel). Především kvůli jejich výkonům stojí dle mého názoru tento film za zhlédnutí. Především Erzébeth se skutečně povedla, je to silná žena, navíc i velmi krásná. Roden tu hraje svého klasického záporáka a hraje ho dobře. Jakubiskova manželka a producentka filmu v jedné osobě sice není až tak výrazná, ale rozhodně se vedle nich neztratí.
Nejvíce mne zaujaly psychedelické scény, ve kterých hlavní hrdinka bloumá pološílená po hradě, jsou skutečně velmi sugestivní. Nebýt výše zmíněných chyb, byl by to skutečně památný film, takhle je to pouze 70%. Read more!
Zdá se, že kampaň, která se rozběhla Českou televizí nese své ovoce - ve Velkém špalíčku bylo natřískáno při premiéře, při odpolední projekci byly volné jen první čtyři řady a na dnešní večer zbývá jen pár míst.
Pokud jste už četli některé komentáře a recenze, zde se nedozvíte příliš nového. Ne že bych chtěl neustále dokola omílat známá fakta, pravdou ovšem je, že většina věcí, které jsou filmu vytýkány, jsou založena na pravdě. Takže: Bathory je dost dobře možná nejdražším česko-slovenským filmem všech dob, i když to se - vzhledem k inflaci - dost těžko počítá. Marketa Lazarová mohla být dost dobře ještě dražší. Skoro jistě je ale nejdražším filmem vzniklým v těchto končinách po roce 1989 - bez zajímavosti není ani to, že Jakubisko finančně překonal sám sebe svým - opět česko-sloveským - filmem Nejasná zpráva o konci světa z roku 1997.
Jakubiskovi se tentokrát podařilo natočit docela dobrý film. Největším problémem tu ale není stopáž (140 minut je sice trošku moc, zvláště v poslední části je film hodně natahovaný a pravděpodobně se dočkáme prodloužené verze v podobě seriálu), ale naprosto otřesné bitevní scény (možná jsem namlsaný z Pána prstenů, ale bojiště tu působí skutečně poloprázdně, jako by všichni komparzisti byli jen v prvním plánu a ve druhém už ne.) a především absolutní nedostatek kamerových filtrů. Co z toho, že pan Brabec umí vytvořit "atmosféru," když to celé působí jako natáčené pro televizi?
Tím ale můj výčet chyb totoho filmu kupodivu končí. Bolek Polívka už není ten věčně ožralý Bohuš, dokonce tu pod vrstvami vousů působí až důstojně. Jeho pomocník - novic Cyril je prostě normální puberťák, i když v mnišské kutně, naštěstí byl Mádlův hlas předabován někým jiným (i když v nedávno odvysílaném filmu o filmu mu byl hlas ponechán). Jejich vynálezy jsou zábavné (komu se náhodou nezdají, doporučuji shlédnout přinejmenším začátek filmu Andrej Rublev), Polívkův mnich tak vzdává nejen poctu detektivnímu duu ze Jména růže, ale i samotnému Leonardu Da Vinci - už tím, že své zápisky píše pomocí zrcátka. Snesitelné jsou i výkony Lucie Vondráčkové a ostatních "mladých služebných."
Pomalu se dostávám k hlavním protagonistům. Caravaggia necháme stranou, stejně tak Nádaždyho a soustřeďmě se pouze na Thurza (Roden), Darvulii (Deana Jakubisková-Horváthová) a samotnou Erzébeth (Anna Friel). Především kvůli jejich výkonům stojí dle mého názoru tento film za zhlédnutí. Především Erzébeth se skutečně povedla, je to silná žena, navíc i velmi krásná. Roden tu hraje svého klasického záporáka a hraje ho dobře. Jakubiskova manželka a producentka filmu v jedné osobě sice není až tak výrazná, ale rozhodně se vedle nich neztratí.
Nejvíce mne zaujaly psychedelické scény, ve kterých hlavní hrdinka bloumá pološílená po hradě, jsou skutečně velmi sugestivní. Nebýt výše zmíněných chyb, byl by to skutečně památný film, takhle je to pouze 70%. Read more!
sobota 5. července 2008
Duhové pivní tácky za padesát ká
Dnešní příspěvek nebude ani tak o pivu, jako spíše o DVDčkách. A to konkrétně o těch discích, kterým se začalo říkat příbaly a bývají pravidelnou (Blesk, Aha!, Šíp) i méně pravidelnou (Právo, MF Dnes) součástí téměř všech českých celostátních deníků. Originál DVDčko za pade, to je přece krása! Koho zajímá, že to nemá plastikový obal? Záleží na tom, co od DVD očekáváte: vaše pocity by se pak mohly vyjímat na škále od naprosté spokojenosti až po naprosté zklamání až znechucení. A někdy, možná jako právě já, se na té škále budete pohybovat - v mém případě ale k tomu horšímu konci... Neklame-li mne paměť, začal trend přibalování audiovizuálního obsahu díky počítačovým hrám, přesněji řečeno v roce 1997 díky časopisu Score (podle informací uvedených v jubilejním čísle 100 tou proslulou první vlaštovkou měla být hra Wizardry VII), i když nevylučuji, že prvenství mohlo připadnout nějakému audio CD. Historie toho, jak se tři české herní časopisy (v té době především Score, Level a na chvostu Gamestar) předháněly v tom, který bude mít více CD, více her (Score dnes suverénně vede se čtyřmi do měsíce) a kdy to přesně bylo je sice vcelku zajímavá, ale poněkud mimo tento článek.
První DVD byla k dispozici už koncem roku 1996 (v Japonsku), do světa se protlačila až na jaře následujícího roku. Jako každá nová technologie byla i tato poměrně drahá - jeden film bratru za 700,- i víc. Trvalo celé čtyři roky, než jejich prodej převýšil prodej videokazet, u nás jsme si museli ještě nějaký ten rok počkat. První DVD filmy jako příloha u high-tech magazínů (např. Stereo&Video) se objevily teprve v roce 2004. Jejich cena byla sice nižší než ta v obchodech (200-300 KČ), ovšem dle mého největší impulz přišel v podobě Levných knih, které ve stejném roce založily řadu Zlatý fond světového filmu, kdy se cena jejich disků snížila na sympatických 99,-. Za tuto příjemnou sumičku jste ale obdrželi pouze samotný film s českými (a později i slovenskými) titulky, se sbírkou trailerů na následující filmy. Dabing je na těchto discích přítomen jen výjimečně - např. na DVD Ran. Ono se to u klubových filmů ani nevyplatí dabovat. Mně osobně absence české zvukové stopy u takové Sedmé pečeti vůbec nemrzela, ostatně cílová skupina, pro kterou se tento druh filmů vydává, si většinou potrpí na původní znění s titulky. Právě titulky jsou ale častou bolístkou starších LK filmů, přesněji řečeno jejich zmršené časování a rychlé mizení (já čtu velmi rychle, ale občas jsem to ani já nestihl). Pro případné zájemce - pornofilmy v nabídce LK český dabing mají...
Pár filmů se jako novinová příloha objevilo už v roce 2006 (Samotáři), pravý boom začal až na jaře následujícího roku. Většinou to byly (alespoň dle mé zkušenosti) ty samé verze, jaké bylo možné koupit v klasickém provedení (Nekonečný příběh vyšel v podstatě až tehdy, regulérní vydání bylo velmi brzy po vylisování staženo z prodeje kvůli problémům se zahraničním vlastníkem práv). Brzy se ale začaly dít věci...
Během prázdnin 2007 vyšla pod hlavičkou Aha! série starých českých filmů. Oproti klasické verzi z Filmexportu byla ovšem ochuzená o všechny bonusy a většinou i o všechny titulkové sady (zůstala jen ta česká, a to ještě ne vždycky). Cena poklesla téměř na desetinu (DVD Filmexportu stojí stabilně 299,-), obsah se redukoval na samotný film. To ovšem není nic proti zvěrstvu, které přinesl film Křižáci (Blesk 13.3.2008, i když pravděpodobně jen přebrali verzi od distributora) - širokoúhlý historický epos osekaný na formát 4:3. Další ránu mi dala distribuční společnost Terran jí uvedeným filmem Wernera Herzoga Woyzeck - absenci jakéhokoliv menu, to bych nějak přešel, ale že se nenamáhali osadit disk původní zvukovou stopou, to je zločin!
Řitka video takto ze začátku vydávala sovětské válečné filmy. Prosím, to bych přežil. MF Dnes a seriály z BBC titulky také právě neoplývají a leckdy jim chybí i původní anglická stopa. Tyto prázdniny nás ale chce Aha! zavalit filmy z produkce studia Universal, kde rovněž nebude původní zvuk. Krása, zrovna V kůži Johna Malkoviche jsem si chtěl pořídit. Kdybych to udělal, po zjištění pravého stavu věcí bych si tu stříbrnou placku nejspíš vzal do hospody jako podtácek na kofolu. Jednu výhodu to ale má: moje peněženka si odpočine, v červenci budu kupovat jen Červeného trpaslíka...
Read more!
První DVD byla k dispozici už koncem roku 1996 (v Japonsku), do světa se protlačila až na jaře následujícího roku. Jako každá nová technologie byla i tato poměrně drahá - jeden film bratru za 700,- i víc. Trvalo celé čtyři roky, než jejich prodej převýšil prodej videokazet, u nás jsme si museli ještě nějaký ten rok počkat. První DVD filmy jako příloha u high-tech magazínů (např. Stereo&Video) se objevily teprve v roce 2004. Jejich cena byla sice nižší než ta v obchodech (200-300 KČ), ovšem dle mého největší impulz přišel v podobě Levných knih, které ve stejném roce založily řadu Zlatý fond světového filmu, kdy se cena jejich disků snížila na sympatických 99,-. Za tuto příjemnou sumičku jste ale obdrželi pouze samotný film s českými (a později i slovenskými) titulky, se sbírkou trailerů na následující filmy. Dabing je na těchto discích přítomen jen výjimečně - např. na DVD Ran. Ono se to u klubových filmů ani nevyplatí dabovat. Mně osobně absence české zvukové stopy u takové Sedmé pečeti vůbec nemrzela, ostatně cílová skupina, pro kterou se tento druh filmů vydává, si většinou potrpí na původní znění s titulky. Právě titulky jsou ale častou bolístkou starších LK filmů, přesněji řečeno jejich zmršené časování a rychlé mizení (já čtu velmi rychle, ale občas jsem to ani já nestihl). Pro případné zájemce - pornofilmy v nabídce LK český dabing mají...
Pár filmů se jako novinová příloha objevilo už v roce 2006 (Samotáři), pravý boom začal až na jaře následujícího roku. Většinou to byly (alespoň dle mé zkušenosti) ty samé verze, jaké bylo možné koupit v klasickém provedení (Nekonečný příběh vyšel v podstatě až tehdy, regulérní vydání bylo velmi brzy po vylisování staženo z prodeje kvůli problémům se zahraničním vlastníkem práv). Brzy se ale začaly dít věci...
Během prázdnin 2007 vyšla pod hlavičkou Aha! série starých českých filmů. Oproti klasické verzi z Filmexportu byla ovšem ochuzená o všechny bonusy a většinou i o všechny titulkové sady (zůstala jen ta česká, a to ještě ne vždycky). Cena poklesla téměř na desetinu (DVD Filmexportu stojí stabilně 299,-), obsah se redukoval na samotný film. To ovšem není nic proti zvěrstvu, které přinesl film Křižáci (Blesk 13.3.2008, i když pravděpodobně jen přebrali verzi od distributora) - širokoúhlý historický epos osekaný na formát 4:3. Další ránu mi dala distribuční společnost Terran jí uvedeným filmem Wernera Herzoga Woyzeck - absenci jakéhokoliv menu, to bych nějak přešel, ale že se nenamáhali osadit disk původní zvukovou stopou, to je zločin!
Řitka video takto ze začátku vydávala sovětské válečné filmy. Prosím, to bych přežil. MF Dnes a seriály z BBC titulky také právě neoplývají a leckdy jim chybí i původní anglická stopa. Tyto prázdniny nás ale chce Aha! zavalit filmy z produkce studia Universal, kde rovněž nebude původní zvuk. Krása, zrovna V kůži Johna Malkoviche jsem si chtěl pořídit. Kdybych to udělal, po zjištění pravého stavu věcí bych si tu stříbrnou placku nejspíš vzal do hospody jako podtácek na kofolu. Jednu výhodu to ale má: moje peněženka si odpočine, v červenci budu kupovat jen Červeného trpaslíka...
Read more!
pátek 4. července 2008
Měkoučký plyšový lev
Tak jako mají Oscary svůj pravý opak v ocenění zvaném Zlatá malina (Golden Raspberry), takovým protějškem Českého lva je lev plyšový. Přestože jsou plyšová zvířátka velmi roztomilá (se slzou v oku vzpomínám na svého méďu), získat domů právě tohoto mazlíčka je to poslední, co by si režisér (ten totiž tuto anticenu přebírá) přál.
Seznam filmů oceněných zvířátkem z plyše ovšem budete hledat jen těžko; ani na oficiálních stránkách http://www.ceskylev.cz/ je pohromadě nenajdete. Výsledky posledních ročníků zde navíc ani nejsou uvedeny.
Toto ocenění bylo poprvé uděleno v roce 1993 filmu Kanárská spojka, v roce 1997 nebylo uděleno vůbec a "zlým mužem" čili tím, kdo posbíral nejvíce vycpaných ocenení není kupodivu Vít Olmer, ale Zdeněk Troška. Tak, docela by mě zajímalo, které z těchto filmů jste viděli, nebo jste o nich alespoň slyšeli. Já osobně jsem viděl jen Divoké pivo a sérii z let 2001 - 2005...
Níže uvedená tabulka je jediným úplným seznamem Plyšových lvů, který je dostupný na internetu - jiný se mi nepodařilo objevit. (Update: přidal jsem tento seznam na českou Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_lev).
Read more!
Seznam filmů oceněných zvířátkem z plyše ovšem budete hledat jen těžko; ani na oficiálních stránkách http://www.ceskylev.cz/ je pohromadě nenajdete. Výsledky posledních ročníků zde navíc ani nejsou uvedeny.
Toto ocenění bylo poprvé uděleno v roce 1993 filmu Kanárská spojka, v roce 1997 nebylo uděleno vůbec a "zlým mužem" čili tím, kdo posbíral nejvíce vycpaných ocenení není kupodivu Vít Olmer, ale Zdeněk Troška. Tak, docela by mě zajímalo, které z těchto filmů jste viděli, nebo jste o nich alespoň slyšeli. Já osobně jsem viděl jen Divoké pivo a sérii z let 2001 - 2005...
Níže uvedená tabulka je jediným úplným seznamem Plyšových lvů, který je dostupný na internetu - jiný se mi nepodařilo objevit. (Update: přidal jsem tento seznam na českou Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_lev).
| 1993 | Kanárská spojka | |
| 1994 | Ještě větší blbec, než jsme doufali | |
| 1995 | Divoké pivo | |
| 1996 | UŽ | |
| 1997 | - | |
| 1998 | Rychlé pohyby očí | |
| 1999 | Nebát se a nakrást | |
| 2000 | Začátek světa | |
| 2001 | Jak ukrást Dagmaru | |
| 2002 | Waterloo po česku | |
| 2003 | Kameňák | |
| 2004 | Kameňák 2 | |
| 2005 | Kameňák 3 | |
| 2006 | Po hlavě… do prdele | |
| 2007 | Poslední plavky |
čtvrtek 3. července 2008
Odhaleno tajemství Zdeňka Trošky - Proč točí tak špatné filmy
Dnešní příspěvek bude tak trochu bulvárně laděný: přišel jsem na to, proč se v osmdesátých letech ještě poměrně slibný mladý režisér s několika slušnými filmy v devadesátých letech tak zkazil... a v jednadvacátém století se dostal až na dno.
Nikdo nemá rád, když se o jeho práci mluví špatně. V případě filmů Zdeňka Trošky tomu ale není vyhnutí. Kdo si dnes vzpomene na Botu jménem Melichar, vcelku povedený dětský film, kdo viděl film Poklad hraběte Chamaré? Nikoli, čert z jižních Čech je v povědomí českého diváctva zapsán jako tvůrce Sluncí, sen atd. a Kameňáků. Ty viděl snad každý... ovšem o (ne)kvalitě těchto filmů se dnes rozepisovat nebudu, to za mne udělali (a rádi) jiní. (Můj osobní názor je, že nejhorší z celé trilogie je Kameňák 2 a naopak nejlepším je díl třetí, ovšem stále je to dost špatné).
Tajemství Troškova neumětelství posledních patnácti let neleží ani tak v jeho hlavě, ale jeho nohou. V jednom z filmů o filmu (už si bohužel nepamatuji, jestli to bylo při natáčení Kameňáku 3 nebo Nejkrásnější hádanky) se totiž přiznal, že od jara do podzimu nenosí nic jiného než vietnamky neboli žabky - nemluvě o tom, že žabky považuje za ten nejlepší dárek a má jich doma celé krabice.
Schválně se zeptejte své přítelkyně, kamarádky (pro dámy, čtoucí tento příspěvek, to samozřejmě neplatí, ví to samy), v jaké utrpení se obrací nošení těchto parodií na obuv. Pro neznalé či pro ty, jejichž drahé polovičky nejsou v tuto chvíli v dosahu, připomenu, že gumičky v přední části žabek se při chůzi svírají mezi dvěma prsty na nohou a dost to řeže. Kromě toho na ně musíte stále myslet, myslet na to, že ty dva prsty na obou nohách prostě musí být těsně u sebe, jinak vykročíte bosi. Zvláště je-li cesta z kopce, je to velmi "zábavné." Žabky navíc netvoří pro chodidlo žádnou oporu. Přičtěte si k tomu neustále stisknuté prsty a váš ortoped z vás bude mít opravdu velkou radost.
V žabkách, jste-li žena, sice krásně zapůsobí vaše sošné nožky, ovšem musíte na ně stále myslet. Pokud jste režisér (Troška sice může být fajn chlap, ale podle toho, jak je zarostlý v obličeji to s jeho nohami taky nebude moc slavné:-), musíte se plně soustředit na řízení natáčení. Pokud vám v tom něco brání (alkohol, drogy, mučivé boty), tak v případě opravdu velkého talentu můžete tvořit i jako narkoman a opilec (in memoriam zdravím pány Vláčila a Peckinpaha, vážíme si vás), ale i tak to půjde jen ztěží.
Chtěl bych požádat pana Trošku, aby zvážil svou zálibu v tomto druhu obutí a do té doby nás v pravidelných intervalech nezásoboval produkty takto nevalné kvality. A přečetl si článek od Tetsua:-) Což případným zájemcům doporučuji rovněž.
http://filmpub.centrum.cz/temata/11571-zdenek-troska-cast-prvni.aspx Read more!
Nikdo nemá rád, když se o jeho práci mluví špatně. V případě filmů Zdeňka Trošky tomu ale není vyhnutí. Kdo si dnes vzpomene na Botu jménem Melichar, vcelku povedený dětský film, kdo viděl film Poklad hraběte Chamaré? Nikoli, čert z jižních Čech je v povědomí českého diváctva zapsán jako tvůrce Sluncí, sen atd. a Kameňáků. Ty viděl snad každý... ovšem o (ne)kvalitě těchto filmů se dnes rozepisovat nebudu, to za mne udělali (a rádi) jiní. (Můj osobní názor je, že nejhorší z celé trilogie je Kameňák 2 a naopak nejlepším je díl třetí, ovšem stále je to dost špatné).
Tajemství Troškova neumětelství posledních patnácti let neleží ani tak v jeho hlavě, ale jeho nohou. V jednom z filmů o filmu (už si bohužel nepamatuji, jestli to bylo při natáčení Kameňáku 3 nebo Nejkrásnější hádanky) se totiž přiznal, že od jara do podzimu nenosí nic jiného než vietnamky neboli žabky - nemluvě o tom, že žabky považuje za ten nejlepší dárek a má jich doma celé krabice.
Schválně se zeptejte své přítelkyně, kamarádky (pro dámy, čtoucí tento příspěvek, to samozřejmě neplatí, ví to samy), v jaké utrpení se obrací nošení těchto parodií na obuv. Pro neznalé či pro ty, jejichž drahé polovičky nejsou v tuto chvíli v dosahu, připomenu, že gumičky v přední části žabek se při chůzi svírají mezi dvěma prsty na nohou a dost to řeže. Kromě toho na ně musíte stále myslet, myslet na to, že ty dva prsty na obou nohách prostě musí být těsně u sebe, jinak vykročíte bosi. Zvláště je-li cesta z kopce, je to velmi "zábavné." Žabky navíc netvoří pro chodidlo žádnou oporu. Přičtěte si k tomu neustále stisknuté prsty a váš ortoped z vás bude mít opravdu velkou radost.
V žabkách, jste-li žena, sice krásně zapůsobí vaše sošné nožky, ovšem musíte na ně stále myslet. Pokud jste režisér (Troška sice může být fajn chlap, ale podle toho, jak je zarostlý v obličeji to s jeho nohami taky nebude moc slavné:-), musíte se plně soustředit na řízení natáčení. Pokud vám v tom něco brání (alkohol, drogy, mučivé boty), tak v případě opravdu velkého talentu můžete tvořit i jako narkoman a opilec (in memoriam zdravím pány Vláčila a Peckinpaha, vážíme si vás), ale i tak to půjde jen ztěží.
Chtěl bych požádat pana Trošku, aby zvážil svou zálibu v tomto druhu obutí a do té doby nás v pravidelných intervalech nezásoboval produkty takto nevalné kvality. A přečetl si článek od Tetsua:-) Což případným zájemcům doporučuji rovněž.
http://filmpub.centrum.cz/temata/11571-zdenek-troska-cast-prvni.aspx Read more!
úterý 1. července 2008
Bathory, Máj a předsudky
Máj (ČR, F.A.Brabec, premiéra 21.8.2008)
Bathory (SR-ČR-Maďarsko-Velká Británie, J.Jakubisko, premiéra 10.7.2008)
Během letošních prázdnin přicházejí do kin filmy od dvou rozporuplných českých (slovenských) režisérů Juraje Jakubiska a F.A. Brabce. Jako snad málokterý film už několikátým rokem budí pozornost svou neobvyklostí - a prorokováním neúspěchu ze strany škarohlídů. Můj osobní vztah k těmto režisérům je rovněž rozporuplný - Brabcovy filmy se mi obecně spíše líbí, Jakubiskovy filmy se mi zase příliš nelíbí. V tomto případě jsem velmi zvědavý na oba.
Než se dostanu k oběma nadcházejícím filmům, řekněme si něco o jejich režisérech. Z úcty ke staršímu začnu s Jakubiskem. JJ se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově u Spišské Nové vsi, v šedesátých letech studoval na FAMU a svůj první celovečerní film natočil v roce 1967. Můžeme jej počítat do tzv. Slovenské nové vlny, sem patří spolu s Elo Havettou jako její nejvýznamnější režisér. Nicméně pro jeho zvláštní styl (často přirovnávaný k Fellinimu, kterého ale taky příliš nemusím) a rovněž pro hojné využívání erotiky či spíše nahoty (nic proti:-) měl v sedmdesátých letech poněkud utrum. Současný divák jej bude pravděpodobně znát až díky jeho poslednímu a zdaleka nejhoršímu filmu Post Coitum.
Natáčení Bathory se, řekněme si to upřímně a bez obalu, pěkně vleklo, nemluvě o postprodukci a několikrát odložené premiéře. Vzhledem k tomu, že žánr historického kostýmního (nikoli televizního) filmu u nás nikdy neměl na růžích ustláno (tak schválně, co se vám vybaví? Údolí včel? Marketa Lazarová? Ale to jsme až v šedesátých letech... kdo si dnes vzpomene třeba na takový Řád? Filmy tohoto filmu jsou neuvěřitelně drahé, mnohem dražší než blboučké (tragi)komedie posledních let. Můžeme Jakubiskovi jen gratulovat, že se do takového projektu vůbec pustil... ale běda mu, jestli z toho bude propadák, protože v takovém případě se s historickými filmy domácí provenience můžeme rozloučit na patnáct let minimálně.
A teď Brabec. František A. se narodil 30. listopadu 1954 v Praze a původně vystudoval kameru - jeho kameramanským debutem byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Jeho prvním režijním projektem byl Král Ubu (1996) s Mariánem Labudou a Lucií Bílou. Tento film jsem viděl už kdysi dávno a tehdy se mi celkem líbil, nevím ale, jak bych se na něj díval dnes. Jeho Kytici vidělo snad každé tehdy školou poviné dítko (mně nevyjímaje) a jde o Brabcův dosud nejlepší film. Posléze si stanovoval stále obtížnější cíle - natočit celovečerní film během čtyřiadvaceti hodin během Silvestra (Krysař) nebo natočit film podle (ať se na mně dáma nezlobí, ale přinejmenším velmi nudného) scénáře Markéty Zinnerové (Bolero). Taneční sekvence patří k tomu nejlepšímu, co ve filmu uvidíte.
I Máj má pohnutou historii vzniku (a to i pokud se zaměříme jen na tento pokus o sfilmování. Případné zájemce o poslední období života K.H.Máchy odkazuji na Vláčilův film Mág). Je škoda, že jsou nejvíce slyšet ti, kteří nemůžou Máji ani přijít na jméno - z velké části to budou ti, kterým se nelíbila už Kytice. Ovšem Brabec si za to může tak trochu sám, když rozhlašuje, že točí kýč, nemluvě o poněkud diskutabilním hudebním doprovodu od Support Lesbians.
Verdikt: Osobně jsem zvědavý na oba dva filmy, zároveň se trochu bojím - Bathory kvůli předchozím špatným zkušenostem s režisérem, u Máje především kvůli hudbě - nicméně... jsem zvědavý. Třeba budu příjemně překvapen... My všichni. Read more!
Bathory (SR-ČR-Maďarsko-Velká Británie, J.Jakubisko, premiéra 10.7.2008)
Během letošních prázdnin přicházejí do kin filmy od dvou rozporuplných českých (slovenských) režisérů Juraje Jakubiska a F.A. Brabce. Jako snad málokterý film už několikátým rokem budí pozornost svou neobvyklostí - a prorokováním neúspěchu ze strany škarohlídů. Můj osobní vztah k těmto režisérům je rovněž rozporuplný - Brabcovy filmy se mi obecně spíše líbí, Jakubiskovy filmy se mi zase příliš nelíbí. V tomto případě jsem velmi zvědavý na oba.
Než se dostanu k oběma nadcházejícím filmům, řekněme si něco o jejich režisérech. Z úcty ke staršímu začnu s Jakubiskem. JJ se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově u Spišské Nové vsi, v šedesátých letech studoval na FAMU a svůj první celovečerní film natočil v roce 1967. Můžeme jej počítat do tzv. Slovenské nové vlny, sem patří spolu s Elo Havettou jako její nejvýznamnější režisér. Nicméně pro jeho zvláštní styl (často přirovnávaný k Fellinimu, kterého ale taky příliš nemusím) a rovněž pro hojné využívání erotiky či spíše nahoty (nic proti:-) měl v sedmdesátých letech poněkud utrum. Současný divák jej bude pravděpodobně znát až díky jeho poslednímu a zdaleka nejhoršímu filmu Post Coitum.
Natáčení Bathory se, řekněme si to upřímně a bez obalu, pěkně vleklo, nemluvě o postprodukci a několikrát odložené premiéře. Vzhledem k tomu, že žánr historického kostýmního (nikoli televizního) filmu u nás nikdy neměl na růžích ustláno (tak schválně, co se vám vybaví? Údolí včel? Marketa Lazarová? Ale to jsme až v šedesátých letech... kdo si dnes vzpomene třeba na takový Řád? Filmy tohoto filmu jsou neuvěřitelně drahé, mnohem dražší než blboučké (tragi)komedie posledních let. Můžeme Jakubiskovi jen gratulovat, že se do takového projektu vůbec pustil... ale běda mu, jestli z toho bude propadák, protože v takovém případě se s historickými filmy domácí provenience můžeme rozloučit na patnáct let minimálně.
A teď Brabec. František A. se narodil 30. listopadu 1954 v Praze a původně vystudoval kameru - jeho kameramanským debutem byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Jeho prvním režijním projektem byl Král Ubu (1996) s Mariánem Labudou a Lucií Bílou. Tento film jsem viděl už kdysi dávno a tehdy se mi celkem líbil, nevím ale, jak bych se na něj díval dnes. Jeho Kytici vidělo snad každé tehdy školou poviné dítko (mně nevyjímaje) a jde o Brabcův dosud nejlepší film. Posléze si stanovoval stále obtížnější cíle - natočit celovečerní film během čtyřiadvaceti hodin během Silvestra (Krysař) nebo natočit film podle (ať se na mně dáma nezlobí, ale přinejmenším velmi nudného) scénáře Markéty Zinnerové (Bolero). Taneční sekvence patří k tomu nejlepšímu, co ve filmu uvidíte.
I Máj má pohnutou historii vzniku (a to i pokud se zaměříme jen na tento pokus o sfilmování. Případné zájemce o poslední období života K.H.Máchy odkazuji na Vláčilův film Mág). Je škoda, že jsou nejvíce slyšet ti, kteří nemůžou Máji ani přijít na jméno - z velké části to budou ti, kterým se nelíbila už Kytice. Ovšem Brabec si za to může tak trochu sám, když rozhlašuje, že točí kýč, nemluvě o poněkud diskutabilním hudebním doprovodu od Support Lesbians.
Verdikt: Osobně jsem zvědavý na oba dva filmy, zároveň se trochu bojím - Bathory kvůli předchozím špatným zkušenostem s režisérem, u Máje především kvůli hudbě - nicméně... jsem zvědavý. Třeba budu příjemně překvapen... My všichni. Read more!
Uwe, ty náš Volle...
Uwe Boll je žijící legenda světového filmu a já upřímně blahopřeji každému, kdo s jeho filmy nikdy neměl tu čest. Nedávno jsem měl natolik trhlý nápad, že nasleduji co nejvíce jeho filmů...
Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...
Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.
Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje... Read more!
Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...
Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.
Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje... Read more!
Fingon bloguje... zase
http://www.csfd.cz/uzivatel/10500-fingon/
Na této stránce straší už více než tři roky (datum založení 07.04.2005 - 15:04, Filmová setkání Hustopeče, děkuji Kubovi za tip) můj profil na ČSFD - československé filmové databázi. Už tři roky zde hodnotím a občas i komentuji shlédnuté filmy. Z více než čtyř tisíc ohodnocených filmů je vidět, že nejsem žádný troškař. Občas se ale stane, že své myšlenky o právě shlédnutém filmu nemohu napasovat do podoby ČSFD komentáře, protože se tam nehodí svou strukturou. Proto jsem se rozhodl založit si (v pořadí už druhý) blog, do kterého se bude hodit vše, co si usmyslím napsat. Doufám, že alespoň někomu přijdou mé poznámky užitečné či aspoň zábavné... Read more!
Na této stránce straší už více než tři roky (datum založení 07.04.2005 - 15:04, Filmová setkání Hustopeče, děkuji Kubovi za tip) můj profil na ČSFD - československé filmové databázi. Už tři roky zde hodnotím a občas i komentuji shlédnuté filmy. Z více než čtyř tisíc ohodnocených filmů je vidět, že nejsem žádný troškař. Občas se ale stane, že své myšlenky o právě shlédnutém filmu nemohu napasovat do podoby ČSFD komentáře, protože se tam nehodí svou strukturou. Proto jsem se rozhodl založit si (v pořadí už druhý) blog, do kterého se bude hodit vše, co si usmyslím napsat. Doufám, že alespoň někomu přijdou mé poznámky užitečné či aspoň zábavné... Read more!
Indiana Jones počtvrté
Více než měsíc po české premiéře... jsem viděl Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Moje hodnocení (ať se nemusíte v případě nezájmu prokousávat celým textem): **** = 80%. Můj nejoblíbenější díl (třetí) zůstal nepřekonán, ale Spielberg se zase jednou vytáhl. A musím říct, že bylo na čase (přesto mu právem patří titul jednoho z nejúspěšnějších filmových tvůrců všech dob, těch několik zaváhání (Válka světů, brrr) mu reputaci nepokazí. Takže ve zkratce. Indy nám zestárl o dvacet let - nezanedbatelná část diváků nebyla na světě během premiéry Poslední křížové výpravy, natož u Dobyvatelů ztracené archy. Do příběhu nám zasahují mimozemšťané - vzhledem k zasazení příběhu do padesátých let žádné překvapení. Jestli vás Däniken masíroval tak jako mně (čímž neříkám, že mu věřím, jen mě to bavilo číst), nic jiného bych ani nečekal... Jaderné pokusy, strach z komoušů ústící v Indyho propuštění z univerzity... Vážně, ten příběh je skvěle napsaný, film úžasně natočený. Další Spielbergův film, na který se podívám znovu a rád (což se o mnoha jeho filmech říct nedá, třeba Zachraňte vojína Ryana mi bohatě stačilo dvakrát, Duel jednou.)
Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.
Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu... Read more!
Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.
Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu... Read more!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)