FMV: Tender Loving Care

Mám slabost pro svérázné kombinace. Dát dohromady film a hru není nic neobvyklého, dělalo se to posledních dvacet let (a pokud půjdeme ještě dál, tak licencované hry podle filmů tu byly už v osmdesátých letech). Co ale spojit interaktivní film s psychologickým testem? Přesně to nabízí multimediální projekt Tender Loving Care.

Psycholog dr. Turner (zahraný Johnem Hurtem, který rovněž namluvil veškeré testy ve hře) přijíždí v červeném sporťáku bez střechy před ničím neobvyklý dům. Přesto se http://www.blogger.com/img/blank.gifdává slyšet, že v domě se cosi zlého stalo a po vás jakožto osobě nezatížené předchozími událostmi chce pomoc s vyřešením celé nepříjemné situace.

Michael a Allison se potkali na vysoké, v posteli jim to klapalo, vzali se a měli dceru Judy. Když dceři bylo šest let, rodina měla autonehodu a Judy proletěla hlavou předním sklem. Po půl roce je Allison v téměř katatonickém stavu a odmítá uvěřit, že je její dcera mrtvá. Doktor Turner na pomoc zavolá svou známou (a pravděpodobně i dřívější milenku) Katherine, atraktivní a velmi inteligentní čerstvou terapeutku, která se k manželům nastěhuje. Frustrovaného a nadrženého Michaela blonďatá ďáblice přitahuje, ale zároveň má k jejím terapeutickými metodám značné námitky…

Katherine rozehraje velmi nebezpečnou hru, jejímž cílem je dostat Allison do normálního stavu, zároveň si ale nebere servítky a používá k tomu jakékoli metody, které se jí zdají vhodné – včetně svedení manžela pacientky (nemluvě o tom, že se spolu s Allison věnují meditacím v Evině rouše).

Co a jak se stane, je v hrubých obrysech dáno scénářem, na vás jako na hráči/divákovi je, jakým způsobem to bude zobrazeno. Interaktivní stránka projektu totiž spočívá v prvé řadě v tom, že po každé filmové ukázce vám doktor Turner položí několik otázek ohledně vašich pocitů a dojmů z nastalé situace. V závislosti na vašich odpovědích pak uvidíte více či méně cenzurované momenty a ve většině případů se nedá příliš odhadnout, jaký budou mít vaše volby účinek a které ze zásoby natočených scén budou vybrány. Je tu poněkud ztížena možnost save/load, takže v podstatě jedinou možností jak vidět jiné momenty je začít hrát hru znovu a zvolit jiné odpovědi.

Poté, co zodpovíte otázky k právě shlédnutému videu máte možnost projít si dům (případně doktorovu ordinaci) a podívat se, co aktéři čtou za knihy nebo co píšou do deníčků. Občas je to hodně zajímavé čtení a zvláště Katherine má velmi pestrou http://www.blogger.com/img/blank.gifminulost. Občas vás při slídění přistihne jedna z postav a pěkně od plic vám sdělí, co si (o vás) myslí, Katherine má sklony dokonce peskovat za nedůvěru v její osobuhttp://www.blogger.com/img/blank.gif. Abyste spustili další sekvenci ze života tohoto milostného trojúhelníku (je nejednoznačné, jestli spolu Allison s Katherine něco měly… do jisté míry to závisí na vašich odpovědí) přichází na řadu TAT test, po jehož zodpovězení se zpřístupní doktorovy poznámky o vás samých. Závěr prozrazovat nebudu, neboť hra jich má údajně několik – a můžu vás ujistit, že někdo zemře (při mé hře vzal Michael Katherine přes hlavu kladivem. A to jsem chtěl happy-end). Nakonec se vám zpřístupní i kompletní výsledky psychologického testu, jehož podklady sbíral dr. Turner po celou dobu hry. Tady jsou ty mé a jak já, tak má přítelkyně si myslíme, že to docela sedí (až na to, že mě nikdy nelákalo paření do rána). Co myslíte vy? Read more!

FMV: Phantasmagoria 2 - Puzzle of flesh

Je to už nějaká doba, co jsem si založil tento blog. To jsem byl ještě student… Jeden čas jsem psal poměrně pravidelně, ale pak už toho volného času tolik nebylo, nebyla chuť, a když už se nakonec něco našlo, po několika řádcích jsem každý nový pokus smazal. Teď už nejsem studentem, takže bych to chtěl ještě zkusit. Něčím, co mám v živé paměti – Phantasmagorií 2: Puzzle of flesh. Jedním z dřívějších článků bylo pojednání o FMV – o hrách využívajcí tzv. full motion video. Duo her s názvem Phantasmagoria patří k pozdějším a méně známým adventurním titulům společnosti Sierra – a jak už to tak bývá, sekvel kvalit (podle některých už tehdy pochybných) prvního dílu ani zdaleka nedosahuje. Ubylo interakce, ubylo brutality a především se jedná o samostatnou položku, který nemá se svou předchůdkyní prakticky nic společného.

Zatímco v první Phantasmagorii se hráč ocitl v kůži mladé spisovatelky Adrienne, která koupila osaměle se tyčící dům, kdysi obývaný kouzelníkem, jehož jméno si nepamatuji, zato si pamatuji, že každou ze svých manželek zavraždil nějakým obzvláště odporným a sadistickým způsobem (jak ostatně Adrianne díky vizím zjistí a s ní i hráč. To vše se živými herci). Kouzelník byl posedlý démonem a právě toho Adrianne – aniž by to chtěla a tušila – probudila při prolézání domu. Démon posedne jejího manžela, který se postupně chová hůř a hůř (např. Adrianne znásilní) a vše nakonec vyvrcholí jejím během o život přes celý dům, aby nakonec těsně unikla smrti na křesle s nabroušeným kyvadlem, vyhnula se rozdrcení lebky a jen tak mimochodem svého manžela zabila. Příběh má určité paralely s Kingovým/Kubrickovým Osvícením.

Puzzle of Flesh je pro změnu příběh nerdovsky vyhlížejícího Curtise Craiga, který pracuje léky vyrábějící společnosti, intimně se stýká s jednou kolegyní, druhá jej bezostyšně svádí, je tak trochu zamilovaný do svého nejlepšího přítele, který je gay (mimochodem zcela nejsympatičtější postava celé hry) – a nesmím zapomenout ani na to, že Curtis byl asi před rokem hospitalizován v blázinci.

Curtis by ze všeho nejraději psal příbalové informace k práškům (které mají desítky nepříjemných vedlejších účinků), to by jej ovšem nesměly pronásledovat vidiny – jednak scény z minulosti, kde jej jeho matka nadhání s nožem v ruce, pouští do něj elektrický proud a nakonec ji najde oběšenou, to vše ve zralém věku šesti let, a jednak vize veskrze současné, při kterých jej pronásleduje jakési monstrum a slyší hlasy. Co začalo jako pohodový týden, kdy jediným problémem bylo dostat z pod gauče peněženku za pomoci ochočené krysy jménem Blob (a potom dostat krysu z pod gauče za pomoci oříškové tyčinky), z toho se během pěti dnů stává brutální psychologický horor plný korporátních tajemství, krvavých vražd, které protagonista možná spáchal a možná ne (někdo tu evidentně hraje hru Deset malých černoušků, podle pravidel Agathy Christie) a nesmím zapomenout ani na svérázné zobrazení praktik sado-maso, do kterých Curtise zasvěcuje jeho druhá kolegyně.

Jak se příběh odvíjí a Curtis čím dál tím magoří (to si aspoň myslí jeho psycholožka a také policistka, která vraždy v kanceláři vyšetřuje), dostáváme se čím dál tím víc do hájemství Akt X (jak jedna z postav poznamená) a v závěru hry dokonce i zcela mimo planetu Zemi. A příběhu by popravdě řečeno daleko více slušelo, kdyby byl odvyprávěn v rámci jednoho či dvou dílů televizního seriálu či jako film, zpracování jakožto hra bylo provedeno dosti neuměle. Interaktivita je tu o dost menší než u prvního dílu – a přestože na tom třeba takový Star Trek: Borg byl daleko hůře, byl pře(d)vedený daleko zábavnějším způsobem. Na rozdíl od jiných adventur si zde nemůžete vybrat předměty hovoru, můžete pouze kliknout na danou postavu (pravda, občas můžete zapříst hovor o některých předmětech z inventáře). Pokud ale musíte kliknout třikrát či čtyřikrát, abyste slyšeli celý rozhovor, který byl rozkouskovánhttp://www.blogger.com/img/blank.gif jen kvůli jeho délce, je to naprostý opruz. Stejně nemůžete dělat nic jiného než ten rozhovor dokončit.

Ale abych jen nehanil. Casting se povedl (přestože jde víceméně o herce, kteří jinak příliš hereckých příležitostí nedostali): představitel Curtise dovede brilantně zahrát jak nejistotu a zjevnou oběť situace, tak i šílence, který nemá moc daleko k běsnění (k tomu ostatně pomáhá i pozice kamery, když jej v takových chvílích snímá z lehkého nadhledu). Jeho přítelkyně mě příliš nezaujala, jeho SM učitelka ovšem zaujala i mou slečnu. Je prostě škoda, že z takového materiálu vznikla jen nepříliš dobrá hra. Ostatně - posuďte sami v této koláži/traileru. A přestože hra obsahuje dva závěry, happy-endem není ani jeden z nich.
Read more!

Dobrodružství Roberta Langtona, kouzlo střihu a Máří Magdaléna

Před chvílí jsem se dodíval na prodlouženou verzi filmu Šifra mistra Leonarda. Přiměla mě přemýšlet o několika věcech, které spolu příliš nesouvisejí. Tajemství Máří Magdalény, Ježíše, Svatého grálu, ale i přízemnější a filmu bližší témata jako umění střihu. Je to trochu dlouhé, ale když se tomu otevřete, tak se vám to snad i bude líbit, abych parafrázoval jistou scénu z Moulin Rouge…

1)Dan Brown, Robert Langton, Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. Pokud jste alespoň jedno z těchto jmen či názvů ještě neslyšeli, chtěl bych se s vámi okamžitě setkat, protože buď jste se vrátili z Marsu nebo jste žili někde v Tibetu – Mount Everest se nepočítá, Japonští horolezci si tam stejně tahají DVD přehrávače a teď už určitě i Blu-ray disky.

Osobně jsem četl obě knihy tohoto amerického spisovatele a viděl oba filmy, Anděly dokonce minulý víkend v Olympii. Šifra – kniha se mi docela líbila, zvláště druhé vydání s reprodukcemi všech zmíněných maleb a fotografií význačných míst z knihy. Andělé mi už tak zajímaví nepřišli, protože na mně působili jako dokonale obtažení přes kopírák původního románu. To, že si Dan Brown realitu upravuje, vymýšlí kromě zápletek i „důkazy“ a i samo vědecké zaměření profesora Langtona (symbologie) je údajně Brownův přínos, to mi nevadí. Že všechno toto vydává za pravdu, to už je horší, ale z hlediska příběhu se to ještě pořád dá se sebezapřením přejít (i když při popisu vzestupu a pádu templářského řádu ve filmu už se mi skutečně obracel nůž v kapse, protože to už nebyly jen nepřesnosti, ale skutečné výmysly zcela překrucující historickou pravdu).

2)Gabriel Knight, Jane Jensen, Rennes-le-Château, Longinus, templáři a Svatý grál

Tato série jmen, míst a pojmů už asi většině z vás nic říkat nebude. Uvádím ji jako příklad fikce, která vychází ze skutečnosti – a přestože ji nijak nepřekrucuje, výsledek je daleko silnější, kvalitnější a hlavně zajímavější než Šifra.

Gabriel Knight je hrdina stejnojmenné série počítačových her o muži, který začíná jako knihkupec v New Orleansu, ale velice brzy se dobere svého dědictví: je posledním potomkem Schattenjägerů neboli Lovců stínů – a až nepříjemně brzy se musí tohoto dědictví ujmout a zatočit s vraždami voodoo, vlkodlaky v Bavorsku a nakonec i upíry ve Francii.

Autorkou těchto tří příběhů (nejprve nadesignovaných jako série adventur a později i přepracovaných do knižní podoby) je americká spisovatelka Jane Jensen, jejímž výrazným rysem je pečlivé studium pramenů, které pak používá jako podklad pro svou literární činnost. Její práce se tak do jisté míry stávají i edukativními, protože se v nich hráč (či čtenář, přál bych si ty knihy dostat do rukou) dozví o historických osobnostech jako Marie Laveau, Ludvík Bavorský, Wagner či Bérenger Saunière a Poussin.

Konkrétně ve třetím díle (Blood of sacred, blood of the damned) se Jane Jensen inspirovala knihou Svatá krev a svatý grál (mimo jiné i inspirací pro Šifru mistra Leonarda) a spojuje v ní templářskou historii a tajemství (mezi která pochopitelně patří i Svatý grál jako lůno Máří Magdalény a tedy i Ježíšových potomků) s upíry. Upřímně, záporák třetího dílu mě vážně dostal – nebýt toho, že jeho záměry byly zlé, asi bych si s ním pokecal daleko lépe než s Gabrielem (a taky to nebyl blonďák).


3)Ježíš a Máří Magdaléna (tato pasáž pojednává můj pohled na některé události týkající se života JK, takže ty, kdo to nezajímá či by to mohlo pobouřit, klidně může přeskočit – a JK není Jiří Kulhánek)

Nejsem věřící a dogmata katolické jakožto i jiných křesťanských církví jdou dost mimo mě. Přesto mi ale nedělá problém dívat se na Ježíše jako na skutečnou historickou postavu – člověka. Panna Marie možná byla v době jeho porodu pannou (nemožné to není, ale kdo by chtěl zplodit dítě a vzdal se přitom té nejpříjemnější části), ale nikdo mi nebude namlouvat, že už pak žádné další děti neměli a Panna Marie zůstala pannou nadosmrti. Stejně tak mi nedělá problém vyrovnat se s tím, že Marie Magdalská (ano, je to ta samá osoba z podnadpisu) a Ježíš byli manželé a měli děti – a popravdě řečeno téhle dámě docela fandím – a prostitutka taky určitě nebyla. Svatba v káni Galilejské mohla být docela dobře svatbou právě těchto dvou – a mohl bych pokračovat, Svatá krev a svatý grál jsou docela zajímavým čtením, stejně tak kniha Klíč k Chíramovi pojednávající o svobodném zednářství).

Není tajemstvím, že náboženské spisy, jejichž silně cenzurovaná a jinak redigovaná malá část je dodnes známá pod názvem Bible (židovské spisy z tohoto období jsou daleko obsáhlejší a termín Svitky od Mrtvého moře snad taky někomu něco říká), takže jsem nakloněn věřit tomu, že církevní otcové uplynulých staletí vyhodili všechno, co se jim nehodilo do krámu. A jaký měla uplynulá staletí pohled na ženy, o tom jistě taky nemusím vyprávět.

4)Umění střihu

Tak a oklikou jsme se dostali zase k Šifře mistra Leonarda – filmu. Nejprve bych se rád zastavil u délky a její historie. První filmy byly krátké jen několik sekund (viz. první film vůbec - 1888), filmy bratří Lumièrů pak kolem minuty – důvodem byla délka filmového pásu, který se do kamery vešel – a jeho váha, při větší délce se film začal trhat. V následujících letech (po sérii vynálezů, které se v malých úpravách používají dodnes) se délka průběžně prodlužovala (extrémními příklady pak byly velkofilmy D.W. Griffitha Zrození národa (1915) a Intolerance (1916), které měly přes tři hodiny). Průměrná délka snímků se zvyšovala z několika minut na půl hodiny (první polovina desátých let), hodinu (druhá polovina desátých let), devadesát minut (od dvacátých let dále) až dvě hodiny (posledních třicet až čtyřicet let), přičemž ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nebylo výjimkou, že velkofilmy měly často délku kolem tří hodin i více (Jih proti severu z roku 1939 má stopáž mírně pod čtyři hodiny).

V sedmdesátých a osmdesátých letech však byla vůči dlouhým snímkům veliká nechuť ze strany producentů i diváků, což vedlo často k tomu, že byly filmy sestřihávány na přijatelnější délku blížící se dvou hodinám (své by mohl vyprávět James Cameron – první číslo značí kinoverzi a druhé režisérský sestřih – Vetřelci 137/154, Propast 138/171, Terminátor II 137/152. Titanic se už naštěstí dostal do kin v nezkrácené délce 194 minut, i když nepoužité záběry na DVD by přidaly minimálně další hodinu).

Právě kvůli přílišné délce byl rozdělen i Tarantinův opus Kill Bill.

Někteří tvůrci už přímo během natáčení počítají s tím, že kromě kinoverze uvedou i rozšířenou a tím pádem daleko delší verzi filmu, příkladem toho budiž trilogie Pán prstenů – a přiznám se, od té doby, co jsem viděl rozšířené verze, kinosestřihy už pro mě neexistují.

Přestože ve svých počátcích byl střih považován za technickou a navíc ještě podřadnou profesi, postupem času se z něj stalo umění. A ona to vážně není sranda, nejde jen o přilepení dvou kusů pásu k sobě. Střihem můžete film hodně vylepšit, ale taky doslova podělat – vím o tom své, svůj první film jsem si stříhal sám a rozhodně to nebyl ten první případ.

Za ideálních okolností by měla být kinoverze dobře koukatelná – ovšem to právě původní verze filmu Šifra mistra Leonarda není. Stáváme se tu svědky situace, kterou popisuje Miloš Forman ve svém životopise ohledně svého oscarového snímku Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) – když producenti chtěli zkrátit film pod dvě hodiny, snímek nefungoval, byl roztahaný. Forman si prosadil svou verzi trvající 133 minut, která i přes to, že byla o dvacet minut delší, plynula daleko lépe. Přelet je oprávněně považován za jeden z nejlepších snímků všech dob (ČSFD #3, 95%, IMDB #9, 8.9/10).

Šifra mistra Leonarda sklidila při své premiéře v Cannes posměch kritiky – a bohužel zaslouženě. Střih totiž mění děj v chaotickou změť scén, které na sebe nenavazují příliš dobře a motivace charakterů není příliš čitelná. Přestože měl snímek velký finanční úspěch, nebyl to dobrý film – a každý, kdo filmu alespoň trochu rozumí, si toho byl vědom.

Kvality prodloužené verze (která ovšem ani ve všech regionech nevyšla – u nás kupodivu ano) se odhalují teprve postupně – přestože už úvodní sekvence napovídají o jistém zlepšení, skutečně zajímavou se stává až kolem první hodiny, kdy se Langton se Sophií dostávají k historikovi, který hledání svatého grálu zasvětil celý život – a kvalita až do závěrečných titulků neopadne. Emotivní scény (flashbacky a závěr) už mají tu správnou citovou odezvu a vůbec jde o film, za který se jeho tvůrci nemusí v žádném případě stydět (a znovu připomínám, že v původním sestřihu byla Šifra filmem dost podprůměrným). Přestože jsem chtěl po prvním shlédnutí na film zapomenout, k této verzi mám chuť se vrátit (k Andělům a démonům ale ne - tedy pokud taky nebudou mít prodlouženou verzi:-).

Tak, to bychom měli. A co dál? Mám v hledáčku snímek The Da Vinci Load… :-)

Read more!

FMV aneb co to zase sakra je

Týden se sešel s týdnem a pak ještě s půlkou dalšího a já zjišťuji, že to psaní tak nějak flákám. Takže abych to napravil, dneska budu psáti o FMV neboli Full Motion Video. Což je něco, o čem dost možná nikdo z vás neslyšel, ale pokud se aspoň občas věnujete počítačovým hrám, dost možná jste to viděli na vlastní oči. Linky k videím jsou přibaleny . Důvodem, proč se zabývám zase nějakými "blbými počítačovými hrami" je to, že se mi jednak zas až tak blbé nezdají - přinejmenším ty starší, a jednak se v případě FMV nacházíme na hranici s filmem.

Pravděpodobně víte, že velká část her (nepočítáme-li sportovní simulátory a The Sims) mají herní část a část s filmy, ve kterých se většinou ukáže část příběhu. V době kamenné, tj. ještě kolem roku 1990, tvořil takové prostřihy - cutscenes - čistý text (o nějakých deset let dříve tvořil text celou hru, vidíte ten pokrok?), později tuto úlohu zajišťovaly animace, které přešly v krátké filmy. A protože se v tu dobu začaly masově rozšiřovat CDromky, tvůrci byli schopni vměstnat na nové médium těchto filmů více. A pak si kdosi řekl: co takhle natočit tyhle mezifilmy s živými herci?

Když na mě kolem roku 1998 vybafl John Rhys-Davies (Gimli v Pánu prstenů či Sajíd v Indiana Jonesi) v Duně 2000 jako atreidský mentat, dostalo mě to. Ta samá situace se opakovala v Jedi Knigh: Dark Forces II z roku 1997, což byl mimochodem první projekt od Návratu Jediho, ve kterém byly točeny souboje se světelnými meči.

No dobře, ale to pořád ještě nic není - filmy ve hře jsou hrány živými herci. Teď si představte, že v devadesátých letech byly vytvořeny hry, ve kterých tvoří filmové sekvence hlavní jádro hry, nikoli jen důležitý, ale pro samotnou hru nepříliš významný prvek.

Několik těchto her se mi v posledním roce dostalo do rukou - a že to byly samé výživné kousky. Třeba taková Phantasmagoria, jedna z nejbrutálnějších věcí, kterou jsem kdy zažil. Je s podivem, že ji vytvořila žena, která se do té doby zaměřovala především na pohádkami ovlivněné adventury. Dan a Adrianne, zcela normální mladý manželský pár, se přestěhují do nového domu. Ještě netuší, že tento dům patřil před sto lety slavnému kouzelníkovi Carnovi, který byl pětkrát ženatý a s žádnou manželkou to nedopadlo dobře. Během zkoumání narazí Adrianne na zazděnou kapli a nechtěně vypustí démona, který posedne jejího manžela. Z dosud citlivého a hodného muže se během týdne stane šílící monstrum, které Adrianne postupně terorizuje, až se ji rozhodne zabít. Kromě toho je pronásledována děsivými vizemi (skleník, zrcadlo, lis na víno - tyto záběry jsou velmi drastické) které jí ukazují smrt jednotlivých manželek prvního majitele. Zdeptaná a dokonce i znásilněná Adrianne se nakonec rozhodne, že musí démona zničit... Vše, od znásilnění až po jednotlivé vraždy (zahradnická lopatka v oku, hlava roztržená na dvě půlky) je natočeno ve skutečně šokujících detailech. Tato hra se v mnoha zemích nesměla prodávat a přesto byly její prodeje velmi vysoké... Mimo jiné byl natočen i sekvel.

Mnohem méně násilné bylo i druhé pokračování hry Gabriel Knight, s podtitulem The Beast Within, která spojuje příběh šíleného krále Ludvíka Bavorského, ztracenou Wagnerovu operu a vlkodlaky. Ani zde si autorka neodpustila chuťovku v podobě vlkodlaka ohryzávající stehenní kost v ukryté jeskyni kdesi v Českém lese (tj. německá strana Šumavy).

Je pravda, že v těcho hrách - interaktivních filmech - často hráli spíše herci druhé kategorie, ale jsou i výjimky. Takovou tvoří třeba herec Dennis Hopper v mysteriózní detektivce Black Dahlia, jejímž podkladem byla skutečná brutální vražda hollywoodské herečky ve čtyřicátých letech - fotografie z místa činu byly natolik otřesné, že se nesměly objevit v novinách (případné zájemce odkazuji na Wikipedii a z ní na odkaz na stránky věnované zavražděné, ale je to pohled opravdu jen pro silné žaludky).

Ve hře X-files: The game účinkovalo osazenstvo seriálu v čele s Duchnovnym a Andersonovou a rozhodně vypadá velmi dobře. Ovšem nechávám si ji až na dlouhé zimní večery.
Jelikož se už připozdívá, zde výčet utnu a zastavím se u poslední hry, která vzbudila můj zájem doslova před několika dny - Rama podle stejnojmenné knihy A.C. Clarka, ve které se hráč stává jedním z astronautů zkoumajících cizí vesmírnou loď. Před několika měsíci zesnulý spisovatel dokonce ke hře natočil i úvod.

Interaktivní filmy pro mně zkrátka mají své kouzlo. Během deseti-patnácti let jich vyšla pěkná řádka, některé samozřejmě i velmi nízké kvality. Jako pojítko mezi světem her a světem filmu jsou přinejmenším zajímavou kuriozitou. Což mi připomíná, že si mám sehnat hru Dracula: Unleashed... Read more!

Uwe, ty náš Volle...

Uwe Boll je žijící legenda světového filmu a já upřímně blahopřeji každému, kdo s jeho filmy nikdy neměl tu čest. Nedávno jsem měl natolik trhlý nápad, že nasleduji co nejvíce jeho filmů...

Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...

Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.

Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje... Read more!

Indiana Jones počtvrté

Více než měsíc po české premiéře... jsem viděl Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Moje hodnocení (ať se nemusíte v případě nezájmu prokousávat celým textem): **** = 80%. Můj nejoblíbenější díl (třetí) zůstal nepřekonán, ale Spielberg se zase jednou vytáhl. A musím říct, že bylo na čase (přesto mu právem patří titul jednoho z nejúspěšnějších filmových tvůrců všech dob, těch několik zaváhání (Válka světů, brrr) mu reputaci nepokazí. Takže ve zkratce. Indy nám zestárl o dvacet let - nezanedbatelná část diváků nebyla na světě během premiéry Poslední křížové výpravy, natož u Dobyvatelů ztracené archy. Do příběhu nám zasahují mimozemšťané - vzhledem k zasazení příběhu do padesátých let žádné překvapení. Jestli vás Däniken masíroval tak jako mně (čímž neříkám, že mu věřím, jen mě to bavilo číst), nic jiného bych ani nečekal... Jaderné pokusy, strach z komoušů ústící v Indyho propuštění z univerzity... Vážně, ten příběh je skvěle napsaný, film úžasně natočený. Další Spielbergův film, na který se podívám znovu a rád (což se o mnoha jeho filmech říct nedá, třeba Zachraňte vojína Ryana mi bohatě stačilo dvakrát, Duel jednou.)

Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.

Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu... Read more!