Utrpení mladého Fingona I: Dny zrady

Víte, proč režisér filmu Dny zrady nikdy nenatočil Maryšu? Protože se jmenuje Vávra… a ve spojení s osudem stíhanou Moravačkou to s Vávrou vždycky skončilo špatně… A možná, že by to bylo i lepší. Dnešní večer jsem totiž díky zmíněnému, 198 minut dlouhému filmu vskutku protrpěl. Začněme nejprve osobou režiséra. Pan profesor Vávra, který se letos dožil 98 let (ano, čtete dobře, narodil se roku 1911) se k filmu poprvé dostal začátkem třicátých let, nejprve jako tvůrce avantgardních filmů, později jako scénárista a v roce 1937 debutoval i samostatnou režií – a tuto pozici už neopustil až do roku 1989, kdy natočil svůj (zatím) poslední celovečerní hraný film. Dokázal tvořit za každého režimu a některé z jeho snímků dokonce vznikly na politickou objednávku, v padesátých letech tzv. Husitská trilogie (do které patří snímky Jan Hus, Jan Žižka a – nikoli Jan Roháč z Dubé, jak si leckdo myslí, ale Proti všem – přičemž právě Roháč z roku 1947 je prvním barevným českým filmem vůbec) a v sedmdesátých pak také trilogie z druhé světové války – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Od padesátých let do loňského roku také učil na FAMU (mezi jeho žáky patří třeba Miloš Forman a Věra Chytilová) a i ve svém kmetském věku stále touží točit filmy.

Dnes jsem viděl právě Dny zrady… a pokud jste už o tomto eposu slyšeli, pravděpodobně to nebylo nic moc pozitivního – a po dnešku můžu říct, že zaslouženě. K tomuto dílu se pojí pojmy jako hraný dokument nebo velkofilm – a Jiří Krampol v bonusech nešetří chválou. Je to sice širokoúhlý snímek, který obsahuje pár vskutku mamutích davových scén, ale… myslíte si, že může být sledovatelný snímek, ve kterém 85% čistého času politici sedí a diskutují? Na to si můžeme pustit záznam jednání z parlamentu, většinou jej vysílají na ČT 2 v pozdních nočních hodinách – sice tam neuvidíme rapla Hitlera, jak škube rukama, nohy si dělají co chtějí a ve zbytku času se projevuje jako cholerická karikatura, ale naši zákonodárci jsou pěkná čísla a jedničky zvlášť, i nějaká ta facka Macka padne.

Jste-li toho názoru, že filmy, ve kterých se jen sedí a žvaní o politice ani jiné být nemůžou, odkazuji vás na snímek podobného typu, ale neskutečně lépe zahranému i natočenému, jménem Konference ve Wannsee, kde Kenneth Branagh a další řeší konečné řešení židovské otázky. To by se ovšem Vávra spolu s kameramanem Šofrem (jinak též častým spolupracovníkem Jiřího Menzela) nesměl spokojit s jediným výrazovým prostředkem kamery, zoomem, následovaným v četnosti užívání ještě švenkem. To není malý výběr, to je výběr konečný. Žádná jízda (kamera jedoucí po kolejích dopředu nebo dozadu) ani traveling (kamera sledující scénu horizontálně).

Těch zbylých patnáct procent tvoří rádoby akční sekvence typu obsazení pohraničí Henleinovci (a trhání šatů z nebohé holky, doplněné výkřiky typu Ty česká kurvo), popřípadě ony masové akce, pochodňové průvody nebo všeobecná mobilizace českého vojska a jeho následná nechuť k demobilizaci, kdy vojáci neuposlechnou rozkaz a raději vybavení uvnitř pohraničního opevnění raději rozmlátí, než aby je pokojně vydali skopčákům.

Hudba? Můj oblíbený Zdeněk Liška. Přestože jeho hudba obvykle filmy povznáší na vyšší úroveň a dobře funguje i samostatně, zde zcela kopíruje „kvality“ filmu. Zazní jen občas – sem tam flétna, jindy sbory, několikrát odcitovaný Smetanův Tábor z Mé vlasti (který je vlastně rovněž citací chorálu Ktož sú boží boží bojovníci) a hvízdání hitovek typu Když mě brali za vojáčka (při mobilizaci) nebo Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn (při odchodu z pevnosti). V titulcích jsem zaznamenal i Ester Krumbachovou, i když už si nejsem jistý, jestli tam figurovala jako výtvarnice nebo kostymérka.

Má cenu se na tento film dívat? Odpověď je jednoduchá – nemá. Radši si přečtěte učebnici dějepisu, garantuji vám, že bude daleko zajímavější a dočkáte se v ní i těch historických výroků, kterými se film v úvodních titulcích tolik ohání. Co si taky myslet o filmu, ve kterém Češi mluví česky, Rus (jeden) rusky, Němci německy a Angličané, Francouzi a Italové taky česky?

P.S. Zítra mě čeká Sokolovo – vzhledem k tématu by mohlo být koukatelnější, filmovější a hlavně – má jen 128 minutJ (a kameraman Miroslav Ondříček při něm přišel o oko).

Dny zrady I, II (Otakar Vávra, Československo, 1924)

Hodnocení: 50%. Stěží.
Read more!

Sofia Coppola... a její Marie Antoinetta

Netroufám si odhadnout, kolika čtenářům nepříliš postihnutým světem filmu tohle jméno něco říká. Každopádně o ní chci dnes psát, takže pokud vám toto jméno říká jen málo nebo nic, tak jste na správném blogu.

Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).

Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.

Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.

Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....

Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.

Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...

Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)
Read more!

Odhaleno tajemství Zdeňka Trošky - Proč točí tak špatné filmy

Dnešní příspěvek bude tak trochu bulvárně laděný: přišel jsem na to, proč se v osmdesátých letech ještě poměrně slibný mladý režisér s několika slušnými filmy v devadesátých letech tak zkazil... a v jednadvacátém století se dostal až na dno.

Nikdo nemá rád, když se o jeho práci mluví špatně. V případě filmů Zdeňka Trošky tomu ale není vyhnutí. Kdo si dnes vzpomene na Botu jménem Melichar, vcelku povedený dětský film, kdo viděl film Poklad hraběte Chamaré? Nikoli, čert z jižních Čech je v povědomí českého diváctva zapsán jako tvůrce Sluncí, sen atd. a Kameňáků. Ty viděl snad každý... ovšem o (ne)kvalitě těchto filmů se dnes rozepisovat nebudu, to za mne udělali (a rádi) jiní. (Můj osobní názor je, že nejhorší z celé trilogie je Kameňák 2 a naopak nejlepším je díl třetí, ovšem stále je to dost špatné).

Tajemství Troškova neumětelství posledních patnácti let neleží ani tak v jeho hlavě, ale jeho nohou. V jednom z filmů o filmu (už si bohužel nepamatuji, jestli to bylo při natáčení Kameňáku 3 nebo Nejkrásnější hádanky) se totiž přiznal, že od jara do podzimu nenosí nic jiného než vietnamky neboli žabky - nemluvě o tom, že žabky považuje za ten nejlepší dárek a má jich doma celé krabice.

Schválně se zeptejte své přítelkyně, kamarádky (pro dámy, čtoucí tento příspěvek, to samozřejmě neplatí, ví to samy), v jaké utrpení se obrací nošení těchto parodií na obuv. Pro neznalé či pro ty, jejichž drahé polovičky nejsou v tuto chvíli v dosahu, připomenu, že gumičky v přední části žabek se při chůzi svírají mezi dvěma prsty na nohou a dost to řeže. Kromě toho na ně musíte stále myslet, myslet na to, že ty dva prsty na obou nohách prostě musí být těsně u sebe, jinak vykročíte bosi. Zvláště je-li cesta z kopce, je to velmi "zábavné." Žabky navíc netvoří pro chodidlo žádnou oporu. Přičtěte si k tomu neustále stisknuté prsty a váš ortoped z vás bude mít opravdu velkou radost.

V žabkách, jste-li žena, sice krásně zapůsobí vaše sošné nožky, ovšem musíte na ně stále myslet. Pokud jste režisér (Troška sice může být fajn chlap, ale podle toho, jak je zarostlý v obličeji to s jeho nohami taky nebude moc slavné:-), musíte se plně soustředit na řízení natáčení. Pokud vám v tom něco brání (alkohol, drogy, mučivé boty), tak v případě opravdu velkého talentu můžete tvořit i jako narkoman a opilec (in memoriam zdravím pány Vláčila a Peckinpaha, vážíme si vás), ale i tak to půjde jen ztěží.

Chtěl bych požádat pana Trošku, aby zvážil svou zálibu v tomto druhu obutí a do té doby nás v pravidelných intervalech nezásoboval produkty takto nevalné kvality. A přečetl si článek od Tetsua:-) Což případným zájemcům doporučuji rovněž.

http://filmpub.centrum.cz/temata/11571-zdenek-troska-cast-prvni.aspx Read more!

Bathory, Máj a předsudky

Máj (ČR, F.A.Brabec, premiéra 21.8.2008)
Bathory (SR-ČR-Maďarsko-Velká Británie, J.Jakubisko, premiéra 10.7.2008)

Během letošních prázdnin přicházejí do kin filmy od dvou rozporuplných českých (slovenských) režisérů Juraje Jakubiska a F.A. Brabce. Jako snad málokterý film už několikátým rokem budí pozornost svou neobvyklostí - a prorokováním neúspěchu ze strany škarohlídů. Můj osobní vztah k těmto režisérům je rovněž rozporuplný - Brabcovy filmy se mi obecně spíše líbí, Jakubiskovy filmy se mi zase příliš nelíbí. V tomto případě jsem velmi zvědavý na oba.

Než se dostanu k oběma nadcházejícím filmům, řekněme si něco o jejich režisérech. Z úcty ke staršímu začnu s Jakubiskem. JJ se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově u Spišské Nové vsi, v šedesátých letech studoval na FAMU a svůj první celovečerní film natočil v roce 1967. Můžeme jej počítat do tzv. Slovenské nové vlny, sem patří spolu s Elo Havettou jako její nejvýznamnější režisér. Nicméně pro jeho zvláštní styl (často přirovnávaný k Fellinimu, kterého ale taky příliš nemusím) a rovněž pro hojné využívání erotiky či spíše nahoty (nic proti:-) měl v sedmdesátých letech poněkud utrum. Současný divák jej bude pravděpodobně znát až díky jeho poslednímu a zdaleka nejhoršímu filmu Post Coitum.

Natáčení Bathory se, řekněme si to upřímně a bez obalu, pěkně vleklo, nemluvě o postprodukci a několikrát odložené premiéře. Vzhledem k tomu, že žánr historického kostýmního (nikoli televizního) filmu u nás nikdy neměl na růžích ustláno (tak schválně, co se vám vybaví? Údolí včel? Marketa Lazarová? Ale to jsme až v šedesátých letech... kdo si dnes vzpomene třeba na takový Řád? Filmy tohoto filmu jsou neuvěřitelně drahé, mnohem dražší než blboučké (tragi)komedie posledních let. Můžeme Jakubiskovi jen gratulovat, že se do takového projektu vůbec pustil... ale běda mu, jestli z toho bude propadák, protože v takovém případě se s historickými filmy domácí provenience můžeme rozloučit na patnáct let minimálně.


A teď Brabec. František A. se narodil 30. listopadu 1954 v Praze a původně vystudoval kameru - jeho kameramanským debutem byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Jeho prvním režijním projektem byl Král Ubu (1996) s Mariánem Labudou a Lucií Bílou. Tento film jsem viděl už kdysi dávno a tehdy se mi celkem líbil, nevím ale, jak bych se na něj díval dnes. Jeho Kytici vidělo snad každé tehdy školou poviné dítko (mně nevyjímaje) a jde o Brabcův dosud nejlepší film. Posléze si stanovoval stále obtížnější cíle - natočit celovečerní film během čtyřiadvaceti hodin během Silvestra (Krysař) nebo natočit film podle (ať se na mně dáma nezlobí, ale přinejmenším velmi nudného) scénáře Markéty Zinnerové (Bolero). Taneční sekvence patří k tomu nejlepšímu, co ve filmu uvidíte.

I Máj má pohnutou historii vzniku (a to i pokud se zaměříme jen na tento pokus o sfilmování. Případné zájemce o poslední období života K.H.Máchy odkazuji na Vláčilův film Mág). Je škoda, že jsou nejvíce slyšet ti, kteří nemůžou Máji ani přijít na jméno - z velké části to budou ti, kterým se nelíbila už Kytice. Ovšem Brabec si za to může tak trochu sám, když rozhlašuje, že točí kýč, nemluvě o poněkud diskutabilním hudebním doprovodu od Support Lesbians.

Verdikt: Osobně jsem zvědavý na oba dva filmy, zároveň se trochu bojím - Bathory kvůli předchozím špatným zkušenostem s režisérem, u Máje především kvůli hudbě - nicméně... jsem zvědavý. Třeba budu příjemně překvapen... My všichni. Read more!

Uwe, ty náš Volle...

Uwe Boll je žijící legenda světového filmu a já upřímně blahopřeji každému, kdo s jeho filmy nikdy neměl tu čest. Nedávno jsem měl natolik trhlý nápad, že nasleduji co nejvíce jeho filmů...

Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...

Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.

Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje... Read more!

Indiana Jones počtvrté

Více než měsíc po české premiéře... jsem viděl Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Moje hodnocení (ať se nemusíte v případě nezájmu prokousávat celým textem): **** = 80%. Můj nejoblíbenější díl (třetí) zůstal nepřekonán, ale Spielberg se zase jednou vytáhl. A musím říct, že bylo na čase (přesto mu právem patří titul jednoho z nejúspěšnějších filmových tvůrců všech dob, těch několik zaváhání (Válka světů, brrr) mu reputaci nepokazí. Takže ve zkratce. Indy nám zestárl o dvacet let - nezanedbatelná část diváků nebyla na světě během premiéry Poslední křížové výpravy, natož u Dobyvatelů ztracené archy. Do příběhu nám zasahují mimozemšťané - vzhledem k zasazení příběhu do padesátých let žádné překvapení. Jestli vás Däniken masíroval tak jako mně (čímž neříkám, že mu věřím, jen mě to bavilo číst), nic jiného bych ani nečekal... Jaderné pokusy, strach z komoušů ústící v Indyho propuštění z univerzity... Vážně, ten příběh je skvěle napsaný, film úžasně natočený. Další Spielbergův film, na který se podívám znovu a rád (což se o mnoha jeho filmech říct nedá, třeba Zachraňte vojína Ryana mi bohatě stačilo dvakrát, Duel jednou.)

Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.

Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu... Read more!