sobota 13. června 2009

Filmová noc podruhé

Od té doby, co se zajímám o filmy více než jen jako řadový divák (letos už to bude šestý rok, začátkem září), měl jsem vždy touhu absolvovat nějaký filmový maraton. Soukromě jsem dosáhl počtu osmi filmů za den, to bylo v době, kdy jsem měl po maturitě a ještě jsem nezačal studovat na vysoké škole), ale na žádný oficiální jsem se nikdy nedostal – až na své minulé narozeniny, které jsem oslavil v prostorách Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku v Brně. No a protože se mi akce zalíbila, zúčastnil jsem se i druhého kola. Filmová noc 2 se konala od pátku 12.6. od 18:00 do sobotního rána, oficiálně končila úderem šesté, neoficiálně byla ukončena po dopromítání poslední projekce asi o půl hodiny dříve. Co bylo na programu? V sedmi sálech bylo odpromítáno celkem 13 filmů, některé jednou, jiné dvakrát a rekordmani dokonce čtyřikrát.

Při výběru projekcí jsem se řídil dvěma pravidly: shlédnout co nejvíce celých filmů a hlavně takové, které nejsou tolik dostupné. Vzhledem k tomu, že Koralínu a svět za tajnými dveřmi i Star Trek jsem už viděl a ostatní mainstreamové hity typu Terminator Salvation, Noc v muzeu 2 nebo Andělé a démoni mně příliš nelákají (i když právě pro tyto filmy jsou multiplexy ideální) a extrémně špatné filmy typu Hannah Montana si nejraději vychutnávám soukromí, bylo celkem jasné, na co půjdu. Navíc jsem se alespoň ve většině případů vyhnul nechutným tlačenicím.

Jak tedy probíhala moje druhá filmová noc? Než přejdu k samotným filmům, rád bych se zastavil u nedělitelné součásti každého představení v multiplexu – reklamy a trailery. Velmi mě potěšilo, že už na mně před každým filmem neskáče šílenost propagující server Libimseti.cz („Tohle je Láďa, dřív chodil pařit sám…“), z té mi už tekly nervy. Trailery už byly zajímavější – jsem zvědavý na snímek Hodinu nevíš podle příběhu heparinového vraha i na horor Juraje Herze T.M.A., obavy vyvolává staronový projekt Miloše Formana Dobře placená procházka (viděl jsem televizní verzi z šedesátých let, kterou Forman spolurežíroval a nepřijde mi to moc jako námět na celovečerní film). Trailer na Případ nevěrné Kláry mě utvrdil v tom, že bych na ten film měl přece jen zajít – a svým způsobem jsem ani nebyl zklamán. Viz níže. Vrcholem trailerové sekce pak byly upoutávky na Zack a Miri točí porno (už jsem to viděl, ale asi si na to taky zajdu do kina) a pak taky na Hanebný parchanty, remake italského béčkového snímku Ten prokletý obrněný vlak (doporučuji) v režii Quentina Tarantina s Bradem Pitem jakožto drsným velitelem, co chce po své sebrance od každého sto nacistických skalpů – doslova. Rána baseballkou do nacistické palice i Hitler vřískající „nein, nein, nein“ mně přiměly se na tenhle film hodně těšit.

Jako první přišla na řadu česká detektivka ze třináctého století Jménem krále (Petr Nikolaev, ČR, 2009) s Karlem Rodenem a dalšími ve většině případů známými herci (a taky s hudebníkem Petrem Traxlerem, který vystupoval už v baladě O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, ke které také složil hudební doprovod). Předlohu jsem nečetl, nicméně o jednu autorovu sbírku povídek jsem už zakopl a nebylo to špatné počtení – dalo by se říct, že mám tento typ historických detektivek docela rád (ať už se jedná o případy soudce Ti z Číny) – řešitelé nemají k dispozici vymoženosti typu otisků prstů nebo stopy DNA, musí si vystačit pouze s logikou, znalostí prostředí a pomocníky, kteří za ně udělají špinavou práci v podhradí či slumu.

Nejde tu ale jen o řešení záhady zamčeného pokoje a kdo zabil všechny ty lidi (bodycount na české poměry neobvykle vysoký:), ale spíše o vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými, které jsou o to zajímavější, že detektiv – královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu – je také určitým způsobem citově zainteresován.

Největší vadou snímku je jeho přílišná televiznost – původně byl určen jako pilotní snímek pro seriál TV Nova. Nečekejte také žádné vizuální orgie typu Bathory, obrazové vrcholy snímku jsou podkreslené pouze rozptýleným slunečním svitem dopadajícím skrze úzká okna. Holt třinácté století… Díky své komornosti se tak Jménem krále vyhýbá největšímu problému, kterým Bathory trpěla – dvacet jezdců je prostě dvacet jezdců, družina státního úředníka a ne celá uherská a turecká armáda. A co se týče exaltace místního kněze – je to jen taková figurka pro zasmání, která ale přesto upomíná na to, jak velkou roli hrála víra v Boha (a Ďábla) ve středověku…

Na každý pád mě snímek potěšil – na tento typ filmů si do kina zajdu rád a jsem vděčný za žánrovou pestrost – český film nejsou jen stokrát ohrané a nudné (hořké) komedie ze současnosti… jen ty holčiny, které měli blíže spíše k desátým než dvacátým narozeninám, by se nemusely při každé sebeméně nevhodné příležitosti tak chichotat…

Hodnocení: 65%


Případ nevěrné Kláry – předlohu jsem nečetl a poslední filmy podle Viewegha se mi vůbec nelíbily, atraktivitu tomuto snímku dodává fakt, že je to vlastně italský snímek natočený v Praze (s několika scénami v Benátkách) s italskými herci v hlavních rolích (Aňa Geislerová jako profesorka se mihne jen v několika scénách, stejně jako Miroslav Šimůnek, ten princ ze Z pekla štěstí). Film pak stojí na několika následujících pilířích: - neokoukané tváře (i když zrovna představitel Lucy, Klářina přítele, mi přišel vyloženě odpudivý), herci ochotní sehrát daleko odvážnější erotické scény než jejich čeští kolegové (muži i ženy – a nahota se tu neomezuje jen na poprsí a pozadí, a pokud budou dámy a gayové dávat dobrý pozor, také si přijdou na své) – a taky naprosto otřesný český dabing.

Přiznám se bez mučení, že k pozitivnějšímu hodnocení snímku u mě dosti napomáhá naplnění mých estetických tužeb – ženy často nosí elegantní brýle a pokud se svléknou od pasu dolů, mají nezanedbatelný proužek. Klára je navíc opravdu hezká, tím typem ocelově chladné sexuality Sedmé z Devíti ze Star Trek: Voyager. Nejhorší mi tak kupodivu na celém snímku přišel samotný příběh…

Hodnocení: 50%

Poté jsem chtěl zajít na Pařbu ve Vegas, nicméně sál byl tak naplněn, že jsem se ani nedostal dovnitř a už v přístupové chodbičce jsem se musel otočit a jít na Nedodržený slib – filmy z druhé světové války a o holocaustu už mně šíleně nudí, tenhle měl navíc hodně přes dvě hodiny a při vší úctě k životním zkušenostem pána, podle jehož osudů byl snímek natočen, neobsahuje prakticky nic, co bychom už neviděli jinde a lépe. Schindlerův seznam s největší pravděpodobností nepřekoná nic, ale i v historii domácí kinematografie (film vznikal ve slovensko-české koprodukci pod vedením českého režiséra – je zajímavé, jak často si Slováci zvou právě ty české – loni to byl například Zdeněk Tyc se snímkem Malé oslavy).

Spolu s hlavním protagonistou projdeme několik prostředí a dob – nejprve poznáme život slovenských Židů před válkou, během války, transporty, lágr, chvilka osvěžení přijde v plicním sanatoriu, kde si mladík poprvé zatrtká se sympatickou zrzkou, klášter, život partyzánů a pak už je konečně po válce a mladý muž se vrací domů, aby tam našel jen nové nájemníky a pár starých fotografií na půdě. Pokud jste dosud žádný film o holocaustu neviděli, budete možná nadšení, v opačném případě budete sedět, koukat a říkat si: Daleká cesta, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Poslední vlak, Kapitán Dabač. Skvěle to vyslovuje Kate Winslet v seriálu Extras:

Andy: „I'd just like to say, I think, you know, you doing this is so commendable. Using your profile to keep the message alive about the Holocaust.“
Kate Winslet: „My God, I'm not doing it for that. I don't think we really need another film about the Holocaust, do we? It's, like, how many have there been? You know, we get it, it was grim, move on. No, I'm doing it because I've noticed that if you do a film about the Holocaust,
guaranteed an Oscar.“

Hodnocení: 60%

Víno roku jsem nestihnul celé, kvůli výše zmíněné roztahané lahůdce mi uniklo prvních dvacet minut filmu, ale zas tak o moc jsem nepřišel – máte-li rádi víno, sáhněte raději po snímcích jako Dobrý ročník, Bokovka nebo klidně po pálavských Bobulích. Alan Rickman je v roli distingovaného britského degustátora úžasný, ale to je asi tak všechno. A taky prý podle skutečné události.

Hodnocení: 50%

Pařba ve Vegas – druhou a poslední projekci jsem konečně stihnul – a jsem rád, protože toto byl suverénně nejlepší film celé noci – stejné překvapení jako minulý rok Juno. Představte si následující situaci: za tři hodiny je svatba, hosté se pomalu trousí, nevěsta i rodiče jsou nervózní. Normálka? Nevím, nikdy jsem na svatbě nebyl. V tomto případě ale mají trochu jiný důvod, než by se mohlo zdát – ženich není přítomen. Spolu se třemi kamarády odjeli před třemi dny kamsi na rozlučku se svobodou a od té doby o nich nejsou žádné zprávy. Konečně se nevěsta jednomu z kamarádů dovolá, ale to, co jí dotyčný musí říct, zavání sakra velkým průšvihem…

Komentáře k tomuto filmu varují, že jej asi nepochopí ženy ani abstinenti. Přestože piju jen velmi málo a přes určité femininní rysy mé povahy jsem si tento snímek opravdu užil. Původní název snímku (v překladu Kocovina) dává tušit, co se asi stalo – těžko ale říct, jak se s normální představou o tomto ne zrovna příjemném after efektu slučuje totálně zdemolované hotelové apartmá, tygr v koupelně, bílá slepice, mimino ve skříni a zmizení ženicha. Následuje série neuvěřitelných a absurdních scének, které nenechají vydechnou a jejichž kadence rozhodně neklesá – totální úlet pak nastane, když v samém závěru objeví fotoaparát dokumentující ty události, které si nikdo z účastníků nevybavuje – a že je to síla. Přišlo mi, že někdo prohodil označení o přístupnosti – Víno roků od 15ti a Pařba od dvanácti? A abych nezapomněl, hraje tam i má oblíbená Heather Graham, herečka s roztomilým obličejem, která po dvou filmech, ve kterých hrála pornoherečku (Hříšné noci a Guru) tentokrát vystřihla striptérku.

Hodnocení: 90%


Třešničkou na dortu pak byla návštěva konce 3D snímku Krvavý Valentýn 3D. Film samotný těžce nezajímavý, jeho kvality ale spočívaly právě v onom třetím rozměru. Seděl jsem ve čtvrté řadě od plátna a byl to vážně zážitek… když vám někdo před očima zabodne krumpáč pod čelist, vytrhne ji a ta se pak se sprškou krve rozletí přímo na vás, je to zážitek.

Zajímavé bylo, že postavy často koukaly do publika, což jen přispívalo pocitu, že jste u toho.

Hodnocení: 50%

Dojel jsem domů ve čtvrt na osm a spal do půl dvanácté. Příště jdu zase :-)

4 komentáře:

Ivča řekl(a)...

No teda.. tiše závidím. MOžná bych se mohla něčeho takového také někdy zúčastnit.
Co se filmů týče, ani jeden jsem neviděla, ale o některých jsem četla v Premiere (budiž jí země lehká).
3D efekt je úžasná věc. Byla jsem na Monstra versus Vetřelci a právě 3D efekt zvýšil můj požitek z filmu, který by jinak ryhle vyšuměl. A těším se na to, jak budou filmaři v budoucích filmech více využívat efektů ve 3D - jako pohledy, koulející se věci přímo na diváka a tak podobně. Ze 3D záběrů však u mne navždy vítězí záběr ze zmíněných Monster a Vetřelců, kdy má divák pocit, že plachtí vesmírem - pohled na všechny ty mlhoviny, galaxie, hvězdy a další kosmické efekty ve 3D a na dotek je nezapomenutelný.

Fingon řekl(a)...

Musím zjistit, jak to teď točí - první 3D filmy se točily už v padesátých letech (třeba Hitchcock tak jeden film natočil) a byly k tomu potřeba dvě kamery a dva projektory. Vzhledem k tomu, že v Krvavém Valentýnovi bylo spousta záběrů z jeřábu a taky z ručky, tak asi dvě spojené kamery neměli, to by asi nedokázali zesynchronizovat.

Ivča řekl(a)...

Myslím, že o 3D byl pěkný článek v Premiere, ale to jsi asi četl, že?
Mne spíš poslední dobou zajímá, jak se vyrábí takový ten efekt, kdy se kamera oddaluje od postavy na plátně, ale to pozadí za ní se jakoby zvětšuje. Jsou tak udělané i upoutávky na české televizi.

Fingon řekl(a)...

To není zas tak těžké na vysvětlení a v profesionálních podmínkách ani na provedení, v amatérských podmínkách se to dělá hůř, ale taky jsem to už zkoušel. Je to spojení zoomu kamery a vlastního pohybu kamery - buď máš zazoomováno hodně a kamera stojí od předmětu dál, v tom případě pojedeš s kamerou blíž a zároveň rovnoměrně odzoomováváš, nebo naopak. Poprvé to významně použil Hitchcock ve filmu Vertigo, když chtěl docílit filmového zobrazení závratě.