Fingon je sám doma I: Óda na automatickou pračku

Nejen filmy je člověk živ… a protože jsem zase sám doma (ségra je au-pair ve Skotsku, máma na dovolené v Chorvatsku - no, je tu ještě otec, ale ten se v tomhle případě nepočítá, protože mi ten lenoch vůbec s ničím nepomůže a než čekat na to, jestli po dvou dnech přece jen umyje nádobí, to si je radši umyju sám), musím se starati o domácnost. Není to zas tak těžké a vlastně to ani nezabere tolik času, jen mě otravuje, že jsem na to úplně sám. Teprve v takové chvíli dokáže člověk ocenit výdobytky moderní společnosti – třeba takovou automatickou pračku…

Je to vážně úžasný vynález. Naházíte tam prádlo, nasypete prášek, nalijete aviváž (případně obráceně – mám slabost pro jeden tekutý prací prášek, moc hezky voní), namačkáte pár knoflíků (máme novou pračku, takže ještě pořád luštím manuál, ale po čtvrté várce už se s tím ani neotravuji) a mám půldruhé hodiny volného času, kterou mohu vyplnit sledováním filmu, vařením nebo obojím dohromady.

Propad na nižší stupeň technologického (vlastně technického, Dr. Anička Batistová by ze mě asi radost neměla, není divu, že známka z této zkoušky mi příliš čest nedělá) vybavení je velmi bolestný. Není to tak dávno, co nám naše předchozí automatka odešla do Křemíkového nebe a mně nezbylo než si vyprat v ruce. S hlasitým sakrováním jsem do koupelny natahal kýble, do jednoho napustil horkou vodu a nasypal prášek, do druhého studenější a bez prášku, třetí zůstal prázdný na vyprané prádlo – matně jsem si vzpomínal, že za starých časů takhle máma prala, když měla míň prádla, než aby stálo za to ládovat ho do skákavého blbce z Tatramatu.

Ti (v tomto případě ale spíše ty) z vás, kteří s praním v ruce mají zkušenosti, nejspíš obrátí oči v sloup, stejně jako já, když jsem po usušení zjistil, že je prádlo drsné a zůstaly na něm bílé skvrny od pracího prášku. Řešení mě napadlo, ale pro jistotu jsem to zkonzultoval na dálku s výše zmíněnou sestrou a ta mi potvrdila dvě věci: ano, musím to vyprat znovu a ano, musím to vymáchat ve více vodách. Moje ubohé ruce, já, velký drsňák, jsem si pochopitelně ani v jednom případě nevzal gumové rukavice, takže moje věrné přítelkyně (ehm…) nakonec nedopadly zrovna nejlépe… Nakonec jsem se dozvěděl, že i do ručního praní mohu přidat aviváž, takže na nový pokus už prádlo dopadlo mnohem lépe.

Podruhé jsem vytáhl pračku po babičce. Žádná automatka, jediné, co umožňovala regulovat byla doba praní, která končila na pěti minutách – a protože kolečko už dávno upadlo, musel jsem tyčku otáčet kleštěmi. A nasprchovat do ní horkou vodu, abych nezapomněl. A pochopitelně zase použít kbelíky s vodou na přeprání. Tentokrát jsem si rukavice vzal…

Bohužel ani automatka není samospasitelná, ještě musím zapracovat na dávkování jednotlivých přísad. Kdo už ji někdy viděl zblízka, tak ví, že jednotlivé nádržky mají určené rysky pro maximální množství prací látky. Bohužel mám ve zvyku sypat a lít je přesně k té rysce, i když to údajně není potřeba – a sranda je i s aviváží, která stéká velmi pomalu. Zrovna v sobotu jsem nalil jeden vršek a tekutina se ještě neobjevila v sloupci. Protože v láhvi už zůstalo jen malé množství, rozhodl jsem se jí tam dolít celou… a pak už jsem mohl jen bezmocně sledovat, jak tekutina pomalu přelézá přes rysku… prádlo tentokrát vonělo opravdu dobře…