FMV aneb co to zase sakra je

Týden se sešel s týdnem a pak ještě s půlkou dalšího a já zjišťuji, že to psaní tak nějak flákám. Takže abych to napravil, dneska budu psáti o FMV neboli Full Motion Video. Což je něco, o čem dost možná nikdo z vás neslyšel, ale pokud se aspoň občas věnujete počítačovým hrám, dost možná jste to viděli na vlastní oči. Linky k videím jsou přibaleny . Důvodem, proč se zabývám zase nějakými "blbými počítačovými hrami" je to, že se mi jednak zas až tak blbé nezdají - přinejmenším ty starší, a jednak se v případě FMV nacházíme na hranici s filmem.

Pravděpodobně víte, že velká část her (nepočítáme-li sportovní simulátory a The Sims) mají herní část a část s filmy, ve kterých se většinou ukáže část příběhu. V době kamenné, tj. ještě kolem roku 1990, tvořil takové prostřihy - cutscenes - čistý text (o nějakých deset let dříve tvořil text celou hru, vidíte ten pokrok?), později tuto úlohu zajišťovaly animace, které přešly v krátké filmy. A protože se v tu dobu začaly masově rozšiřovat CDromky, tvůrci byli schopni vměstnat na nové médium těchto filmů více. A pak si kdosi řekl: co takhle natočit tyhle mezifilmy s živými herci?

Když na mě kolem roku 1998 vybafl John Rhys-Davies (Gimli v Pánu prstenů či Sajíd v Indiana Jonesi) v Duně 2000 jako atreidský mentat, dostalo mě to. Ta samá situace se opakovala v Jedi Knigh: Dark Forces II z roku 1997, což byl mimochodem první projekt od Návratu Jediho, ve kterém byly točeny souboje se světelnými meči.

No dobře, ale to pořád ještě nic není - filmy ve hře jsou hrány živými herci. Teď si představte, že v devadesátých letech byly vytvořeny hry, ve kterých tvoří filmové sekvence hlavní jádro hry, nikoli jen důležitý, ale pro samotnou hru nepříliš významný prvek.

Několik těchto her se mi v posledním roce dostalo do rukou - a že to byly samé výživné kousky. Třeba taková Phantasmagoria, jedna z nejbrutálnějších věcí, kterou jsem kdy zažil. Je s podivem, že ji vytvořila žena, která se do té doby zaměřovala především na pohádkami ovlivněné adventury. Dan a Adrianne, zcela normální mladý manželský pár, se přestěhují do nového domu. Ještě netuší, že tento dům patřil před sto lety slavnému kouzelníkovi Carnovi, který byl pětkrát ženatý a s žádnou manželkou to nedopadlo dobře. Během zkoumání narazí Adrianne na zazděnou kapli a nechtěně vypustí démona, který posedne jejího manžela. Z dosud citlivého a hodného muže se během týdne stane šílící monstrum, které Adrianne postupně terorizuje, až se ji rozhodne zabít. Kromě toho je pronásledována děsivými vizemi (skleník, zrcadlo, lis na víno - tyto záběry jsou velmi drastické) které jí ukazují smrt jednotlivých manželek prvního majitele. Zdeptaná a dokonce i znásilněná Adrianne se nakonec rozhodne, že musí démona zničit... Vše, od znásilnění až po jednotlivé vraždy (zahradnická lopatka v oku, hlava roztržená na dvě půlky) je natočeno ve skutečně šokujících detailech. Tato hra se v mnoha zemích nesměla prodávat a přesto byly její prodeje velmi vysoké... Mimo jiné byl natočen i sekvel.

Mnohem méně násilné bylo i druhé pokračování hry Gabriel Knight, s podtitulem The Beast Within, která spojuje příběh šíleného krále Ludvíka Bavorského, ztracenou Wagnerovu operu a vlkodlaky. Ani zde si autorka neodpustila chuťovku v podobě vlkodlaka ohryzávající stehenní kost v ukryté jeskyni kdesi v Českém lese (tj. německá strana Šumavy).

Je pravda, že v těcho hrách - interaktivních filmech - často hráli spíše herci druhé kategorie, ale jsou i výjimky. Takovou tvoří třeba herec Dennis Hopper v mysteriózní detektivce Black Dahlia, jejímž podkladem byla skutečná brutální vražda hollywoodské herečky ve čtyřicátých letech - fotografie z místa činu byly natolik otřesné, že se nesměly objevit v novinách (případné zájemce odkazuji na Wikipedii a z ní na odkaz na stránky věnované zavražděné, ale je to pohled opravdu jen pro silné žaludky).

Ve hře X-files: The game účinkovalo osazenstvo seriálu v čele s Duchnovnym a Andersonovou a rozhodně vypadá velmi dobře. Ovšem nechávám si ji až na dlouhé zimní večery.
Jelikož se už připozdívá, zde výčet utnu a zastavím se u poslední hry, která vzbudila můj zájem doslova před několika dny - Rama podle stejnojmenné knihy A.C. Clarka, ve které se hráč stává jedním z astronautů zkoumajících cizí vesmírnou loď. Před několika měsíci zesnulý spisovatel dokonce ke hře natočil i úvod.

Interaktivní filmy pro mně zkrátka mají své kouzlo. Během deseti-patnácti let jich vyšla pěkná řádka, některé samozřejmě i velmi nízké kvality. Jako pojítko mezi světem her a světem filmu jsou přinejmenším zajímavou kuriozitou. Což mi připomíná, že si mám sehnat hru Dracula: Unleashed... Read more!

Sofia Coppola... a její Marie Antoinetta

Netroufám si odhadnout, kolika čtenářům nepříliš postihnutým světem filmu tohle jméno něco říká. Každopádně o ní chci dnes psát, takže pokud vám toto jméno říká jen málo nebo nic, tak jste na správném blogu.

Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).

Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.

Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.

Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....

Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.

Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...

Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)
Read more!

Bathory... spíše komentář než recenze

Čtyři dny po premiéře, v pondělí 14.7.2008 jsem navštívil projekci zatím posledního Jakubiskova filmu. Nebylo to nejhorší. 70%
Zdá se, že kampaň, která se rozběhla Českou televizí nese své ovoce - ve Velkém špalíčku bylo natřískáno při premiéře, při odpolední projekci byly volné jen první čtyři řady a na dnešní večer zbývá jen pár míst.

Pokud jste už četli některé komentáře a recenze, zde se nedozvíte příliš nového. Ne že bych chtěl neustále dokola omílat známá fakta, pravdou ovšem je, že většina věcí, které jsou filmu vytýkány, jsou založena na pravdě. Takže: Bathory je dost dobře možná nejdražším česko-slovenským filmem všech dob, i když to se - vzhledem k inflaci - dost těžko počítá. Marketa Lazarová mohla být dost dobře ještě dražší. Skoro jistě je ale nejdražším filmem vzniklým v těchto končinách po roce 1989 - bez zajímavosti není ani to, že Jakubisko finančně překonal sám sebe svým - opět česko-sloveským - filmem Nejasná zpráva o konci světa z roku 1997.

Jakubiskovi se tentokrát podařilo natočit docela dobrý film. Největším problémem tu ale není stopáž (140 minut je sice trošku moc, zvláště v poslední části je film hodně natahovaný a pravděpodobně se dočkáme prodloužené verze v podobě seriálu), ale naprosto otřesné bitevní scény (možná jsem namlsaný z Pána prstenů, ale bojiště tu působí skutečně poloprázdně, jako by všichni komparzisti byli jen v prvním plánu a ve druhém už ne.) a především absolutní nedostatek kamerových filtrů. Co z toho, že pan Brabec umí vytvořit "atmosféru," když to celé působí jako natáčené pro televizi?

Tím ale můj výčet chyb totoho filmu kupodivu končí. Bolek Polívka už není ten věčně ožralý Bohuš, dokonce tu pod vrstvami vousů působí až důstojně. Jeho pomocník - novic Cyril je prostě normální puberťák, i když v mnišské kutně, naštěstí byl Mádlův hlas předabován někým jiným (i když v nedávno odvysílaném filmu o filmu mu byl hlas ponechán). Jejich vynálezy jsou zábavné (komu se náhodou nezdají, doporučuji shlédnout přinejmenším začátek filmu Andrej Rublev), Polívkův mnich tak vzdává nejen poctu detektivnímu duu ze Jména růže, ale i samotnému Leonardu Da Vinci - už tím, že své zápisky píše pomocí zrcátka. Snesitelné jsou i výkony Lucie Vondráčkové a ostatních "mladých služebných."

Pomalu se dostávám k hlavním protagonistům. Caravaggia necháme stranou, stejně tak Nádaždyho a soustřeďmě se pouze na Thurza (Roden), Darvulii (Deana Jakubisková-Horváthová) a samotnou Erzébeth (Anna Friel). Především kvůli jejich výkonům stojí dle mého názoru tento film za zhlédnutí. Především Erzébeth se skutečně povedla, je to silná žena, navíc i velmi krásná. Roden tu hraje svého klasického záporáka a hraje ho dobře. Jakubiskova manželka a producentka filmu v jedné osobě sice není až tak výrazná, ale rozhodně se vedle nich neztratí.

Nejvíce mne zaujaly psychedelické scény, ve kterých hlavní hrdinka bloumá pološílená po hradě, jsou skutečně velmi sugestivní. Nebýt výše zmíněných chyb, byl by to skutečně památný film, takhle je to pouze 70%. Read more!

Zkouška upgradu

Někteří čtenáři komentovali určitou nepřehlednost mého blogu. Pokusil jsem se to napravit... Uvidíme, jestli to funguje. Dneska to nebude o filmech, ale o tom, jak jsem hledal nápovědu k tomu, abych dosáhl lepší typografické atraktivnosti mého blogu.

*-*

Tak, ověřil jsem si, že to funguje. Bohužel to nemá zpětnou působnost a předělávat předchozí příspěvky se mi nechce, protože by se porušilo datování. Tak to jen na vysvětlenou.
Paradoxně jsem nápovědu nenašel v oficiálním FAQ (akronym pro Frequently asked questions neboli Často kladené dotazy), ale v blogu se sympatickým názvem Dummies Guide to Google Blogger Beta Trocha hrátek s CSS skripty ještě nikoho nezabila, že? No, každopádně teď k vaší libosti předkládám výsledek svého snažení. A pak že mi nezáleží na kamarádech, Pytlíku. :-)
Read more!

Duhové pivní tácky za padesát ká

Dnešní příspěvek nebude ani tak o pivu, jako spíše o DVDčkách. A to konkrétně o těch discích, kterým se začalo říkat příbaly a bývají pravidelnou (Blesk, Aha!, Šíp) i méně pravidelnou (Právo, MF Dnes) součástí téměř všech českých celostátních deníků. Originál DVDčko za pade, to je přece krása! Koho zajímá, že to nemá plastikový obal? Záleží na tom, co od DVD očekáváte: vaše pocity by se pak mohly vyjímat na škále od naprosté spokojenosti až po naprosté zklamání až znechucení. A někdy, možná jako právě já, se na té škále budete pohybovat - v mém případě ale k tomu horšímu konci... Neklame-li mne paměť, začal trend přibalování audiovizuálního obsahu díky počítačovým hrám, přesněji řečeno v roce 1997 díky časopisu Score (podle informací uvedených v jubilejním čísle 100 tou proslulou první vlaštovkou měla být hra Wizardry VII), i když nevylučuji, že prvenství mohlo připadnout nějakému audio CD. Historie toho, jak se tři české herní časopisy (v té době především Score, Level a na chvostu Gamestar) předháněly v tom, který bude mít více CD, více her (Score dnes suverénně vede se čtyřmi do měsíce) a kdy to přesně bylo je sice vcelku zajímavá, ale poněkud mimo tento článek.

První DVD byla k dispozici už koncem roku 1996 (v Japonsku), do světa se protlačila až na jaře následujícího roku. Jako každá nová technologie byla i tato poměrně drahá - jeden film bratru za 700,- i víc. Trvalo celé čtyři roky, než jejich prodej převýšil prodej videokazet, u nás jsme si museli ještě nějaký ten rok počkat. První DVD filmy jako příloha u high-tech magazínů (např. Stereo&Video) se objevily teprve v roce 2004. Jejich cena byla sice nižší než ta v obchodech (200-300 KČ), ovšem dle mého největší impulz přišel v podobě Levných knih, které ve stejném roce založily řadu Zlatý fond světového filmu, kdy se cena jejich disků snížila na sympatických 99,-. Za tuto příjemnou sumičku jste ale obdrželi pouze samotný film s českými (a později i slovenskými) titulky, se sbírkou trailerů na následující filmy. Dabing je na těchto discích přítomen jen výjimečně - např. na DVD Ran. Ono se to u klubových filmů ani nevyplatí dabovat. Mně osobně absence české zvukové stopy u takové Sedmé pečeti vůbec nemrzela, ostatně cílová skupina, pro kterou se tento druh filmů vydává, si většinou potrpí na původní znění s titulky. Právě titulky jsou ale častou bolístkou starších LK filmů, přesněji řečeno jejich zmršené časování a rychlé mizení (já čtu velmi rychle, ale občas jsem to ani já nestihl). Pro případné zájemce - pornofilmy v nabídce LK český dabing mají...

Pár filmů se jako novinová příloha objevilo už v roce 2006 (Samotáři), pravý boom začal až na jaře následujícího roku. Většinou to byly (alespoň dle mé zkušenosti) ty samé verze, jaké bylo možné koupit v klasickém provedení (Nekonečný příběh vyšel v podstatě až tehdy, regulérní vydání bylo velmi brzy po vylisování staženo z prodeje kvůli problémům se zahraničním vlastníkem práv). Brzy se ale začaly dít věci...

Během prázdnin 2007 vyšla pod hlavičkou Aha! série starých českých filmů. Oproti klasické verzi z Filmexportu byla ovšem ochuzená o všechny bonusy a většinou i o všechny titulkové sady (zůstala jen ta česká, a to ještě ne vždycky). Cena poklesla téměř na desetinu (DVD Filmexportu stojí stabilně 299,-), obsah se redukoval na samotný film. To ovšem není nic proti zvěrstvu, které přinesl film Křižáci (Blesk 13.3.2008, i když pravděpodobně jen přebrali verzi od distributora) - širokoúhlý historický epos osekaný na formát 4:3. Další ránu mi dala distribuční společnost Terran jí uvedeným filmem Wernera Herzoga Woyzeck - absenci jakéhokoliv menu, to bych nějak přešel, ale že se nenamáhali osadit disk původní zvukovou stopou, to je zločin!

Řitka video takto ze začátku vydávala sovětské válečné filmy. Prosím, to bych přežil. MF Dnes a seriály z BBC titulky také právě neoplývají a leckdy jim chybí i původní anglická stopa. Tyto prázdniny nás ale chce Aha! zavalit filmy z produkce studia Universal, kde rovněž nebude původní zvuk. Krása, zrovna V kůži Johna Malkoviche jsem si chtěl pořídit. Kdybych to udělal, po zjištění pravého stavu věcí bych si tu stříbrnou placku nejspíš vzal do hospody jako podtácek na kofolu. Jednu výhodu to ale má: moje peněženka si odpočine, v červenci budu kupovat jen Červeného trpaslíka...
Read more!

Měkoučký plyšový lev

Tak jako mají Oscary svůj pravý opak v ocenění zvaném Zlatá malina (Golden Raspberry), takovým protějškem Českého lva je lev plyšový. Přestože jsou plyšová zvířátka velmi roztomilá (se slzou v oku vzpomínám na svého méďu), získat domů právě tohoto mazlíčka je to poslední, co by si režisér (ten totiž tuto anticenu přebírá) přál.

Seznam filmů oceněných zvířátkem z plyše ovšem budete hledat jen těžko; ani na oficiálních stránkách http://www.ceskylev.cz/ je pohromadě nenajdete. Výsledky posledních ročníků zde navíc ani nejsou uvedeny.

Toto ocenění bylo poprvé uděleno v roce 1993 filmu Kanárská spojka, v roce 1997 nebylo uděleno vůbec a "zlým mužem" čili tím, kdo posbíral nejvíce vycpaných ocenení není kupodivu Vít Olmer, ale Zdeněk Troška. Tak, docela by mě zajímalo, které z těchto filmů jste viděli, nebo jste o nich alespoň slyšeli. Já osobně jsem viděl jen Divoké pivo a sérii z let 2001 - 2005...

Níže uvedená tabulka je jediným úplným seznamem Plyšových lvů, který je dostupný na internetu - jiný se mi nepodařilo objevit. (Update: přidal jsem tento seznam na českou Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_lev).

1993		Kanárská spojka
1994		Ještě větší blbec, než jsme doufali
1995		Divoké pivo
1996		UŽ
1997		-
1998		Rychlé pohyby očí
1999		Nebát se a nakrást
2000		Začátek světa
2001		Jak ukrást Dagmaru
2002		Waterloo po česku
2003		Kameňák
2004		Kameňák 2
2005		Kameňák 3
2006		Po hlavě… do prdele
2007		Poslední plavky

Read more!

Odhaleno tajemství Zdeňka Trošky - Proč točí tak špatné filmy

Dnešní příspěvek bude tak trochu bulvárně laděný: přišel jsem na to, proč se v osmdesátých letech ještě poměrně slibný mladý režisér s několika slušnými filmy v devadesátých letech tak zkazil... a v jednadvacátém století se dostal až na dno.

Nikdo nemá rád, když se o jeho práci mluví špatně. V případě filmů Zdeňka Trošky tomu ale není vyhnutí. Kdo si dnes vzpomene na Botu jménem Melichar, vcelku povedený dětský film, kdo viděl film Poklad hraběte Chamaré? Nikoli, čert z jižních Čech je v povědomí českého diváctva zapsán jako tvůrce Sluncí, sen atd. a Kameňáků. Ty viděl snad každý... ovšem o (ne)kvalitě těchto filmů se dnes rozepisovat nebudu, to za mne udělali (a rádi) jiní. (Můj osobní názor je, že nejhorší z celé trilogie je Kameňák 2 a naopak nejlepším je díl třetí, ovšem stále je to dost špatné).

Tajemství Troškova neumětelství posledních patnácti let neleží ani tak v jeho hlavě, ale jeho nohou. V jednom z filmů o filmu (už si bohužel nepamatuji, jestli to bylo při natáčení Kameňáku 3 nebo Nejkrásnější hádanky) se totiž přiznal, že od jara do podzimu nenosí nic jiného než vietnamky neboli žabky - nemluvě o tom, že žabky považuje za ten nejlepší dárek a má jich doma celé krabice.

Schválně se zeptejte své přítelkyně, kamarádky (pro dámy, čtoucí tento příspěvek, to samozřejmě neplatí, ví to samy), v jaké utrpení se obrací nošení těchto parodií na obuv. Pro neznalé či pro ty, jejichž drahé polovičky nejsou v tuto chvíli v dosahu, připomenu, že gumičky v přední části žabek se při chůzi svírají mezi dvěma prsty na nohou a dost to řeže. Kromě toho na ně musíte stále myslet, myslet na to, že ty dva prsty na obou nohách prostě musí být těsně u sebe, jinak vykročíte bosi. Zvláště je-li cesta z kopce, je to velmi "zábavné." Žabky navíc netvoří pro chodidlo žádnou oporu. Přičtěte si k tomu neustále stisknuté prsty a váš ortoped z vás bude mít opravdu velkou radost.

V žabkách, jste-li žena, sice krásně zapůsobí vaše sošné nožky, ovšem musíte na ně stále myslet. Pokud jste režisér (Troška sice může být fajn chlap, ale podle toho, jak je zarostlý v obličeji to s jeho nohami taky nebude moc slavné:-), musíte se plně soustředit na řízení natáčení. Pokud vám v tom něco brání (alkohol, drogy, mučivé boty), tak v případě opravdu velkého talentu můžete tvořit i jako narkoman a opilec (in memoriam zdravím pány Vláčila a Peckinpaha, vážíme si vás), ale i tak to půjde jen ztěží.

Chtěl bych požádat pana Trošku, aby zvážil svou zálibu v tomto druhu obutí a do té doby nás v pravidelných intervalech nezásoboval produkty takto nevalné kvality. A přečetl si článek od Tetsua:-) Což případným zájemcům doporučuji rovněž.

http://filmpub.centrum.cz/temata/11571-zdenek-troska-cast-prvni.aspx Read more!

Bathory, Máj a předsudky

Máj (ČR, F.A.Brabec, premiéra 21.8.2008)
Bathory (SR-ČR-Maďarsko-Velká Británie, J.Jakubisko, premiéra 10.7.2008)

Během letošních prázdnin přicházejí do kin filmy od dvou rozporuplných českých (slovenských) režisérů Juraje Jakubiska a F.A. Brabce. Jako snad málokterý film už několikátým rokem budí pozornost svou neobvyklostí - a prorokováním neúspěchu ze strany škarohlídů. Můj osobní vztah k těmto režisérům je rovněž rozporuplný - Brabcovy filmy se mi obecně spíše líbí, Jakubiskovy filmy se mi zase příliš nelíbí. V tomto případě jsem velmi zvědavý na oba.

Než se dostanu k oběma nadcházejícím filmům, řekněme si něco o jejich režisérech. Z úcty ke staršímu začnu s Jakubiskem. JJ se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově u Spišské Nové vsi, v šedesátých letech studoval na FAMU a svůj první celovečerní film natočil v roce 1967. Můžeme jej počítat do tzv. Slovenské nové vlny, sem patří spolu s Elo Havettou jako její nejvýznamnější režisér. Nicméně pro jeho zvláštní styl (často přirovnávaný k Fellinimu, kterého ale taky příliš nemusím) a rovněž pro hojné využívání erotiky či spíše nahoty (nic proti:-) měl v sedmdesátých letech poněkud utrum. Současný divák jej bude pravděpodobně znát až díky jeho poslednímu a zdaleka nejhoršímu filmu Post Coitum.

Natáčení Bathory se, řekněme si to upřímně a bez obalu, pěkně vleklo, nemluvě o postprodukci a několikrát odložené premiéře. Vzhledem k tomu, že žánr historického kostýmního (nikoli televizního) filmu u nás nikdy neměl na růžích ustláno (tak schválně, co se vám vybaví? Údolí včel? Marketa Lazarová? Ale to jsme až v šedesátých letech... kdo si dnes vzpomene třeba na takový Řád? Filmy tohoto filmu jsou neuvěřitelně drahé, mnohem dražší než blboučké (tragi)komedie posledních let. Můžeme Jakubiskovi jen gratulovat, že se do takového projektu vůbec pustil... ale běda mu, jestli z toho bude propadák, protože v takovém případě se s historickými filmy domácí provenience můžeme rozloučit na patnáct let minimálně.


A teď Brabec. František A. se narodil 30. listopadu 1954 v Praze a původně vystudoval kameru - jeho kameramanským debutem byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Jeho prvním režijním projektem byl Král Ubu (1996) s Mariánem Labudou a Lucií Bílou. Tento film jsem viděl už kdysi dávno a tehdy se mi celkem líbil, nevím ale, jak bych se na něj díval dnes. Jeho Kytici vidělo snad každé tehdy školou poviné dítko (mně nevyjímaje) a jde o Brabcův dosud nejlepší film. Posléze si stanovoval stále obtížnější cíle - natočit celovečerní film během čtyřiadvaceti hodin během Silvestra (Krysař) nebo natočit film podle (ať se na mně dáma nezlobí, ale přinejmenším velmi nudného) scénáře Markéty Zinnerové (Bolero). Taneční sekvence patří k tomu nejlepšímu, co ve filmu uvidíte.

I Máj má pohnutou historii vzniku (a to i pokud se zaměříme jen na tento pokus o sfilmování. Případné zájemce o poslední období života K.H.Máchy odkazuji na Vláčilův film Mág). Je škoda, že jsou nejvíce slyšet ti, kteří nemůžou Máji ani přijít na jméno - z velké části to budou ti, kterým se nelíbila už Kytice. Ovšem Brabec si za to může tak trochu sám, když rozhlašuje, že točí kýč, nemluvě o poněkud diskutabilním hudebním doprovodu od Support Lesbians.

Verdikt: Osobně jsem zvědavý na oba dva filmy, zároveň se trochu bojím - Bathory kvůli předchozím špatným zkušenostem s režisérem, u Máje především kvůli hudbě - nicméně... jsem zvědavý. Třeba budu příjemně překvapen... My všichni. Read more!

Uwe, ty náš Volle...

Uwe Boll je žijící legenda světového filmu a já upřímně blahopřeji každému, kdo s jeho filmy nikdy neměl tu čest. Nedávno jsem měl natolik trhlý nápad, že nasleduji co nejvíce jeho filmů...

Dívat se dobrovolně na špatný film je možná známka určité formy duševního masochismu, v případě Uweho opusů je to přímo středověku hodná flagelace. Tak proč jsem byl ochoten se takhle mučit? Uwe se totiž specializuje na adaptace počítačových her. K jeho velkému štěstí se mu ještě nepodařilo získat práva na žádnou z mých oblíbených...

Kdo je to Uwe Boll: německý režisér, scénárista a producent, nositel doktorátu z literatury a příležitostný boxer.
Kde se vzal: Legenda vypráví, že tento "nejúspěšnější nezávislý filmař současnosti" (jeho vlastní slova, tedy mám ten pocit) v první polovině devadesátých let objížděl osobně se svými prvními filmy kina a vedl diskuse s diváky. Do obecnějšího povědomí se dostal až v roce 2003 díky první adaptaci počítačové hry (vlastně spíše videohry) House of the Dead. Dá se k němu říci jen máloco pozitivního (to ale platí o celé jeho kinematografii po roce 2003, snad jen, že je věrný stejnému kameramanovi a skladatelce hudby), to se musí vidět na vlastní oči (nebo snad radši ne). Nedá se mu upřít velká vytrvalost a rovněž tak rychlost, se kterou zaplňuje plátna kin a DVD půjčovny. Nicméně nechci využívat tento text k dalšímu poplivání tohohle režiséra, to za mě rádi udělali jiní.

Uwe má pravdu přinejmenším v tom, že není zrovna hezké hodnotit jeho filmy jako odpad ještě před tím, než jsou dokončené, uvedené v kinech a aniž byste je vlastně viděli. Taky není pravda, že jsou všechny jeho filmy blbé a nudné. Blbé jsou všechny, ale Postal je svým způsobem vlastně zábavný - tedy v případě že nejste Muslim, nejste Američan a máte problém se střílením do dětiček. Přistoupíte-li ovšem na to, že jde o nadsázku, možná se budete i smát... Otázkou zůstává, jestli se vám v případě zájmu podaří tenhle film vůbec sehnat - pokud je mi známo, česká distribuce se neplánuje... Read more!

Fingon bloguje... zase

http://www.csfd.cz/uzivatel/10500-fingon/

Na této stránce straší už více než tři roky (datum založení 07.04.2005 - 15:04, Filmová setkání Hustopeče, děkuji Kubovi za tip) můj profil na ČSFD - československé filmové databázi. Už tři roky zde hodnotím a občas i komentuji shlédnuté filmy. Z více než čtyř tisíc ohodnocených filmů je vidět, že nejsem žádný troškař. Občas se ale stane, že své myšlenky o právě shlédnutém filmu nemohu napasovat do podoby ČSFD komentáře, protože se tam nehodí svou strukturou. Proto jsem se rozhodl založit si (v pořadí už druhý) blog, do kterého se bude hodit vše, co si usmyslím napsat. Doufám, že alespoň někomu přijdou mé poznámky užitečné či aspoň zábavné... Read more!

Indiana Jones počtvrté

Více než měsíc po české premiéře... jsem viděl Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Moje hodnocení (ať se nemusíte v případě nezájmu prokousávat celým textem): **** = 80%. Můj nejoblíbenější díl (třetí) zůstal nepřekonán, ale Spielberg se zase jednou vytáhl. A musím říct, že bylo na čase (přesto mu právem patří titul jednoho z nejúspěšnějších filmových tvůrců všech dob, těch několik zaváhání (Válka světů, brrr) mu reputaci nepokazí. Takže ve zkratce. Indy nám zestárl o dvacet let - nezanedbatelná část diváků nebyla na světě během premiéry Poslední křížové výpravy, natož u Dobyvatelů ztracené archy. Do příběhu nám zasahují mimozemšťané - vzhledem k zasazení příběhu do padesátých let žádné překvapení. Jestli vás Däniken masíroval tak jako mně (čímž neříkám, že mu věřím, jen mě to bavilo číst), nic jiného bych ani nečekal... Jaderné pokusy, strach z komoušů ústící v Indyho propuštění z univerzity... Vážně, ten příběh je skvěle napsaný, film úžasně natočený. Další Spielbergův film, na který se podívám znovu a rád (což se o mnoha jeho filmech říct nedá, třeba Zachraňte vojína Ryana mi bohatě stačilo dvakrát, Duel jednou.)

Série o Indiana Jonesovi má tu skvělou výhodu, že si sledování filmů do ní patřící můžete užít mnohokrát po sobě bez toho, aby vás začaly nudit. Schválně, kolikrát jste ty tři filmy viděli v televizi? Šly minimálně třikrát, mnoho lidí si je jistě pořídilo na DVD nebo nahrálo. Teď, když znáte příběh, budete se určitě těšit na to, až zase uvidíte Dr. Jonese letět v ledničce stejně, jako když mlátí podstavcem do podlahy katedrály a v prostřizích starý knihovník razítkuje knihy a diví se, že to razítko dělá takový kravál.

Kromě čtyř filmů do Indianovské kolekce patří i poněkud nevyvážený televizní seriál a také několik počítačových her, z nichž Indiana Jones and the Fate of Atlantis by si možná zasloužila filmovou podobu... Read more!