Sofia Coppola... a její Marie Antoinetta

Netroufám si odhadnout, kolika čtenářům nepříliš postihnutým světem filmu tohle jméno něco říká. Každopádně o ní chci dnes psát, takže pokud vám toto jméno říká jen málo nebo nic, tak jste na správném blogu.

Sofia Coppola je americká režisérka, herečka a dcera Francise Forda Coppoly. Svůj první štěk (či spíše zavrnění) si odbyla už jako nemluvně v Kmotrovi a jako už dospělá odehrála vcelku důležitý part i v Kmotrovi III (jako ta samá postava).

Přestože je její tatík vcelku významnější režisér a producent (v jeho stáji začínal i George Lucas; Coppola pro změnu debutoval u Rogera Cormana, od padesátých let stále plodného režiséra a producenta převážně béčkových hororů - kritiky je tento pán oslavován především za sérii filmů podle E.A.Poea), na svů první vlastní tvůrčí počin si musela počkat až do pětadvaceti (to i já jsem svůj první film natočil dřív), její první skutečný úspěch přišel až v roce 1999 - Smrt panen. Anglický název je, pravda, mnohem výmluvnější - Virgin Suicides. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Její druhý celovečerní film, Ztraceno v překladu (2003), měl snad ještě větší úspěch, korunovaný Oscarem za scénář a několika dalšími nominacemi. Tento v Japonsku se odehrávající snímek jsem ale vyloženě protrpěl, takže pozor. Možná za to ale mohl Bill Murray v hlavní roli, který mi seděl naposledy v Na hromnice o den více, a to už je taky nějaký pátek.

Zato její zatím poslední film Marie Antoinetta, který jsem viděl právě dnes, opět obnovila moji víru v Sofii - nadějnou filmařku (a zároveň trochu snížila obavy z přicházejícího Máje). Jak už název dva roky starého snímku (který u nás vyšel jen na DVD, i když byl prý k vidění i na některém z předchozích ročníků Febio Festu), hrdinkou je nechvalně proslulá francouzská královna (narozená v Rakousku)... teď mě tak napadá, že její pověst je podobně pošramocená jako jistá Alžběta B., toho času zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob.

Sofia Coppola pojala svůj poslední projekt a vůbec Marii Antoinettu jako teenagerku - a vůbec to nevypadá špatně. V patnácti letech je habsburgská princezna (dcera Marie Terezie, sestra Josefa II.) provdána do Francie, přičemž jí není dovoleno ponechat si nic, co patřilo rakouskému dvoru - kamarádky, služebné, psíka, dokonce ani poslední spodničku. Jejím manželem je frigidní, nezralý mladíček, kterého zajímá jen lov a vlastnoruční výroba klíčů, který ji ani není schopen deflorovat (a povídá si o tom celé Versailles). Její matka jí neustále předhazuje, jak je důležité, aby zajistila francouzské koruně dědice... frustrovaná princezna hledá útěchu v pařbách a módě. Obzvláštní zálibu má v botách, což by jí nikdo nemohl vyčítat... kdyby jejich pořizováním (spolu s ostatní garderóbou) tolik neplundrovala státní pokladnu....

Potíž je v tom, že film takhle skvěle "šlape" jen asi první hodinu, přesněji řečeno do smrti starého krále. Antoinetta se sice v tom momentě úplně trhá ze řetězu, dopřává si konečně těch pařeb a dortíků a dokonce i nevázaného (nezávazného) sexu s mladým a pohledným skandinávským důstojníkem, ale úžasný dojem z první půle se někam vytrácí. Přestože od dosazení na trůn po její svržení a popravu uplyne pěkná řádka let (při pohledu na Antoinettin příspěvek na Wikipedii celých osmnáct, kromě porodu dvou dětí, neustálého portrétování a spravování vlastního malého statku se slepicemi a dalším zvířectem se vůbec nic neděje, což by sice teoreticky byl dobrý způsob zobrazení královské nudy, ale bohužel dost nefilmový - film je pohyb, tenhle se ale bohužel od dříve zmiňovaného momentu zastavil.

Posledním dějstvím filmu kupodivu není poprava ani úprk dostavníkem ze země, (mimochodem tuto cestu skvěle zobrazuje francouzsko-italský film Noc ve Varennes (1982)), královna až do poslední chvíle odmítá odjet před bouřícím se davem, aby nakonec přece jen podlehla a opět, jako téměř na samém začátku, nasedá do kočáru vstříc neznámé budoucnosti...

Pokud dokážete překousnout absenci závěru Antoinettina života a statičnost druhé půle, dočkáte se poměrně dobrého filmu, za který se Sofia Coppola rozhodně nemusí stydět - a doufám, že bude v režírování pokračovat. Docela jí to jde:-)